Jiskra minulosti: Nový horizont (1. díl)
Příspěvky
24. Chci se s tebou rozloučit
24. 12. 2021
Upřel na mě ty pronikavé zelené oči. „Jak mám najít sám sebe, když nezačnu znovu?“
„My dva ti ale v tom, najít se, nebráníme, ne snad?“ naklonila jsem hlavu na bok.
„Já… já nevím,“ zakoktal. „Asi ne, ale nechci se vracet do Aletasa.“
„Nemusíš,“ ozval se Jyrki, který stále stál přímo u Tuiva. Teď na něj pohlédl. „Jestli mě pořád chceš, půjdu s tebou do Pieni.“
Tuivo se zasmál. „To nejde. Máš konečně dobrou práci, kamarády, chceš se potkat s matkou…. Tohle ti nemůžu udělat, od všeho tě zase izolovat v horách.“
„Ale já už jsem silnější,“ odpověděl. „Zvládnu si znovu vybudovat život, slibuju. Víš, napadá mě… Napadá mě, jestli neobnovit ten úzký vztah mezi kmeny a zbytkem světa, co v horách byl.“ Oba jsme na něj s Tuivem se zájmem pohlédli. „Myslím, že bych to dokázal, alespoň tedy s vámi, nebo minimálně s Taimi, pokud do toho nebudeš chtít jít.“ Otočil se ke mně. „My dva můžeme být pojítkem mezi oběma světy. Ještě piluju detaily, ale tohle se bude mnohem líp dělat z Pieni, než z Aletasa.“
„Jyrki, já jsem na tebe hrdej,“ usmál se Tuivo a pevně ho objal. „Tohle by mě nikdy nenapadlo, ale asi znám způsob, jak by se nám to mohlo povést.“
Jyrki i já jsme se zarazili. „Nám?“ zopakovala jsem.
„No jasně, tohle… tohle by mohlo být ono. Tohle by mohl být ten způsob, jak následovat svoje srdce. Chtěl mi říct, že si nemusím vybírat, že… že můžu mít všechno, co chci. A tohle je krásnej cíl.“ Málokdy jsem viděla Tuiva tak nadšeného.
23. Jdi pryč
23. 12. 2021
„Auri, vzdej to. Já…“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. Pak se opatrně posadil na zem. Dost mě tím vyvedl z míry.
„Ehm… Tuivo?“ přidřepla jsem si k němu.
„Dobrý, jsem v pohodě. Jenom se mi nějak zamotala hlava.“
„To je tou nadmořskou výškou. I když zrovna u tebe je to trochu divný, no.“
Tuivo slabě přikývl. „Víš co, drž se ode mě radši dál.“
„Co?“
„Vypadni.“
„Ale vždyť…“
„Je to pro tvoje dobro, Auri. Věř mi.“
„Tobě se věřit nedá,“ vyprskla jsem, založila si ruce na prsa a vrátila se ke stanu.
22. Neopustím tě
22. 12. 2021
„Tuivo je jako vítr,“ připomněl mi. „Nedokáže zůstat na jednom místě.“
Povzdechla jsem si. „Vím, že na tebe by dal, ale rozumím ti. Jsem ráda, že jsi odhodlaný dokázat… žít bez něj.“ Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. „On se vrátí, věř mi. Jednou ano. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli tobě.“
Jyrki si odfrkl. „Tak důležitej zase nejsem.“
„To si jen myslíš. Udělal s tebou tolik kroků vpřed, jako nikdy dříve.“
Zřejmě jsem ho tím zarazila. „Dobrou noc, Taimi.“ Znovu si vedle mě lehl a otočil se zády. Mohla jsem se ho dotknout, ale raději jsem to neudělala.
„Dobrou, Jyrki. A… neopustím tě. Možná sis toho všiml, ale když si někoho oblíbím, tak se mě tak snadno nezbaví.“ Jyrki se tlumeně zasmál. Bála jsem se, že po tom rozhovoru neusne, ale za chvíli začal pravidelně hluboce oddechovat. Sama pro sebe jsem se usmála. Hodně se mi ulevilo, když jsem to všechno mohla říct nahlas.
21. Lidi jako ty vědí hodně věcí
21. 12. 2021
„Neodpověděl jsi," upozornil ho Yl.
