Vzkaz 7.
Probudilo mě jemné zatřesení. Nemusela jsem příliš dlouho přemýšlet, kdo to je. Dnes jsem spala oblečená, takže jsem jen popadla luk opatrně si ho převěsila přes rameno. Sice jsem nešla lovit, ale takhle mi připadalo, že ano, navíc nebylo na škodu se ozbrojit. Vahva se nad tím sice zamračil, ale nic neřekl. Zatímco všichni ještě spali, vyplížili jsme se ven. Zhluboka jsem se nadechla mrazivého vzduchu. Chybělo mi to.
Zatímco jsme mířili na místo, kde jsme se setkávali jako Lovci, užívala jsem si chlad na své kůži. Kdo ví, jestli to dnes není naposledy. Kdybych vedle sebe neměla Vahvu, nemohla bych si to dovolit, vyjít ven. Pravidla zněla jasně, ale u Lovců se tolerovalo, když je do nějaké míry porušovali.
Ze zamyšlení mě vytrhlo to, že Vahva zastavil. Byli jsme na místě. Pohlédla jsem do tváří Susiho a Tikari. Susi hleděl skrze mě, jako bych tam vůbec nebyla, Tikari naopak v očích zaplál hněv.
Vahva: Je to v pořádku. Nejde s námi lovit. Chce mi pomoct.
Susi: V té záležitosti s cizincem?
Vahva: Kdybych byl na jejím místě, taky bych se chtěl dostat od všech těch bylinek a vývarů.
Tikari: A ty se nebojíš Temnoty?
Vahva: Ta mě může dostihnout tak či tak. Je to osud.
Neříkal celou pravdu. Neřekl, že tráví sice času obklopený Temnotou, než by měl. Že kdyby ho měla dostihnout, už by to udělala.
Susi: Tak běžte. Doufám, že ten cizinec brzy odejde, ve dvou je lov náročný.
Po těch slovech se vydali svou cestou. Ušli jsme sotva pár kroků, když se mi něco chlupatého otřelo o nohy. Nejprve mě to trochu vylekalo, ale byla to jen fena. Vahva se usmíval, když kolem nás proběhla a zmizela v nedalekých lesích. Pak mu ale úsměv zmizel ze rtů. Pozastavil se a poklekla ke stopě na zemi.
Já: Vlk. Musí být nedaleko.
Vahva: Primárně po něm nejdeme. Když tak potom s ostatními lovci. Ale měj se pozoru.
Já: Já vím. Co hledáme?
Vahva: Něco pevného, aby ho to uneslo, ale zároveň je třeba, aby to pružilo. Myslel jsem, že borovice bude ideální, ale z nějakého důvodu to nefunguje.
Já: Proč vůbec tak komplikovaný vynález? Obyčejná hůl by ho přece také udržela.
Vahva: Kdyby neměl zlomenou kost, tak ano. Ale nemůže na tu nohu vůbec došlápnout. Potřebuje tu končetinu nahradit, ne se jen o něco opřít. Ty jeho berle jsou nejlepší způsob. Těžko ho ale nechají využít kov a všechno ostatní je sice pevné, ale nepruží to.
Já: A co bříza? Tu přece používáme i na luky.
Vahva: Ten samý výsledek. Lau, zkoušeli jsme všechno, na co jsme přišli, ale –
Já: A čím to svazuje k sobě?“
Vahva: Co já vím. Je to nějaký materiál zvnější.
Já: A proč prostě nepoužije proužek kůže? Je to osvědčené.
Vahva: Vidíš, nenapadlo mě mu to navrhnout, myslel jsem, že dobře ví, co dělá, ale asi ne tak docela. Ty jsi úžasná. (Pevně mě objal)
Měl z toho radost, čistou, nefalšovanou, skoro až dětskou radost. Pak si to zřejmě uvědomil a rozpačitě ustoupil. Usmála jsem se na něj. Bylo by to nejspíš trapné, kdybych něco nezaregistrovala.
Já: Ten vlk.
Oba jsme se ztišili a Vahva se rozvážnými pohyby otočil a uviděl stejnou siluetu jako já. Bylo to snadné a kožešina vlka se bude hodit. Setřásl luk z ramene, založil šíp a napjaly tětivu. Zamířil. Pro jistotu jsem svou zbraň připravila i já. Vystřelil. Neminul. Zvíře žalostně zakňučelo.
V ten moment nám to oběma došlo. Vrhli jsme na sebe vyděšené pohledy a spěchali za fenou. Ještě žila, ale nemohla vstát. Zoufale jsme sledovali její boj. Prostřelil jí zadní nohu. To bylo bez šance.
Vahva: Já na tebe úplně zapomněl. To máš z toho, že vypadáš jako vlk. To jsi na mě nemohla štěknout nebo –
Zoufalý hlas se mu zlomil. Všichni jsme věděli, že má toho psa rád, ale nikdy mě nenapadlo, že tak moc. Těsně v naší blízkosti se ozvalo zašustění.
Tikari: Slyšeli jsme to kňučení. Hádám, že sis ji spletl s tím vlkem. Ten je ale hlouběji v lese, na moment jsme ho zahlédli.
Susi: Příštího psa si k sobě přivolej, když uvidíš vlčí stopy. Toto bylo naprosto očekávané. Vrať se do tábora, dnes jsi toho udělal dost. A zabij ji.
