Antiliiny příběhy

Zpátky do domu Joniho tety jsem šla se staženým žaludkem, ale zároveň rovným dílem odhodlaně. V hlavě se mi už dávno přesně zformovala slova, co chci klukům, a hlavně Jonimu, říct, a byla jsem si jimi naprosto jistá. Zaklepala jsem na dveře, ale nějak si neuvědomila, že mi otevře Joniho teta. Zírala jsem na ni a ona na mě. Pak se pohrdavě ušklíbla. Copak jí Joni prozradil, co se mezi námi stalo, než jsem odešla?

„Co po nás ještě chceš?" obořila se na mě. Překvapeně jsem zamrkal a vůbec netušila, co na to odpovědět. Naštěstí se zpoza ní vynořil Ylermi.

„Auri," hlesl naoko věcně, ale já jsem v jeho hlase slyšela úlevu. Hned po něm se objevil ve dveřích i Joni. Sotva mě uviděl, otočil se ke své tetě.

„Teti, jdeme se projít."

„Dobře, zlatíčko, ale ať se s vámi ta holka už nevrátí." Zachvěla jsem se.

„Čau," odpověděl jí Joni, vzal mě kolem ramen a prakticky mě strčil na ulici. Ylermi nás následoval. S obavami, že na mě bude zlý, jsem prohlédla na Joniho.

„Proč na mě takhle reagovala, doprdele? Vím, že mě moc nemusí, ale tohle bylo trochu moc, ne?"

„No, jí zase přišel moc ten tvůj útěk. Má tě za hysterku."

Pevně jsem semkla rty. „Zlobíš se?" Joni mlčel, a překvapivě se ozval Ylermi.

„Kde jsi vlastně v noci byla? Báli jsme se o tebe, hlavně když můžou přijít ty bouřky a tak.“

Pousmála jsem se na něj. Bylo milý, že se staral. „V jednom hotelu. Mimochodem, hádejte, koho jsem tam potkala.“

Joni na mě překvapeně pohlédl. „Tyyne a Astu?“

„Co? Ne,“ odpověděla jsem a snažila se udržet úsměv na tváři.

„Tuiva a jeho kámoše?“ hádal Ylermi.

„Trefa,“ zamumlala jsem. Ylermi se zazubil a pěstí jemně šťouchl Joniho do ramena.

„Zas jsem vyhrál,“ prohlásil spokojeně. Joni protočil oči. Rozhodla jsem se u tohoto tématu zůstat, protože se zdálo, že Joni je ochotný se bavit aspoň takhle.

„Jo, jinak, Tuivo říkal, že jestli chceme, tak můžeme pokračovat spolu, teda chvilku. Chce prý navštívit jinej hotel. Proč, to nevím.“

Joni nakrčil nos. „Nechtěli být spolu v přírodě?“

„Jo, já vím,“ pokrčila jsem rameny. „Ani nevím, jak si představuje, že to zaplatí, ale asi má nějaký plán.“

„Počkej, on to chce zatáhnout za nás všechny?“ zamračil se Joni. „Jak je ten hotel luxusní?“

Ušklíbla jsem se. „Podle toho, co mi říkal, tak dost. Je tam prosklenná střecha přímo s výhledem na hory a často i na auroru.“

Ylermi sebou najednou trhl. „Počkej, a neříkal ti, kde ten hotel je?“

„No, zmínil, že za Kylmöu,“ jmenovala jsem řeku, kterou jsem neznala, ale Tuivo se tvářil, že ví, kde je. Ylermi se zhluboka nadechl.

„Jo, tak tam jsme byli. Myslím on a já.“

S Jonim jsme na něj zvědavě pohlédli. „Když jste spolu chodili?“ zeptal se Joni opatrně.

Ylermi pokrčil rameny a najednou vypadal hrozně sklesle. „Jo. Až později jsem zjistil, že tam bral skoro každýho, s kým chodil. Je to tam celkem romantický. A vysvětluje to i ty peníze. On se zná s majiteli a je domluvenej, že to tam občas platí zpětně, když si zrovna vydělá. I my jsme tam byli na dluh.“

Pomalu se během mluvení zastavil, a my s Jonim jsme ho napodobili. Položila jsem mu ruku na rameno. „Tak to fakt nechápu, proč nás tam pozval. Nemyslela jsem si, že by ti někdy chtěl takhle ublížit.“

Ylermi uhnul pohledem. „On mi nechce ublížit.“

„Tak… o co jde? Já to nějak nechápu. Zrovna Tuivo by nás všechny do nějakého hotelu jenom tak nepozval,“ nechápala jsem.