„Jo," odvětil Tuivo a já jsem si na moment myslela, že Ylermi narazil. Ale Tuivo se pak rozpovídal. „Nečekám, že mě přijmou s otevřenou náručí ani že tam budu šťastnej. Ale budu zapadat. Všichni jsou tam tak trochu divní."
„To ale i v Aletasu, ne?" zajímal se Ylermi. „Jsou tam lidi snad odevšad."
„Tuivo ho poslouchá. Proč mu to kurva nevymluví," zavrčel Joni. Pokrčila jsem rameny, ale taky mě napadlo, že teď by se to Ylovi možná povedlo.
„To jsem si myslel taky. Ale Aletaso už je načichlý jihem," odpověděl Tuivo. „Pieni je zatím pořád pravý sever."
„Takže si přijdeš jako Seveřan."
Tuivo se pustil do jídla, ale teď misku důrazně položil. „Já nevím, jasný?!" Pochopila jsem, že rozhovor skončil. „Nevím, kdo jsem, ale chci se najít. Proto musím do Pieni. Dobře vím, o co ti jde, Yle."
„No, to bych taky rád věděl, o co mi jde," protočil Ylermi oči.
„Chceš mě přesvědčit. Jenom na to jdeš jinak než oni." Jasně, Tuivo nebyl blbej.
Ylermi se suše zasmál. „Upřímně, Tuivo, ani ne. Já tě přesvědčit fakt nechci, já… asi chápu, že to prostě musíš udělat."
20. Tak se s tím smiř
20. 12. 2021
Uvědomila jsem si svou chybu. „Jyrki, promiň. Samozřejmě, že za ní s tebou půjdu. Já jsem jen chtěla, abys to zkusil. Jsi jediný, kdo by Tuiva dostal domů.“ Zlomil se mi hlas. „On nechce odejít, on si jen myslí, že musí.“
„Vždyť jsem to říkal. Je jako vítr. Hned, jak se necítí úplně nejlíp, tak odejde. Je prostě takový.“
„Ne, Jyrki. On nechce být vítr, on jen zase nechává rozpoutávat kletbu. Vím, že mu chceš dopřát svobodu, ale toto je zvláštní situace. Musíme ho zachránit před ním samotným.“
Trochu vyděšeně na mě pohlédl. „Já… já fakt nevím, co dělat, Taimi.“
„Nejprve ho dostihneme,“ usmála jsem se na něj, i když se mi svíralo srdce.
19. Já to udělat musím!
19. 12. 2021
Protočil oči. „Prosím tě, nech mě být. Nechci být zlej, protože si to nezasloužíš, ale fakt chci teďka být sám. Já si s váma ještě budu povídat.“
„O to nejde, Tuivo,“ hlesla jsem a stiskla mu rameno. „Nechci, abys byl v Pieni nešťastnej. Nešlo by to tak, že navštívíš rodiče a pak se s náma vrátíš?“
Zaváhal, viděla jsem zřetelně ty pochyby v jeho tváři. Pak je ale skryla kamenná maska. „Já už se rozhodl.“ Postřehla jsem kluky, kteří se k nám nenápadně připojili, ale já jsem si byla jistá, že je zaregistoval i Tuivo, protože se napjal.
„Další kolo přesvědčování?“ ušklíbl se.
18. Uhašovaný plamen
18. 12. 2021
„Jyrki, můžeš…“
„Nemůžu. Už nikdy nemůžu, protože to Tuivo byl první člověk, který mi dovolil před ním brečet. Na tý první projížďce, kdy se Titta zranila.“
„Dobře. Právě proto musíme Tuiva dostat nazpět.“
Jyrki sklopil zrak a zavrtěl hlavou. „Proč si myslíte, že zrovna já ho přesvědčím?“
„Protože jsi jediný, u koho je jisté, že k němu cítí to, co říká.“
„Taimi, on tě nejspíš fakt miluje.“
„Možná ano, možná ne,“ vydechla jsem. „Ale na tom nesejde. Tebe si vyslechne.“
„Možná jo, ale… já asi nevidím důvod ho přesvědčovat.“
17. Nikomu to nepovím
17. 12. 2021
Ylermi pevně semkl rty. „Tak jo. Jak to chcete udělat?“ Pokrčila jsem rameny, ale Taimi se zamyslela. Jak se ukázalo, nejspíš jenom nad tím, jak to zformulovat.