Vahva vyděšeně kývl. Bylo to na místě. Fena stejně nemohla chodit, natož běhat. Lovci odešli a já jsem otevřela ústa, abych Vahvovi navrhla, že ji ulevím od bolesti já. Pak ale fena znovu zakňučela a jemu z očí vytryskly slzy. Opatrně jsem mu položila dlaň na lopatky.
Já: Vezmeme ji za Léčitelkou. Třeba zase bude schopná chodit, až se jí ta rána zahojí.
Vahva: O čem to mluvíš, Lauro? Víš co? Měla bys odejít.
Já: Ne. Nenechám tě tu. Ne takhle.
Vahva: Co z toho máš?
Já: Vzal jsi mě ven. Už jsi mi to dávno splatil. Pojď. Vezmeme ji, alespoň to musíme zkusit.
Beze slova jsme zvedli kňučící zvíře a společně ho pomalu nešli nazpět. Byl to nejspíš špatný nápad, jen vzbudíme rozruch, ale Vahva si to nezasloužil, nezasloužil si, aby mu zemřel někdo tak oddaný, někdo, koho měl rád. Lovec se po chvíli rozmluvil.
Vahva: Víš, celé generace se staráme hlavně o přežití kmene. Naučili jsme se nelitovat každé jediné smrti, protože v konečném důsledku pro nás jeden život nic nezmění. Naučili jsme se přežit v této drsné krajině a sami se stali drsnými. Ale něco jsme při tom zapomněli.
Já: A to je?
Vahva: Soucit. Viděla jsi to sama. Lovci drží pospolu, a přece mi jen přikázal ji zabít. Nezůstal tam jako ty.
Já: Poradil ti správně. Oni se zachovali správně. Ale nerozumí tomu.
Vahva: Proč ty ano?
Já (s povzdechem): Včera… včera mě objal.
Vahva: Kdo? Ten cizinec?
Já: Ano. Máš pravdu. Nemá smysl držet si odstup, už nemám co ztratit. Došlo mi, jak moc mi to chybí. A nejde jen o to. Když… když kreslí, tak mě nechává ho při tom pozorovat. A jednou nakreslil mě. Ale ne tak, jak vypadám teď, ale jak jsem vypadala před Temnotou, i když mě neznal. Jako… jako by viděl skrze všechny moje vrstvy. Pořád se na mě usmívá a… v tom úsměvu je soucit.
S námahou jsem hekala, když jsme museli vyjít svah. Vahva se očividně také zadýchával s fenou v náruči, ale přesto pokračoval v rozhovoru.
Vahva: Myslíš… myslíš, že kdyby bylo všechno jinak a šlo to, mohl by být tvým druhem?
Já: To nevím. Myslím, že tohle cítím právě proto, že všechno není jinak.
Zeptal se mé na nějakou další otázku, ale nebyla jsem schopná ji vnímat. Nohy se mi roztřásly a najednou jsem jim vůbec nevěřila. Zastavili jsme. Začalo mi hučet v hlavě, tak jsem se sesunula na sníh.
Vahva: Lauro?
Já: Dej mi jen pár vteřin. Prosím.
Pokusila jsem se zvednout, ale nedokázala jsem nasát dost vzduchu do plic. Zlepšilo se to, až když jsem se zase posadila. Bolelo to. Položila jsem si dlaň na hrudník. Musím vstát, než Vahvovi dojde trpělivost. A pak jsem to ucítila. Dlaň. Dlaň na mých zádech, přesně tam, kde jsem ji předtím Vahvovi položila já. Fena ležela opodál a nechápavě na nás koukala.
Já: Jsem… slabá. Promiň.
Vahva: Ne. Nejsi. Jsi nejsilnější, jak můžeš být, vzhledem k tomu, co se ti děje. Pojď. S Léčitelkou promluvím já. Ty… se jen skryješ do jeho náruče. Bude dobře.
Já: Proč… proč to podporuješ?
Vahva: Protože si tě taky oblíbil.
Já: On mě? Proč? Vím, že tam s ním jsem pořad, ale jiné dívky by jisté byly vhodnějšími –
Vahva: Ale to ty jsi ho zachránila. A on to ví.
Zvedla jsem se na nohy. Popadl fenu do náruče sám a vydali jsme se k Léčitelce. Přesně, jak slíbil, řekl jí, aby mě nechala si odpočinout a vysvětloval ji tu záležitost okolo svého psa. Já jsem se vrátila za tím cizincem, za Ristem, který zřejmě jen odpočíval, a hodila mu do klína luk. Přejela jsem prsty po kůži, která ho držela pohromadě, a vzhlédla k němu, abych zjistila, jestli to pochopil.
Místo toho mě ale jeho jasně zelené oči vtáhly do sebe a nedokázala jsem přestat pozorovat světlo v nich. Vahva měl pravdu. Byl to dobrý muž. Vzala jsem jeho dlaně do svých. A přesně ten moment si vybrala Léčitelka, aby odhrnula závěs, s Vahvou a jeho fenou za zády. Risto se ode mě odtáhl, protože zřejmě něco vycítil, ale už bylo pozdě. Cizinci tady nebyli vítáni. Ne takhle. Zradila jsem kmen.