Vzkaz 19.
Vahvo, jsem zmatená. Kéž bys tu byl a trochu mi vysvětlil, co se právě stalo. Samozřejmě mi to může vysvětlit Risto, ale zrovna teď si nejsem jistá, že se mnou všechno myslí dobře. Já vím, zachránil mi život a pomáhá mi, ale co když má pro to nějaký důvod, který mi neřekl?
Mlhavě mě to napadlo už předtím, ale dnes mě něco nahlodalo. Ráno, když nám jako vždy nachystal snídani a kávu, která se vůbec nepodobala kávě, kterou jsem znala z kmene, ale zachutnala mi už tehdy, když mi ji nabídl pan Kantoinen, se na mě podivně usmál, trochu ustrašeně, jako by si nebyl jistý, co mu odpovím.
Risto: Lauro?
Já: Ano?
Risto: Víš… to, že dneska nejdeme do práce, má svůj důvod.
Já: Jaký?
Risto: Nevím, jak ti to vysvětlit. Víš, v tomhle světě je spousta věcí, které… se nedají vysvětlit za jeden den. Já… chci ti pomoct a vyřešit je za tebe. K tomu ale potřebuju, abys ještě před jedním člověkem napsala své jméno.
Své jméno už jsem napsat uměla, ale nerozuměla jsem tomu, co mi povídá. Copak mi nemůže pomoct ty věci řešit? A proč k tomu potřebuje mé jméno?
Já: Umím ho napsat.
Risto (s nervózním smíchem): Ano. Ten člověk, za kterým jdeme, ti bude říkat věci, kterým nerozumíš. Jen mu zkrátka všechno odsouhlas. Jde jen o to, abych mohl komplikované věci řešit za tebe.
Já: Proč mě nenaučíš je řešit? Nechci ti být na obtíž.
Risto: Říkal jsem ti to. Nedají se vysvětlit za jeden den. A potřebujeme to rychle, protože… odměny a tresty v tomto světě… říká se jim právo…
Já: Takže právo je, když něco dobrého udělám a jsem pochválena, nebo udělám něco špatného a jsem potrestána?
Risto: Ano. V podstatě. A hodilo by se, kdybych mohl… Byla bys moc často potrestána, protože neznáš pravidla. Když to převezmu na sebe, vyplynou z toho hlavně odměny.
Já: Takže když mě budou chtít potrestat…
Risto: Potrestají mě. Ale to se nestane. Já znám pravidla.
Já: Takže… takže z toho pro tebe vyplynou odměny.
Risto: Ani to nejspíš ne. Zkrátka jen… nebudou trestat tebe.
Já: Chceš mě tím ochránit?
Risto: Ano. Já jsem tě sem zavezl, je to spravedlivé.
Já: Nemusíš to dělat.
Risto: Já vím. Ale čím dřív takhle vyřídíme nějaké záležitosti tohohle světa, abys byla jeho právoplatnou členkou, tím dřív si o trestech a odměnách budeš rozhodovat sama.
Já: Ty to chceš udělat, abych sem patřila.
Risto (s úsměvem): Ano.
Já: Děkuju.
Risto: Neděkuj, jen… víš, odevzdáváš mi tím svůj život do mých rukou. Já toho nechci zneužít, nechci ti ublížit, ale…
Já (sevřela jsem mu dlaň): Důvěřuju ti.
Nevím, co přesně se stalo. Šli jsme do nějaké budovy a všichni včetně Rista mluvili moc rychle na to, abych jim pořádně rozuměla. Pochopila jsem ale, že jsme ve správné místnosti. Doufala jsem, že přede mě jen položí papír, na který mám napsat své jméno, ale paní, před kterou jsme to měli udělat, jsme se nejspíš nelíbili. Nevím, který z nás, ale hleděla na nás dost zhnuseně. Pochytila jsem jen, že to, co chce Risto získat, se jmenuje plná moc, a závěr jejich rozhovoru.
Paní: Ona je z horského kmene. Nepatří sem. Je sice technicky vzato občankou Joiseenské republiky, protože se narodila na jejím území, ale nemá to jak dokázat.
