Vzkaz 9.
Hned po probuzení jsem věděla, že dnes z celého dne nic nebude. Pokusila jsem se vstát a okamžitě se rozkašlala. Léčitelka se na mě přišla podívat, ale jen po mě vrhla soucitný pohled. Neměla už důvod mi pomáhat. Byl div, že mě tady vůbec ještě nechávala, že ještě nikoho nenapadlo, že si teplo a klid už nezasloužím. Na druhou stranu, nenapadl mě jediný důvod, proč vstávat. Týden byla tak krátká a zároveň tak dlouhá doba. S Lovci se rozloučím poslední den a na nikom jiném mi tolik nezáleželo.
Pozastavila jsem se nad tou myšlenkou. Vždy nás vedli k tomu, abychom přistupovali ke všem stejně, žádné bližší vztahy, pokud nemělo pouto mezi jednotlivci posloužit kmenů jako celku. Proto se postupně z jednoho celku vydělily skupiny specializující se na určité činnosti, jako my, Lovci, nebo například Rytci, Léčitelé, Naslouchači a jiní, ale teď, na konci cesty, by nemělo záležet na tom, s kým jsem sdílela společnou úlohu. Měla bych chtít všechny stejně. Možná je dobře, že zemřu. Jsem pokažená. Vždy jsem byla.
Krátce jsem pohlédla na cizince, který zatím spal. Ano, nebyla jsem jediná žena, kterou zaujal, ale všechny ostatní si na něj už zvykly a přestal pro ně být zajímavý. Proč pro mě stále byl? Co se mnou bylo špatně? U Vahvy se dalo očekávat, že inklinuje k vnějšímu světu, ale já jsem na to neměla právo. Ten cizinec by mě nikdy nemohl mít rád. Bylo mu mě prostě jen líto. Neměla bych chtít jeho blízkost. Ale přesto, přesto velká část mě chtěla přitulit se k němu pod jednu deku, cítit jeho teplo. Nechal by mě to udělat?
Než jsem stihla nad tou bláznivou věcí déle přemýšlet, ovanul mě studený vzduch. Přitáhla jsem si přikrývku blíže k tělu. Chvíli trvalo, než došel až ke mně, ale nebyla jsem zase tak překvapená, že je to Vahva. Povzbudivě se na mě usmál.
Já: Už bys za mnou neměl chodit. Rozloučím se s vámi den předtím, ale takto to děláš jen těžší.
Vahva: Lauro. Mám takový dost bláznivý návrh.
Já: Dnes se necítím dobře. Nemůžu jít na lov ani nikam jinam.
Hned jsem toho zalitovala. Mohla jsem se alespoň na chvíli rozptýlit. Na hrudi mě ale pálilo a při mluvení mi docházel dech. Neměla jsem pocit, že zvládnu vstát. Cizince náš rozhovor probral a zvědavě na nás koukal.
Vahva: Dobře. Víš, až se ti uleví, tak půjdeme ven. Vyprovodím tě. Vlastně vás. Totiž…
Já: O čem to mluvíš?
Vahva: Dobře. Tak na rovinu. (Ztišil hlas): Měla bys s ním odejít.
Kývl směrem k cizinci, který předstíral, že nás neposlouchá, ale příliš se mu to nedařilo. Znervózňovalo mě, že netuším, nakolik nám rozumí. Pak mi došel plný význam toho, co Vahva říkal.
Já: Cože?! Kam?
Vahva: Do jeho světa. Já… nezlob se. Trochu jsem s ním o sobě mluvil. Pomůže ti.
Já: Co tě to popadlo? Stejně mě zabijou nejspíš dřív, než odejde. A vůbec, neznám ho.
Vahva: Já vím. Nechci, abys odešla kvůli němu, ale kvůli sobě.
Já: Co to má za smysl? I kdybych nezemřela za sedm východů slunce, Temnota si mě vezme. Když mám odejít, odejdu čistá.
Vahva: Znají lék na Temnotu, Lauro.
Já: Ne. Proč mi to říkáš? Proč mi to děláš? Já se musím smířit a vědomí, že někde je něco, co by mi pomohlo -
Vahva: Nemusíš se smířit. Jen to jinak nejde. Jestli si jejich lék vezmeš a pošpiníš se, tak se sem už nikdy nemůžeš vrátit. Ale budeš naživu.
Já: Ne. V žádném případě. Měla bych říct Náčelníkovi všechno to i tobě a vnějším světě, o tom, že už nejsi jeden z nás.
Vahva na mě chvíli jen hleděl. Nejspíš jsem to přehnala. Otevřela jsem ústa, abych se omluvila, ale on zavrtěl hlavou.
Vahva: To neuděláš a já to vím. Lauro, ty máš šanci začít někde znovu.
Podívala jsem se na cizince a poté zpět na Vahvu.
Já: Když je to tam venku tak skvělé, proč jsi tam dávno nezůstal?
Vahva: Miluju to tady. Miluju tu přírodu, dobrý lov, svůj kmen. Ale tady nejde o to, že ty bys to všechno nemilovala, ale máš na výběr mezi jistou smrtí a novým začátkem.
Já: V žádném případě. Zemřu čistá.
Vahva: V tom případě se omlouvám.
Já: V pořádku. Nikdo se to nedozví.
Jen kývl a odešel. Bylo mi mnohem hůře než kdy předtím. Sice už něco o léku naznačil, ale teď mi předložil nabídku, kterou jsem musela odmítnout, protože duše pošpiněná vnějším světem se nikdy nedostane mezi bohy, nikdy ji lidé jako ty, Naali, nevyprovodí na nebe a nerozzáří přelévajícím se světlem, znamením, že byla hodna stanout vedle bohů. A já jsem tě chtěla ještě naposledy vidět, i když až po své smrti. Část mě, ta pošpiněná část, ji však chtěla přijmout. Nezajímala jsem tě za života, proč by mě mělo zajímat, že mě vyprovodíš po smrti? Ale takové myšlenky nedávaly smysl, mohla za ně přítomnost toho cizince.
Cizince, který si vybral přesně tu chvíli, aby mě oslovil. Nechtěla jsem na to reagovat, ale nakonec jsem na něj přece jen pohlédla. Ten měkký hlas, jakým na mé promluvil mým jazykem, mě naprosto odzbrojil.
Risto: Pojď… ke mně.
Já: Nemůžu.
Risto: Proč?
Já: Protože mám strach.
Nečekala jsem, že tomu bude rozumět, ale on se pousmál.
Risto: Bojíš se… já?
Ptal se mě, jestli mám strach z něj. Zavrtěla jsem hlavou. On tu byl v cizím prostředí, byl zraněný, já jsem to uměla se zbraněmi. Ne, z něj jsem rozhodně strach neměla. Bála jsem se, že mi zkusí navrhnout totéž, co Vahva. Proč, to nevím, ale nechtěla jsem, aby to udělal. On ale znovu promluvil.
Risto: Pojď se mnou. Sedmkrát slunce… zemřeš. Já… pomoct.
Já: Zemřu, ale čistá, nevinná.
Myslela jsem si, že zrovna tomuhle rozumět nebude, ale Vahva asi použil stejná slova, protože přikývl.
Risto: Znovu čistá. Tam. Jenom jinak.
Zavrtěla jsem hlavou a řekla mu, aby na mě už nemluvil. Udělám to, co je správné, odejdu že světa tak, jak mám. Vahva byl špatný a radil mi špatně, ale nikdo se to nedozví. Odteď se toho cizince ani nedotknu, nepromluvím s ním jediné slovo. Udělám cokoli, aby mě bohové přijali.