Vzkaz 5.
Naali, chybíš mi. Chtěla bych tě ještě jednou vidět, než zemřu. Ale nejde to. Když byl ještě svět v pořádku, trávily jsme spolu každou možnou chvíli. Stále si pamatuju ten pocit, když má hlava spočívala ve tvém klíně a ty ses probírala mými vlasy. Na tvé divoké hnědé oči. Na ten vždy trochu provokujicí úsměv. Na to, jak jsem chutnala tvé rty v temnotě. Věděli jsme, že Náčelník by to z nějakého důvodu neschválil, ale ta blízkost mezi námi byla tak lákavá.
Jenže od doby, kdy Léčitelka usoudila, že zemřu, ses ke mně ani nepokusila přiblížit. Naopak, držela ses ode mě co nejdále. Chápala jsem to. Mnohokrát jsme pozorovali, jak lidé, kteří se drží nablízku nemocného, onemocní také, Temnota k nim natáhne své spáry. Byla by tě škoda, už jen proto, že se už dvě generace nenarodil nikdo, kdo by uměl přivolat slunce, a poslední muž byl již příliš starý. Ty jsi byla jediná naděje pro kmen, nenahraditelná.
Ale nemohla jsem se ubránit představám, jak vejdeš do léčitelského stanu, jak se sem vplížíš pod rouškou tmy, lehneš si vedle mě a zašeptáš mi do ucha slova o tom, jak moc jsem ti chyběla. Těžko říct, jestli si na mě doopravdy vůbec při všech těch modlitbách a slovech nohů vzpomeneš. Možná že jsem pro tebe nikdy nebyla tak důležitá. A stejně bys sem nemohla přijít, i kdybys nakrásně chtěla.
Stále tady pobýval i onen cizinec. Snažil se sice stále sestrojit ty své berle, takže tady očividně neplánoval zůstat dlouho, ale stále by si tě všiml. Teď si všiml, že na něj hledím, a usmál se. Zase něco kreslil na ten svůj papír.
Zaváhala jsem. Zrovna jsem se cítila dobře, jen trochu unaveně. Temnota zřejmě spala. Neublížím mu. A i kdyby, co na tom záleží, když se zřejmě může vyléčit, až odsud odejde? Bez lovu jsem neměla co na práci, takže jsem se k němu přesunula a nahlédla mu pod ruku. Málem se mi zastavil dech. Kreslil mě.
Netušila jsem, co si o tom myslet. Bylo to logické, trávili jsme tu spolu už skoro celý den a zřejmě se také nudil. I Rytci občas zpodobňovali své blízké. Nicméně já a tento muž jsme si blízcí nebyli. To nemohl kreslit například ampulky? Obvazy? Kohokoli jiného, koho tady viděl? Na druhou stranu mě to zvláštním způsobem potěšilo. Věděla jsem sice, že ta dívka na kresbě jsem já, ale nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tak krásná. Jestli jsem něco od Rytců pochytila, tak to, že při ztvárňování čehokoli ani tak nešlo o to, jak daná věc vypadá, ale jakou duší jí tvůrce vtiskne. Viděl mě krásnou?
Zvedl zrak a znovu se na mě usmál. V něčem mi to připomínalo tvůj úsměv, byla v něm stejná něha. Nechal mě, ať sleduju, jak jeho prsty zručně ovládají tužku a vykreslují každý detail mé tváře. Nemohla jsem uvěřit, že se stále ještě dívám na sebe. Odraz v hladině, poslední, kterému jsem se nevyhnula, ukazoval bledou, nemocí propadlou tvář, ale on jako by viděl za nemoc, viděl mě takovou, jaká jsem bývala kdysi, než si mě vzala Temnota. Přitom mě tehdy neznal.
Natáhla jsem ruku, abych se dotkla kresby, ale on to zřejmě pochopil špatně, protože moji dlaň chytil rukou, ve které nesvíral tužku. Ucukla jsem a on mě okamžitě pustil, ale hned mi ten dotek začal chybět. Pomalu položil tužku a natáhl ke mně obě ruce. Naše dlaně se nad kresbou spojily. Mlhavě se mi mohlo hlavou, že je to možná nějaký způsob, jak vylepšit kresbu, ucítit kreslený objekt, ale on se na mě nedíval jako na objekt. Díval se na mě jako ty. Vždyť mě ani neznal. Proč já?
Až když se usilovně zapřemýšlel, došlo mi, že jsem tu poslední větu řekla nahlas. Nebyl zmatený. On vážně přemýšlel nad odpovědí. Rozuměl mi. Když promluvil stěží srozumitelnou udgunštinou, trhla jsem sebou.
On: Ty… pomoc… já.
Já: Ano. Byl jsi zraněný.
On: Děkuju.
Já: Risto?
On: Lauro?
Já: Zemřu. Zapomeň na mě. Temnota je příliš silná.
Zavrtěl hlavou. Semkla jsem rty. Těžko říct, čemu z toho nerozuměl. Změnila jsem téma.
Já: Berle?
Teď sebou pro změnu trhl on.
On: Sníh. Nízký.
Pochopila jsem, že se snaží říct, že je příliš hluboký, jen podle gesta propadání. Kývla jsem. To dávalo smysl. Bez sněžnic se mnohdy do sněhu zabořila i lidská noha, natož malá plocha jeho berlí.
On: Zůstanu. Chvíli.
Já: Možná nám tady zbývá podobné množství času. Ty odejdeš a já zemřu.
Nerozuměl mi, to jsem poznala, ale něco ho přimělo mi položit ruku na rameno. Nezamýšlel to jako pozdrav. Nejspíš se mě snažil uklidnit, pomoct mi. Na to jsem nebyla zvyklá, ne od nikoho vyjma tebe, Naali. Prudce jsem se zvedla a vrátila se na svou stranu místnosti. On na mě však stále hleděl. Snažila jsem se věřit, že je to jen proto, že mě kreslil.