Antiliiny příběhy

Svět je mnohem složitější, než sis kdy myslel. Ne tento svět. Ne svět kmenů. Celý společný svět. Tak to totiž funguje. Není více světů, jen jeden, který ale není všude stejný. Jeho části jsou různé, ale prolínají se a ovlivňují navzájem. Ty jsi sice znal i jiné části než život v kmeni, ale nikdy jsi ho nebyl doopravdy součástí. Já ano. A teď už vím, že neexistuje jen jediná pravda.

Paní: Vaši žádosti nevyhovím.

Risto: Jen se bojí. Dejte nám minutku o samotě a –

Paní: O to nejde. Nechci být zodpovědná za to, že využijete její nevědomosti.

Já: On… on mě nevyužívá.

Paní: Ne je moje konečná odpověď.

Risto: Víš, hodně jsem nad tím přemýšlel. Rozhodně nechci znít, že na Našli žárlím nebo něco –

Já: To ani není třeba.

Risto: Každopádně… já bych za tebou přišel. I kdybych neměl léky. To, co k tobě cítím, je moc silné, než abych tě odmítl vidět.

Já: Toho si moc vážím, ale… je tady ještě jedna věc, proč nepřišla. Pro zbytek kmene to byl opravdu jen zbytečný risk. Já a Naali jsme se nikdy neměly mít rády tímto způsobem. Nevím, jak se to stalo, ale je dobře, že nepřišla. Kdyby to udělala, jen by to podporovalo to špatné mezi námi.

Risto: Ty si myslíš, že je špatné milovat dívku?

Já: Nemůžeme spolu splodit dítě. Ničemu to nepřispívá.

Kolenem jsem zatlačila do jeho holeně a přinutila ho couvnout. To byla další věc. Nejspíš jsem byla fyzicky silnější než on. Tlačila jsem až ke gauči a strčila do něj. Sotva se posadil, obkročmo jsem si na něj sedla. Nejraději bych ho políbila, ale stále byl nesvůj, tak jsem mu jen omotala paže kolem krku. Trvalo mu ještě pár chvil, než mi začal prsty přejíždět po zádech. Pohladila jsem ho po tváři, aby věděl, že se mi to líbí. A to byla chvíle, kdy konečné přestal být tak napjatý.

Dlouho jsme se tulili a líbali, zkoumali tělo toho druhého. Chtěla jsem ho poznat celého, úplně každou částečku. On měl očividně podobný názor, protože netrvalo dlouho a jeho prsty se dotkly mé nahé kůže na břiše. Tušila jsem, že sahat pod oblečení bylo vyhrazeno jen těm, kteří se milovali romantickým způsobem. Trochu jsem se odtáhla, abych si ho prohlédla. Vlasy barvy uschlé trávy, velké zelené jiskřivé oči, ty plné rty, kterých jsem si všimla už předtím, z cest lehce opálená kůže. Všechno to k němu tak dokonale sedělo.

Risto: Víš… já… nikdy jsem nikoho nemiloval. Ne… ne takto.

Přemýšlela jsem, jak mu své obavy podat, aniž by to vyznělo uboze. Přemýšlela jsem o tom, když jsem si od něj převzala tašku, když jsem se oblékala, když jsem si nazouvala boty, a na nic nepřišla, ani když jsme stanuli venku. On stále mlčel a usmíval se na mě. Ta jeho trpělivost mě doháněla k šílenství a zároveň tak neskutečně přitahovala.

Já: Mám strach. Dokud jsi tu se mnou, tak se mám kam skrýt před tímto světem, ale budu si muset najít svou práci, svůj dům a nechat tě žít život, který jsi měl předtím.

Risto: Lauro. Já neodejdu. Ta práce je tvoje. Já tě jen učím, jak ji vykonávat, ale to nepotrvá dlouho. Nemusíš si hledat vlastní dům, když nebudeš chtít. Bylo by to jiné, kdybych tě nemiloval, ale… přeju si, abys tam se mnou zůstala. Bez tebe se cítím sám.

Já: Sám? Když je kolem tolik lidí?

Risto: Většinu z nich neznám. Někteří nejsou odsud, nebo jsme se zkrátka v tak velkém městě ještě nepotkali.

To dávalo smysl. Pieni bylo mnohonásobně větší než kterýkoli kmen, který jsem kdy navštívila. A i tam se občas vyskytovali cizinci, ale kolik jich mohlo být tady? Už jsem nad tím neměla čas přemýšlet, vešli jsme totiž do budovy a mé smysly udeřila spousta vjemů.

