Vzkaz 14.
Říkal jsi mi to. Říkal jsi mi to už dávno, ale tak docela jsem tomu nevěřila. Myslela jsem si, že vnější svět tě pobláznil. Zničil. Ale možná tady ohledně toho, co udělala Naali, platila jiná pravidla. Žiju tady, budu žít, a proto ta pravidla musím akceptovat.
Risto mě vzal do lesa. Zpočátku mě sice vyděsil, protože označil jako les vyšlapanou stezku lemovanou několika málo stromy, ale říkal, že v hlubokém lese by jen tak nemohl využít své berle. Proto jsem se mu přizpůsobila. Koneckonců, vonělo to tady mnohem známěji než v Pieni. Šli jsme pomalu, hodně pomalu, ale kupodivu mi to vyhovovalo. Stejně jako ticho, které mezi námi vládlo. Risto však nakonec ticho prolomil.
Risto: Víš… Za pár dní budu muset… ty jsi v kmeni lovila. A i já mám svůj úkol. Potřebuju peníze.
Já: A za co je chceš vyměnit?
Risto: Za… jídlo. A další věci. To je složité. Každý potřebuje peníze.
Já: A… co za úlohu plníš ty?
Risto: To v zásadě víš. Zčásti. Doručuji léky a jiné… věci… do opuštěných oblastí. Nejen do horských kmenů. Ale to teď dělat nemůžu. Nedokážu říd… vést auto dlouho.
Zamračila jsem se, protože jsem se stále tak docela nesouhlasila s tím, že si myslel, že je dobrý nápad do kmenů přinést léky. Ano, zachránil mě tím, ale jednak mohl zemřít, a jednak by si je stejně neměl nikdo vzít. V ten moment mě bodl osten výčitek. Risto si však ničeho nevšiml a pokračoval ve svých slovech.
Risto: Ale někdo ty věci musí nachystat. A to dělat můžu. Chci tím říct, že… zvládneš to u mě doma sama?
Naprosto mě tím zaskočil. Samozřejmě, že bych ho taky nevzala na lov, byl nejspíš dost hlučný a neopatrný, ale to bylo něco jiného. Chtěl mě nechat v domě, v městě, v celém světě, úplně samotnou.
Risto: Lauro?
Já: Musíš… nemůžeš počkat ještě chvíli?
Risto: Potřebuju peníze. Lauro… můžu tě zkusit vzít s sebou. Ale nevím, jestli mi to dovolí.
Já: Kdo?
Risto: Někdo jako… náš náčelník. To on mi dává peníze, abych si mohl koupit jídlo. Udělám něco, co on chce, on tím něco získá a část z toho mi dá. Tak tento svět funguje.
Já: A kromě toho spolu máte nějaký vztah?
Risto (zamyšleně): Ne. Jinak se o sebe nestaráme.
Já: To by se mi líbilo. Kdyby se o mně nezajímal, jen by mi dával část odměny.
Risto: Ano. Jednou… jednou i ty nějakého takového… budeš mít.
Já: To bych si moc přála. Nechci být tvoje přítěž.
Risto: Nejsi.
Pak mě vzal za ruku. Tělem mi projelo příjemné zachvění. Věděla jsem, co to znamená. Zažila jsem to už u Naali a ty jsi mi vysvětlil, co to znamená. Ale Risto je muž, takže je to tentokrát snad správně, ne? Je cizinec, ale copak i tvá milovaná dívka nebyla cizinka? A, jak jsem si znovu připomněla, já jsem tady byla cizinkou. Mohlo to být tentokrát správně?
Risto: Lauro, chci s tebou mluvit o tom… říkala jsi, že víš, co znamená…
Vzal mě za ruku ještě pevněji. Tušila jsem, co chce udělat, a nebránila jsem se. Přiložil svá ústa na má. Usmála jsem se. Ano, bylo to v pořádku, protože nám nikdo z kolemjdoucích nevynadal. Přejela jsem mu prsty po rtech. Byly o dost plnější než ty Naaliiné. Příjemnější na líbání.