„Popravdě, už jsem nad tím přemýšlela. A myslím, že ten nejlepší způsob by byl dát Tuivovi možnost se odsud vytratit, abychom si byli jistí, že to opravdu udělá.“
„No, a pak?“ zeptal se Ylermi značně nedůvěřivě a ani trochu jsem se mu nedivila.
„Pak, nebo spíše v mezičase, to vysvětlím Jyrkimu. A vy dva, vlastně tři, včetně Joniho, budete Tuiva sledovat. Sice víme, kam jde, ale není jisté, že se nerozhodně jinak, je opravdu impulzivní.“ Přikývla jsem. Začínalo to dávat smysl. „S Jyrkim vás budeme stopovat. Ano, mohli jsme stopovat i Tuiva samotného, ale ten to zřejmě bude čekat, takže se pokusí své stopy zahladit.“
„Malý technický detail,“ prohlásil Ylermi. „A my ho jako máme sledovat jak?“
„Jděte s ním,“ pokrčila Taimi rameny. „A zanechávejte za sebou co nejvíce odkazů. Tuivo to nebude čekat a rozhodně nezahladí všechny. A nebude mu to připadat zvláštní, protože vy…“
„My jsme otravní, řekni to narovinu, Tai,“ usmála jsem se. „A Jyrki má sáně, takže nás pak doženete, když půjdem pěšky.“
„Přesně tak. Žádným jiným způsobem se nám Tuiva zadržet ani najít nepovede. A pak už to musí dokázat Jyrki.“
16. Měl jsem tě rád
16. 12. 2021
„Protože je to jedno. Já chtěl, aby tohle byla krásná noc pro vás všechny.“
„Počkej, počkej, co máš v plánu?!“ Zavrtěla jsem hlavou a do očí se mi tlačily slzy. Co Tuivo zase bláznil?
„Odejít,“ vydechl a moje mysl explodovala a roztříštila se na miliony kousíčků. Tolik jsem doufala, že takové slovo už od něj nikdy neuslyším.
„Ty vole, kam? A proč? Co...?“
„Domů,“ přerušil Ylermiho Tuivo.
„Jo, tak. Ten výlet nejde podle plánu. V Aletasu možná…“
„Ne, já se nevrátím do Aletasa, ale domů. Do Pieni, víš? Tam, kde jsem se narodil. Zkusím najít svoje rodiče a nějak se tam znovu zabydlet.“ Nedokázala jsem pochopit, co to právě říká. Dělal si snad legraci?
„Ale… kurva, proč?!“ Ylermi pokládal velmi dobré otázky.
„Yle,“ téměř zakňučel Tuivo. „Já… já nikam nepatřím. Nepatřil jsem do kmene, ale nepatřím ani do Aletasa. Jsem nikdo. A já prostě chci najít, kdo doopravdy jsem. A myslím, že jediné řešení je jít tam, kde to všechno začalo.“
15. Báli jsme se o tebe
15. 12. 2021
„No… asi promiň, že jsem zdrhla.“ Mlčel. Všimla jsem si, že Ylermi se nenápadně vzdálil. Bylo to od něj milé. „Já prostě… chci, abys věděl, že je úplně v pohodě, že ji pořád miluješ. Vyvedlo mě to z míry, ale to, co cítíš k ní, nemá úplně vliv na to, co cítíš ke mně, že ne?“
Joni zaváhal. „Ono to nejde moc porovnávat. Ona je pro mě spíš taková… no, abstraktní. Ani si už moc nepamatuju, jak vypadala, jaká přesně byla, jenom ten pocit lásky. Kdežto u tebe prostě nemiluju ten pocit, ale tebe jako člověka.“
Přebírala jsem si ty myšlenky v hlavě. „V tom případě je to asi v pohodě, ne?“
Pokrčil rameny. „Seš v pohodě s tím, že miluju ten pocit?“
„Když to nebude ovlivňovat náš vztah, tak jo,“ odpověděla jsem. Úplně jistá jsem si tím nebyla, ale rozhodla jsem se brát v potaz to, co mi řekl Jyrki.