Vzkaz 18.
Jako pokaždé jsme šli z práce spolu, oproti dřívějším dnům s tím rozdílem, že jsme se po celou dobu drželi za ruce. Myslela jsem, že domů dojdeme mlčky, já se budu učit číst nebo zajdeme do obchodu pro učebnice jeho jazyka, které mi na mé naléhání po tom, co jsem zjistila, že něco takového existuje, slíbil, a on bude kreslit nebo konečně půjde ven s přáteli, aby nebyl jen se mnou, jak jsem na něj také naléhala, ale on mě vedl do lesa. To znamenalo jediné. Chce si povídat. To jsme samozřejmě mohli i u něj doma, ale venku nám to šlo přece jen lépe. Nechala jsem ho a tázavě na něj pohlédla až mezi stromy. Nervózně se zasmál.
Risto: Necháš mě… chci si pořádně promluvit o té dívce, Naali.
Já: Risto, ale řekla jsem ti všechno. Milovala jsem ji, ona snad milovala mě, ale pak do mé vstoupila Temnota a…
Risto: Nemyslím si, že tě doopravdy milovala.
Já: Proč mi to povídáš?
Risto: Protože si nemyslím, že ses přes ni tak docela přenesla. Chci ti pomoct, Lauro.
To mě překvapilo. Snažila jsem se před tím všechno skrýt. Všechny slzy stesku, které jsem pro ni vyplakala. Všechen ten vztek, který jsem na ni stále občas měla, protože za mnou nepřišla. Všechny ty vzpomínky na ni. Jak si toho všiml?
Já: Pokud ji sem nedovlečeš jako mě, tak mi nepomůžeš.
Frustroval mě svou otázkou ohledně Naali a až když se zarazil, uvědomila jsem si přehnanost své reakce. Usmála jsem se, ale Risto mi to neoplatil.
Já: Tím jsem nechtěla říct, že mě jsi dovlekl. Ale ji bys musel. Ona by s tebou dobrovolné nešla.
Risto: Nemusíš to zjemňovat, Lauro. Jsem rád, že vím, jak to vnímáš.
Já (postavila jsem se mu do cesty a popadla ho za ramena): Nevnímám. Můžeš mi věřit, že to tak nevnímám? Věříš mi?
Risto (pousmál se): Chceš jít domů?
Já (ustoupila jsem a znovu kráčela po jeho boku): Ne. Už jsem ti to říkala. Naali nechtěla, aby se na ni přenesla Temnota. Já vím, co si myslíš o její nenahraditelnosti, ale Naali byla zkrátka jen hodně moudrá. Nechtěla, aby se na ni Temnota přenesla zbytečně.
Risto: Víš, hodně jsem nad tím přemýšlel. Rozhodně nechci znít, že na Našli žárlím nebo něco –
Já: To ani není třeba.
Risto: Každopádně… já bych za tebou přišel. I kdybych neměl léky. To, co k tobě cítím, je moc silné, než abych tě odmítl vidět.
Já: Toho si moc vážím, ale… je tady ještě jedna věc, proč nepřišla. Pro zbytek kmene to byl opravdu jen zbytečný risk. Já a Naali jsme se nikdy neměly mít rády tímto způsobem. Nevím, jak se to stalo, ale je dobře, že nepřišla. Kdyby to udělala, jen by to podporovalo to špatné mezi námi.
Risto: Ty si myslíš, že je špatné milovat dívku?
Já: Nemůžeme spolu splodit dítě. Ničemu to nepřispívá.
Risto: Víš, někteří lidé to tak mají. Někdo miluje muže, někdo ženy, a někomu, jako tobě, na tom nezáleží. Že je to špatné, si myslel jen váš kmen.
Já: Ale… ničemu to nepřispívá.
Risto: Nevím, jestli je to pravda, ale lidé, kteří milují někoho, s kým nemůžou mít dítě, jsou předurčení k tomu, aby se vydali jinou cestou. Buďto se můžou starat o děti jiných, nebo lovit jako ty. Copak by tě takové dítě neomezilo v tom, co jsi dělala?
Já: Je pravda, že by se k tomu lovu pak těžko vracelo.
Risto: Tak vidíš.
Já: Budu to tak vnímat. Jen… znamená to tedy, že tady jsem předurčena k tomu, to dítě mít?
Risto: Možná. To, že jsem muž, s tím nesouvisí. Možná ti je předurčeno dítě, možná tvoje práce, to ukáže čas.
Já: Ale když jsi muž a já žena…
Risto: Podívej se kolem. Tady je lidí dostatek. Nemusíme to být zrovna my, kdo bude mít dítě. A já… Lauro. Promiň, zmátl jsem tě. Můžeme mít dítě, jen ne hned. Ale nemusíme.
Jeho slovům jsem teď nerozuměla, ale ohledně Naali mi pomohl. Možná mě vážně nemilovala, když nepřišla. On by přišel, tím bych si byla jistá i bez jeho slov. Já bych přišla. Naali byla sobecká, přesně jak jsi mi říkal, Vahvo. Teď už to vidím.