Pan Kantoinen: Ne. Volno nedostaneš. Nic nenamítej. Mám lepší nápad. Přemýšlel jsem. Nakolik mi Laura rozumí?

Já: Většinu toho, co říkáte, pane Kantoinene.

Pan Kantoinen: Dobře. Ve svém kmeni jsi bývala Lovkyně?

Já: A-ano?

Pan Kantoinen: Znáš hory dobře?

Já: Ano. Cestovali jsme i do dalekých kmenů.

Pan Kantoinen: Vyznáš se v mapách?

Já: I ve vašich. Nejsou tolik odlišné od našich. Ale neznám písmena. Proč?

Pan Kantoinen: Ty neumíš číst?

Risto: Chápu správně, že ji chcete dát práci?

Pohlédla jsem na něj, ale zdálo se, že je to v pořádku. pak mi to došlo. Dát práci. Určuje mi úlohu. Novou úlohu. Úlohu pro tento svět.

Pan Kantoinen: Určitě pro to bude vhodnější než ti mamlasi, kteří mi sem chodí na pohovor po tom, co odešel Hetkinen.

Já: Ale ona byla nenahraditelná.

Risto: To byla jediná, kdo uměl komunikovat s bohy?

Já: Ne. Ale… musela se tak narodit.

Risto: Narodil by se někdo další takový. Ty jsi jistě tvrdě trénovala, abys byla dobrou Lovkyní. Ne každý by měl tolik ctižádosti.

Já: Proč… proč mi to říkáš?

Risto: Protože Naali myslí hlavně na sebe. Kdyby tě doopravdy milovala, přišla by. I za cenu Temnoty.

Já: Nevím, proč mi to povídáš.

Risto: Protože ty si zasloužíš něco lepšího než tvůj kmen. A já bych… moc rád bych ti pomohl to najít. Nechci, abys měla v tomhle světě jen mě. Chci, abys tady byla šťastná.

Já: Počkej!

Otočil se. Přešla jsem k němu a mohla si to všechno ještě rozmyslet, ale věděla jsem, že nerozmyslím.

Já: Myslím, že je toto správný způsob, jak někomu ukázat, že je důležitý.

Pak jsem ho pevně objala a otřela se svými rty o ty jeho. Netušila jsem, jestli se to tak dělá, ale dělávaly jsme to s Naali. Neoplatil mi to. Neuhnul, neodstrčil mě, ale ani nespolupracoval. Nakonec zavrtěl hlavou.

Risto: To už nedělej, nevíš, co to znamená.

Snadno jsem ho dohnala, stále musel používat berle.

Já: Je to vyjádření náklonnosti.

Risto: Ano, ale… jinak. Víš…

Já: Vím, co to znamená. Vahva mi to vysvětloval.

Já: Chci vědět, co jsi povídal.

Risto: Nechci… Nedokážu se o tom bavit ve tvém jazyce.

Já: Tak to alespoň zkus.

Risto: Chtěl bych… ve tvém kmeni… připadalo mi, že jsme si fyzicky… blízko.

Já: Ano.

Risto: Já… Je to… Chtěla bys mě za druha?

Udělala jsem, co si přál a nemohla si pomoct. Přestože se mě Tikari skoro dotýkala, přestože mě chtěla vytáhnout ven, fascinovaně jsem hleděla, jak láme tyč a vkládá do ní nějaké oválné předměty. Pak prudce otevřel otvor z auta a namířil stále vsedě tím podivným klackem na nebe. Ozvala se ohromná rána a klacek cukl. Všichni poplašeně ucouvli.

Risto: Zbraň! Tohle je zbraň! Zabíjí! Všichni pryč!

Zbraň. Útočil na můj kmen zbraní, a kdo ví, co dalšího kromě ohromného hluku dokázala. Měla bych ho zastavit, ale on mě chránil. A pak ses ozval. V našem jazyce. Neprozradil bys, že umíš ten jeho, ne před zbytkem kmene.

Ty: Co chceš?

Risto: Nechte ji odejít!

Všichni ucouvli. Všimla jsem si, že Tikari proti němu chtěla zaútočit, ale ty jsi jí položil ruku na rameno. Risto všechny ještě jednou přejel pohledem, a pak za sebou zavřel otvor, položil si klacek na klín a pomocí berle uvedl auto k životu. To vrčení už mě neděsilo, ale věděla jsem, že kmen bude. A pak, pak jsme prostě odjeli. Otvorem ve stěně tu profukovalo, ale byli jsme v bezpečí. Nejistě jsem pohlédla na zbraň před sebou.