To, že Joiseen nazývají stát, ve kterém žijeme, už mi Risto vysvětlil. Co je to ta republika, nejspíš zjistím později. Neměla jsem mnoho času nad tím přemýšlet, protože jsem chtěla vnímat, co říká Risto.
Risto: Já vím. Myslel jsem, že bude stačit podpis.
Paní: Podívejte se, nejste první ani poslední, kdo chce využít mezery v právním systému, ale s tímto nemůžu souhlasit.
Risto: Proč ne? Chci jí pomoct.
Paní: Ne. Chcete ji mít pod kontrolou. Vždyť ani neví, o co jde.
Risto: Ví. Vysvětloval jsem jí to.
Paní (směrem ke mně): Víte, co je to plná moc?
Znejistěla jsem. Když pominu Rista a pár lidí z práce, ještě jsem před nikým nemluvila jejich jazykem. Navíc ne před někým, kdo mě očividně odsuzoval. Risto mi sevřel ruku a pousmál se, ale já jsem si nedokázala vůbec vzpomenout na jeho vysvětlení. Z paralýzy mě vytrhla až paní před námi.
Paní: Vaši žádosti nevyhovím.
Risto: Jen se bojí. Dejte nám minutku o samotě a –
Paní: O to nejde. Nechci být zodpovědná za to, že využijete její nevědomosti.
Já: On… on mě nevyužívá.
Paní: Ne je moje konečná odpověď.
Risto zavrčel něco, co jsem mu nerozuměla, vzal mě za paži a vytáhl mě z místnosti a pak i z budovy. Ani se na mě nepodíval. Na moje otázky nereagoval. Byl naštvaný, že jsem neodpověděla na tu otázku? Pochopila jsem ale, že to, o co usiloval, se nepovedlo. Rozmluvil se až u něj doma. Sotva jsme zavřeli dveře, sevřel moje dlaně a trochu se pousmál.
Risto: To nevadí. Najdeme někoho normálního.
Já: Promiň.
Risto: Za co se omlouváš?
Já: Nedokázala jsem… nějak jsem si nevzpomněla na jediné slovo ani informaci, když se mě zeptala.
Risto (zavrtěl hlavou): Ne. Za to nemůžeš. Stejně by asi nepomohlo, kdybys jí řekla to, jak jsem ti to vysvětlil já. Ona zná jen... využívá slova, která jsou pro tebe moc složité. Naučíš se je, ale až časem.
Já: Já bych to zvládla.
Risto: Já se nesnažím říct, že nejsi dost dobrá. Jen… já jsem také nechápal vaše výrazy v kmeni. Trvalo mi skoro celou dobu, než jsem pochopil, co myslíte vaši Temnotou.
Já: Copak to tak nefunguje?
Risto: Funguje. Jen tomu říkáme nákaza. A má… má jinou příčinu.
Já: Ná-za –
Risto: Nákaza.
Já: Nákaza. Příčinu? Jako proč se do duše člověka dostala?
Risto: Ano. Já vím, přenesla se od jiné duše. To vidíme podobně. Ale proč vlastně prvně vznikla? (Zavedl mě ke stolu a upíral na mě pohled.)
Já: Temnotu mi zaseli do plic bohové. Jako trest za neodpustitelné. Cítila jsem… něco nesprávného. Je mi jedno, že si tento svět myslí, že je to v pořádku, ale zamilovat se do dívky nedává smysl, když nemůžeme mít potomka.
Risto: Lauro, tohle… nevěděl jsem, že si to vysvětluješ takhle. Ty si vážně myslíš, že jsi onemocněla, protože jsi milovala Naali?
Já: To, že vy jste našli způsob, jak udržet svou tělesnou schránku odolnou vůči bohům, neznamená, že vás to nedostihne po smrti.
Risto: Na… na tohle nemám. Jdu ven. Sám.
Já: Počkej. Nenachávej mě tu, prosím.
Risto (vzal si bundu): Musíš si zvyknout, Lauro. Nechoď za mnou. Já se vrátím.
Odešel. Poprvé jsem v jeho domě zůstala sama. A ještě horší bylo, že se mi nejspíš poprvé povedlo ho naštvat. Celou dobu jsem se ptala na nějaké otázky. Byla některá z nich příliš? Nebo už toho zkrátka měl dost? Teď pláču a ani pořádně nevím proč.