Popel paměti: Hřbitov nocí (3. díl)
Cítil hrdost. Bral to jako krok vpřed v tom, abych se otevřel lidem, ale nechápal, že přes to už jsem se dostal. Život mě donutil se otevřít, a především, ta zkušenost s Pasim mě změnila. Už jsem se nebál lidí, dokud v sobě nesli alespoň paprsek světla, protože se ho dalo rozzářit.
Ze vzpomínek zůstal jen žhnoucí popel, a přestože se ho má paměť pokusila čas od času vzkřísit, požár už nemohl být tak silný, jako kdysi. Stal se z něj jen malý plamínek, který svým světlem pohřbíval noci. Přesto jsem ho nechal, protože mě těšilo, když na mě byl Tuivo hrdý. Navíc se mě nemohl bát až příliš, když se mě nebál držet, nebo to na něm alespoň nešlo poznat.
Příspěvky
4. Ty jsi ze mě udělal lepšího člověka
4. 2. 2023
„Jyrki… Vím, jak absurdně to zní, ale musím zpátky k tomu jezeru. Musím zjistit, co se Ristovi stalo.“
To jsem rozhodně nečekal. „Nepočítáš snad s tím, že ti to odsouhlasím, že ne?“
„Ne,“ vydechl.
„Tuivo, tvůj kamarád se tam utopil a ty…“
„Vlastně zkameněl. Nebo oboje, nevím, co z toho bylo…“
„To je jedno,“ přerušil jsem ho. „Prosím tě, nechoď tam. Já chápu, že tě bolí, co se mu stalo, ale nemusíš kvůli tomu umřít taky.“
„Budu opatrnej. Vlastně…“
„Ne, Tuivo. Nesouhlasím s tím. Vím, že ti v tom nezabráním, ale poslechni mě, prosím. Zůstaň tady, ta bolest časem odezní a…“
„Jyrki,“ skočil mi do řeči. „Vlastně jsem ti chtěl navrhnout, ať tam jdeš se mnou.“
3. Mým paprskem ke štěstí bude ona
3. 2. 2023
Taimi se znovu rozzářila. Bylo legrační sledovat, jak její oči přesně odrážejí všechny emoce. „Tak půjdeme do mého kmene. Může to samozřejmě být druhá možnost, ale…“
„Počkej. Vždyť jsem tam nikdy nepatřila,“ podivila jsem se.
„Já vím. Náš kmen se však hodně změnil. Všechna podivná hiearchie a zázračnost je pryč. Vše je celkem jasné. Vládnou ti nejsilnější. A já znám muže, který je ten nejsilnější z nejsilnějších.“
„Znáš? Ve smyslu, že pro nás udělá laskavost jako Naimienovi?“
Potřásla hlavou. „Ne. Znám jeho tajemství, které by ho mohlo ohrozit.“
Překvapilo mě to, protože tato dívka působila vždy morálně čistě. „Ty ho chceš vydírat?“
Semkla rty. „Zrovna u něj mi to nedělá nejmenší problém.“ Podruhé jsem byla udivená, tentokrát zlostí v jejím hlase.
„Souvisí to s jeho tajemstvím?“ zeptala jsem se opatrně.