Risto: Polibek. To, co jsme udělali, byl polibek.
Já: Suudella.
Risto: Suuda... To nemá smysl.
Já: Po-li-bek.
Risto: Zvláštní slovo, viď?
Já: Tvrdé pro něco tak krásného.
Risto: Je to pro tebe krásné?
Já: Risto. Já vím, co to znamená.
Risto: Já jsem tě…. Odvedl jsem tě od někoho, koho jsi milovala.
Já: Ne. Ne tak docela. V mém kmeni byla jedna dívka. Byly jsme si hodně blízké.
Risto (zklamaně): Aha. Milovala jsi dívku?
Já: Ano. I my jsme se držely za ruce nebo si dávaly… polibek. Ale pak jsem onemocněla a ona… nechtěla, abych na ni přenesla Temnotu. Vyhýbala se mi.
Risto: Vyhýbala se ti, když ti bylo nejhůř, aby na sebe nepřenesla Temnotu?
Já: Nemohla zemřít, protože –
Risto: Kdyby tě opravdu milovala –
Já: Teď zníš jako Vahva.
Risto: Vahva je pro tebe nejspíš hodně důležitý, viď?
Já: Lovíme spolu od doby, kdy jsem udržela luk.
Risto: Takže… ty mě… Máš mě ráda? Tím… Způsobem, jako tu dívku?
Já: Ano. A ty mě?
Risto: Jsi… jsi krásná. Zevnitř i zvenčí. Jak jsem ti řekl.
Já: To znamená ano?
Risto: Ano.
Já: Když jsi mě kreslil, dokázal jsi mě vidět takovou, jaká jsem bývala bez Temnoty.
Risto (znovu mě vzal za ruku): Pořád jsi byla krásná.
Já: Proč sis všiml zrovna mě? Vím, že jsem tě zachránila, ale oni by to udělali taky. A… Tikari, ta Lovkyně, je taky krásná. A pak, jako cizinec si zajímal všechny v kmeni. Proč zrovna já?
Risto: Nevím. Možná… Nechci o tom mluvit.
Já: Řekla jsem něco zle?
Risto (s úsměvem): Ne. Jednou ti to možná povím. Ale… pořád mi leží v hlavě ta dívka. Naali. Ty si myslíš, že bylo správné, že si tě nevšímala jen kvůli Temnotě?
Já: Naali komunikovala s bohy. Byla nepostradatelná. Bohové si vyberou své Naslouchače ještě před jejich narozením.
Risto: A ty jsi byla Lovkyně.
Já: To by mohl každý.
Risto: Tak proč to nedělal každý?
Já: Protože každý měl svou roli.
Risto: A ty jsi byla nejlepší pro tu svou. Byla jsi stejně důležitá jako Naali.
Štvalo mě, že mi říká vpodstatě to samé, co jsem pověděla já Naali při naší poslední hádce. Slyšet to od něj bylo nějakým způsobem horší, opravdovější.
Já: Ale ona byla nenahraditelná.
Risto: To byla jediná, kdo uměl komunikovat s bohy?
Já: Ne. Ale… musela se tak narodit.
Risto: Narodil by se někdo další takový. Ty jsi jistě tvrdě trénovala, abys byla dobrou Lovkyní. Ne každý by měl tolik ctižádosti.
Já: Proč… proč mi to říkáš?
Risto: Protože Naali myslí hlavně na sebe. Kdyby tě doopravdy milovala, přišla by. I za cenu Temnoty.
Já: Nevím, proč mi to povídáš.
Risto: Protože ty si zasloužíš něco lepšího než tvůj kmen. A já bych… moc rád bych ti pomohl to najít. Nechci, abys měla v tomhle světě jen mě. Chci, abys tady byla šťastná.
Já: Nepatřím sem.
Risto: Ale budeš.
Já: Vážně si to myslíš?
Risto: Ano. Budeme ještě tři… tři východy slunce spolu. Pak tě zkusím vzít za svým náčelníkem, ale mezitím… (Zazubil se.) Ty tři dny se budu snažit, aby ses cítila šťastná. Protože já s tebou jsem.