Vzkaz 12.
Vahvo. Nevím, co mám dělat. Kéž bych se tě tehdy zeptala na více detailů o životě tady. Kéž bys tu byl se mnou. Ty bys mi všechno určitě vysvětlil lépe než ta neznámá paní v nemocnici. Sice mluvila mým jazykem, ale jen opakovala slova těch neznámých podivných lidí v bílých hábitech. Když jsem se jí zeptala na cokoli, odpověděla, že to není její úloha. Tomu jsem sice rozuměla, ale myslela jsem, že lidé tady jsou jako Risto. Laskaví.
Místo toho si mé prohlíželi. Měřili. Vpichovali mi jehlu do paže. Rozkazovali mi. Věděla jsem, že je to v pořádku. Některé ty věci dělávala i Léčitelka. Jen jsem je vůbec neznala. A Risto tvrdil, že tam nemůže jít se mnou. Odvedli mě do prostoru, kde se mi tak špatně dýchalo, protože takový žár jsem nikdy necítila. Ve stanu nikdy takové teplo nebylo, leda že člověk natáhl ruku přímo k ohni. Žádný oheň tam ale nehořel, nenašla jsem žádný zdroj tepla, a přesto, přesto tam bylo tak nesnesitelně horko. Nejhorší na tom bylo, že to tak nikomu kromě mě nepřišlo.
Když mě konečně s nějakými papíry nechali odejít, rozplakala jsem se Ristovi v náruči. Uprostřed všech těch cizinců. Stále dokola se mi omlouval, ale ani jsem nevěděla za co. On za to nemohl. Došlo mi, že abych získala léky, musím do nemocnice. Odvedl mě k sobě domů, otevřel okna, aby sem proudil ledový vítr, a zapálil svíčky, protože mi chybělo mihotavé světlo plamenů. Seděl při mně na podivně měkkém a vysokém lůžku a držel mě za ruku. Znovu se omluvil.
Já: Nemáš se za co omlouvat.
Risto: Kdybych věděl… třeba to šlo udělat jinak. Byla jsi… ta nemocnice… tobě špatně. A to tě tam chtěli nechat.
Já: Budu v pořádku? Nezemřu?
Risto: Ne. Budeme mít léky. Musím pro ně zajít.
Já: Zajít?
Risto: K… Léčitelům. U nás… neumějí léčit, ale mají léky.
Ukázala jsem na jeho nohu, kterou v nemocnici obalili do podivné bílé hadry.
Já: Jsi zraněný.
Risto: Já vím. Tím pádem ale nemusím… Prostě. Dali mi nové berle. Lepší. Zvládnu to.
Já: Co nemusíš?
Risto: Ty jsi nelovila, když… když už jsi nemohla.
Ta věta mě zasáhla hlouběji, než měla. Proč jsem se zkrátka nemohla vyléčit a vrátit se do kmene? Byla jsem dobrá Lovkyně a ty to víš. Hloupá pravidla. Hned, jak jsem na to pomyslela, jsem se znovu rozplakala. Ta pravidla nás přece držela naživu. Nemohla být hloupá.
Risto: Lau.
Pohlédla jsem na něj. Ne kvůli tomu tónu, jakým to řekl, na to, že překypoval soucitem, kde si už zvykla. Ale zkrácení mého jména od něj znělo jinak než třeba od tebe. Dokonce než i od Naali. Důvěrněji.
Já: Nechápu, jak jsi to u mě v kmeni zvládl. Být sám, nikomu nerozumět. A já…
Risto (se zavrtěním hlavou): Věděl jsem, že odejdu. Ty…
Já jsem odsud nikdy odejít neměla. Všimla jsem si, že si poposedl blíže ke mně. Asi mi to mělo pomoct. Sevřel mi ruku ještě pevněji a usmál se. Usmál se tím úsměvem, který mě poprvé přiměl se o něj zajímat.
Risto: Já jsem nebyl sám.
Já: Já… já jsem nikde jinde…
Zmlkla jsem. To, co jsem cítila, jsem si neuměla vysvětlit. Trochu se to podobalo chvílím, kdy jsme číhali na kořist. Bylo to jakési vzrušení smíchané s nervozitou. Tohle ale byla mnohem příjemnější. Pak se ale Risto přestal usmíval a odtáhl se. Něco si zamumlal, nejspíš ve svém jazyce.
Já: Co povídáš?
Risto: Ne… já jen… to nic, Lauro. Odpočívej. Dnešek byl pro tebe náročný.
Sáhl po berli a chtěl vstát, ale chytila jsem ho za paži. Nechtěla jsem, aby odešel.
Já: Chci vědět, co jsi povídal.
Risto: Nechci… Nedokážu se o tom bavit ve tvém jazyce.
Já: Tak to alespoň zkus.
Risto: Chtěl bych… ve tvém kmeni… připadalo mi, že jsme si fyzicky… blízko.
Já: Ano.
Risto: Já… Je to… Chtěla bys mě za druha?
Chápala jsem, na co se ptá. Chápala jsem, že jen nezná správná slova, aby se mě zeptal, jestli se mi líbí se ho dotýkat. Líbilo. Společně s tím mi ale došlo, co jsi vyprávěl o tom, jak se fyzický kontakt vnímá ve světě tady venku.
Já: U nás v horách bývá zvykem projevovat takto náklonnost… každému.
Risto: Omlouvám se. Měl jsem si to uvědomit.
Znovu se natáhl po berli a já jsem mu ten pohyb znovu překazila.
Já: Ale myslím, že při tobě to není stejné. Jen si uvědomuji, že je to tím, že jsi cizinec. Jsi pro mě něco nového. A měl by sis uvědomit, že já jsem to samé pro tebe.
Neodpověděl, jen kývl a já jsem si byla jistá, že rozuměl, protože vypadal tak hrozně zranitelně. Nebála jsem se ho, patrně bych se mu ubránila, kdyby si chtěl fyzický kontakt vynutit násilím, ale teprve teď mi došlo, že jsem mu neřekla pravdu. To, co mě k němu nejvíce táhlo, nebylo, že je cizinec, ale že je tak neskutečně hodný.
Napotřetí už jsem to nechala vstát a dobelhat se ke stolu. Tady doma měl mnohem více tužek a papírů. Začal něco kreslit. Nakonec mi to nedalo a zvedla jsem se, abych se podívala, co to je. Bylo to jeho auto. Když si všiml, že vedle něj sedím na tom podivném nepohodlném polštáři s nesmyslně vysokýma nohama, kterému říkal židle, zase se usmál, jako by se nic nestalo. A ono se možná nic nestalo. Byla jsem z toho rozhovoru zmatená. Nyní mi však stačilo dívat se mu pod ruce a užívat si, když vzhlédne a v očích mu zazáří plamen.