Vzkaz 4.
Myslela jsem si, že to bude ráno jako každé jiné. Všechno tomu nasvědčovalo. Ta známá modrá obloha, štiplavý mráz ve vzduchu, ptáci zpívající v lesích, které jsem tak důvěrně znala. Vyrazili jsme na lov, tak jako tolikrát předtím.
Nebylo mi zrovna nejlépe, na hrudi mě bolelo více než obvykle, jako by mi někdo vložil do plic obrovský kámen. Tajně jsem si odkašlávala, ale pak to přišlo. Vahva zase začal s nějakou svou historkou z vnějšího světa, která mě tentokrát vážně zajímala, ale já jsem se najednou nemohla nadechnout. Chytila jsem se nejbližšího stromu a lapala po dechu. Vzdáleně jsem slyšela Tikari, jak se ptá, co se stalo. Chtěla jsem odpovědět, ale místo toho jsem se rozkašlala. Naslepo jsem hmátla po kmeni, aby mi poskytoval oporu, a snažila se pořádně nadechnout.
Hlasy lovců splynuly do jednoho, svět zčernal. Když jsem přišla k sobě, ve sněhu přede mnou se třpytily rudé kapky. Teď už nebylo pochyb o tom, že umírám. Bezmocně jsem sledovala, jak si Lovci vyměňují významné pohledy, a po tváři mi začaly stékat slzy. Nakonec ke mně Vahva přistoupil a objal mě. Bylo mi ještě hůře. Objetí od něj znamenalo, že už mě nepovažuje za sobě rovnou. Prohlásil, že mě dovede k Léčitelce. V ten moment mi nedošlo, co to znamená, ale když mě odtáhl a osaměli jsme, tak jsem si to uvědomila.
Já: Vahvo. Ne. Ještě můžu být užitečná. Nepokazila jsem lov. Pusť mě.
Vahva: Lau, mrzí mě to, ale tohle ti nedovolím. K čemu je zbytek života, když ho celý protrpíš?
Já: Ještě můžu lovit.
Vahva: Takhle se budeš moct se všemi v klidu rozloučit.
Já: Zabijou mě, když nebudu lovit.
Vahva: Alespoň už se nebudeš trápit.
Já: Ale… já ještě nechci. Prosím.
Vahva: Vnímal bych to podobně jako ty. Ale Susi nám už hodně krát naznačoval, že bys to už měla vzdát. Kašleš krev, Lauro. Víš, co to znamená. Konec se blíží, tak se s tím smiř.
Já: Prosím. Ještě chvilku mi dovolte být s vámi. Nikomu… nikomu mimo vás na mě nezáleží. A Naali. Ale Naali ke mně nepustí, je moc vzácná na to, aby zemřela také.
Vahva: Narozených s magií v krvi je málo.
Já: Vždyť to já vím. Prosím, vraťme se.
Vahva (pustil mě) Pro Susiho i Tikari už jsi stejně mrtvá.
Já: A pro tebe? Pro tebe ne?
Viditelně se zarazil.
Vahva: Je… to je těžké, když vím…
Já: Co? Co víš?!
Vahva (měkce) Pojď, Lau. Zasloužíš si odpočinek. Bývala jsi dobrou Lovkyní.
Já: Ne. Řekni mi, co víš.
Vahva (tiše): Ve světě tam venku by ti mohli pomoct. Ale… to by bylo k ničemu. Zachránila by sis život, ale už nikdy bys nemohla být součástí kmene. A možná je příliš pozdě.
Já: Oni by mi mohli pomoct?
Vahva: Přece nad tím nepřemýšlíš.
Já: Ne. Jen mě to zajímá. Víš, celý ten jejich svět je tak fascinující.
Vahva: Jak… aha, ten cizinec, viď?
Já: Vyráběl si… berle. Aby mohl chodit, víš.
Vahva: Ach. Chytrý chlapec.
Já: Vahvo?
Vahva: Ano?
Já: Ty… ty mluvíš jejich jazykem?
Vahva: Lau, copak se ti honí hlavou? Něco takového nemůžeš udělat. Nemůžeš se s ním sblížit. Je to příliš nebezpečné. Varuju tě.
Já: Stejně zemřu. Nezáleží na tom.
Vahva: Proč by ses chtěla sblížit s cizincem? I kdyby se ti to povedlo a on to například věnoval léky, tak by už nic nebylo jako nyní. Copak život je něco, na čem záleží? Záleží jen na duši, Lauro. Duše nezemře.
Já: Já… nechci to dotáhnout tak daleko. Možná jsem jen stejně hloupá jako všechny ostatní dívky, které se ho snaží alespoň zahlédnout.
Vahva: Ty jsi zamilovaná?
Já: Ne. Nejspíš je to jen mámení. Je něčím novým, vzrušujícím. Ale copak mi zbývá mnoho radosti?
Vahva: Měl bych to říct Náčelníkovi.
Já: Ano. Stejně jako my jsme měli říct, že se vídáváš s ženou zvnější.
Vahva (se zaváháním) Pojď. A věř mi.
Byla jsem unavená na přemýšlení, co přesně tím myslel, na další vzdor. Nechala jsem se poslušně odvést do stanu Léčitelky a bezmocně sledovala, jak jí vysvětluje, že je pro mě konec. Přestože to neměla v plánu, usoudila, že bude lepší, když na konci svých dní budu mít společnost, a zavedla mě k onomu muži. Vahva se na něj jen usmál. Možná spolu mluvili, odtud se ostatně muž mohl dozvědět mé jméno, ale před Léčitelkou si to nedovolil.
Když odešel, rozplakala jsem se. Neměl mi říkat, že někde venku možná existuje lék. Duše je sice nesmrtelná, ale mé tělo mladé. Ještě nebyl čas. Tlumila jsem své vzlyky, ale už nedokázala stírat slzy. A pak jsem to ucítila. Dlaň na mém rameni. Hřejivou, velkou, konejšivou dlaň. Pevně jsem ji sevřela v té své a vyhledala cizincův pohled. Nevěděl, proč pláču, ale v jeho očích byl soucit, soucit tak čistý, že by se mi podlomila kolena, kdybych už neseděla. Objal mě i druhou paží a já jsem se opřela o jeho hruď. Byl to hodně špatný nápad, ale za ten pocit bezpečí to stálo.