Taimi znejistěla. „Nevím, jestli bych ti to měla říkat, pro případ, že bys tam nakonec žila.“
Usmála jsem se. „O iluze jsem už přišla. Možná mi pomůže přemýšlet nad něčím jiným.“
„Nemyslím, že bych to měla někomu říkat,“ odvětila, a já jsem to chtěla nechat být, nicméně ona se rozpovídala. „Jde o Tuiva. Nevím, jaký vztah mají ve vašem kmeni vůči homosexualitě, ale…“
„Oni to věděli?!“ zděsila jsem se. „No, jestli jako v našem, tak byl v podstatě odsouzenec.“
„Nevěděli a… no, nedivím se ti, že se tam nechceš vrátit, jestli to tam bylo až tak přísné. Ale nazpět k věci. Joki, ten muž… v kmenech nemáš příliš možností být s někým, pokud je to muž nebo žena stejně jako ty. Myslím, že měl Tuiva rád, doopravdy rád. Jenže nemohl poznat, že Tuivo to nevnímá stejně. Proto si zkrátka bral, co chtěl.“
„Počkej,“ zamrkala jsem. „On ho zneužíval?“
„Ne tak docela. Ani jeden si neuvědomoval, jak moc je to špatně a že to vlastně Tuivo nechce. Tuivovi to ublížilo až po mnoha letech, když si naplno uvědomil, jak ve skutečnosti trpěl. Ale o to nejde. Pochopitelně to nikomu neřekli, ani já jsem o tom nevěděla. Tuivo to skrýval nejspíš ze studu, Joki proto, že věděl, co by to způsobilo. A ví to i teď. Neocitl by se na okraji, alespoň ne oficiálně. ale rozhodně by nemohl vést kmen, rozhodně by nemohl spát vedle ostatních mužů, a ve výsledku by s ním málokdo chtěl mít něco společného.“ Odmlčela se. „Neudělala bych to. Nikomu bych to neřekla. Jednak proto, že Joki v zásadě nevěděl, jak Tuivovi přesně je, a jednak proto, že je to dobrý vůdce.“
2. Kteří se už nikdy nevrátí
2. 2. 2023
„Já… prostě jen chci, abychom byli všichni šťastní.“
„Vždyť jsme šťastní. Máme jeden druhého.“
„Já vím. My tři to vždy zvládneme, ale stále se objevují nové a nové problémy a…“
„Můžeme tady zůstat.“
„Ty víš, že by to nic nevyřešilo. A tím, co všechno jsme udělali, není cesta zpět.“ Ztichla jsem, protože jsem ho tím očividně rozrušovala. „Ale o to až tak nejde. Jde o lidi…“ Pak mi došlo že jsem s tím zrovna před ním vůbec neměla začínat.
„Kteří co?“ zeptal se a já jsem ho pohladila po tváři.
„Kteří se už nikdy nevrátí. Ani ne tak kvůli nim, ale kvůli těm, kterým je smutno.“
Tuivo zaťal čelisti. Chtěla jsem namítnout, že teď nemusí být ten silný, ale on mě předběhl. „To… je to v pohodě . Lidi přicházejí a odcházejí. Po tom, co se dělo po Lumikkiho smrti, nechci vrátit nikoho zpět. Umřeli a tak se to mělo stát.“
„Mám o tebe strach. A o Leenu. A nejvíce o Lauru. Je na to sama, úplně sama, protože… vzdala se kvůli Ristovi všeho.“
„Já vím!“ vyprskl. „Ale nejsem teď ve stavu, kdy bych jí mohl pomoct.“
„To jsem přece ani nechtěla.“
Vypnul film, který jsme stejně ani jeden nesledoval. „Tak proč mi to všechno říkáš?“
Ještě před chvílí jsem byla přesvědčená, že tu otázku nikdy nepoložím, ale teď na to nastala příležitost.
„Zvládl bys to jen s Jyrkim?“
Povytáhl obočí, a pak se mu rozšířily oči překvapením, když si uvědomil, co tím myslím. „Chceš… chceš jít za Laurou?“
„Nikoho nemá,“ vydechla jsem.
Přemýšlel, ale nakonec kývl. „Máš pravdu. Potřebuje pomoc mnohem víc než já.“
1. Tak tu cenu zaplatil
1. 2. 2023
„Auri,“ zastavil jsem znovu proud její sebelítosti. Pohlédla na mě a oči jí zvlhly. „Nikdy není pozdě to napravit.“
„Myslíš, že by nám ještě po tom všem mohl věřit?“
„Možná ne hned,“ pokrčil jsem rameny. „Ale má vás rád. Když…“ Najednou mi v batohu začal vibrovat mobil. Zvuk jsem si vždy vypínal, ale stejně jsem si toho teď všiml. Povzdechl jsem si a vytáhl přístroj. „Jen se podívám, kdo… Kurva.“
Auri mi pohlédla přes rameno. „Taimi? Ona umí volat?“
„Trochu, ale dělá to jen v akutních případech. Auri, tohle musím vzít.“
„V pohodě. Chápu to.“ Zněla smutně. Samozřejmě. Viděli jsme se po několika měsících, po několika měsících jsme vyrazili se spřežením a měli jsme si toho tolik říct, že jsem se rozhodl u ní být až do večera. Jenže hovor od Taimi jsem nemohl ignorovat. Zvedl jsem to a chvíli bylo ve sluchátku ticho.
„Jyrki?“ ozvalo se nakonec váhavě.
„Ano?“
„Vím, že jsi s Auri, ale… něco se stalo a já to sama nezvládnu. Prosím, pojď domů. Sám.“