„Myslím, že on se snaží být laskavější a tak,“ prohlásil Joni s pokrčením ramen. „Když se vrátil z těch hor, změnil se.“

Ušklíbla jsem se. „Jo, k horšímu.“

Joni zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. On se fakt snaží, já to vidím. Auri, on se snaží, abysme si mohli důvěřovat. To, že se u toho dozvídáme nějaké věci, co nás třeba zarážejí, je součást procesu.“ Zamyslela jsem se nad tím, ale zřejmě jsme to s Jonim viděli jinak. „Víš, už jenom to, že nám ukázal ty jizvy, byl obrovskej krok.“

„Jo, za to jsem mu vděčná,“ připustila jsem. „Ale zaplatit hotel je na něho stejně moc.“

„Lidi,“ prohlásil Ylermi dost vážným tónem. „Není… není úplně pravda, že ho neznám líp, než vy.“ Povytáhla jsem obočí. „Je pravda, že většinu času byl chladnej, ale občas měl chvilky, pro který… pro který mě mrzelo, když jsme se pak rozešli. Prostě mu občas přeskočilo a dělal pro mě hrozně hezký věci, a mluvil se mnou na rovinu a byl hrozně hodnej a všechno. Akorát mu to nikdy nevydrželo víc, než pár hodin. Já myslím, že je prostě, nebo aspoň byl, tak nějak nešťastněj sám se sebou, jenom to většinu času skrývá. Myslím ale, že tohleto je prostě další projevení týhle jeho stránky. O nic nejde, prostě chce být hodnej.“

„Ale… když už nic, tak musí vědět, že ti nebude příjemný jít znovu na to místo, ne?“ zeptala jsem se. Ylermi na okamžik zavřel oči.

„On neví, že jsem k němu přece jenom něco cítil. Bere to tak, že jsme se rozešli, protože to bylo chladný z obou stran. Ale… já mu to chci říct.“

Joni se zamračil. „Kámo, nechci tě nějak srážet, ale tohle není nejlepší nápad. Je dost možný, že na to Tuivo nebude reagovat úplně tak, jak si myslíš.“

Ylermi si odfrkl. „Ale já vím, že asi jenom pokrčí rameny nebo tak. Jenom chci, aby to věděl.“

„Nebojíš se, že tě pak nějak zraní?“ snažila jsem se mu ten nápad nenápadně vymluvit.

„Ne,“ zavrtěl Ylermi hlavou. „Já už se prostě nechci bát, že to nějak zjistí, a do určitý míry se mu kvůli tomu vyhýbat. Chci prostě být jeho dobrej kamarád, ne jenom někdo z party.“

„Doufám, že víš, co děláš,“ povzdechl si Joni a já jsem přikývla. S tím, co chtěl Ylermi udělat, jsem nesouhlasila, ale bylo to jeho rozhodnutí a jeho věc. Já jsem zase musela vyřešit svůj problém.

„Joni?“ oslovila jsem po chvíli váhání svýho kluka.

„No?“ zareagoval, a přišlo mi, že trochu otráveně.

„Můžu o nás mluvit před Ylem?“

Pokrčil rameny. „Jasně.“

„No… asi promiň, že jsem zdrhla.“ Mlčel. Všimla jsem si, že Ylermi se nenápadně vzdálil. Bylo to od něj milé. „Já prostě… chci, abys věděl, že je úplně v pohodě, že ji pořád miluješ. Vyvedlo mě to z míry, ale to, co cítíš k ní, nemá úplně vliv na to, co cítíš ke mně, že ne?“

Joni zaváhal. „Ono to nejde moc porovnávat. Ona je pro mě spíš taková… no, abstraktní. Ani si už moc nepamatuju, jak vypadala, jaká přesně byla, jenom ten pocit lásky. Kdežto u tebe prostě nemiluju ten pocit, ale tebe jako člověka.“

Přebírala jsem si ty myšlenky v hlavě. „V tom případě je to asi v pohodě, ne?“

Pokrčil rameny. „Seš v pohodě s tím, že miluju ten pocit?“

„Když to nebude ovlivňovat náš vztah, tak jo,“ odpověděla jsem. Úplně jistá jsem si tím nebyla, ale rozhodla jsem se brát v potaz to, co mi řekl Jyrki.

Joni se usmál a rozpřáhl náruč. „Pojď ke mně.“ S radostí jsem ho poslechla. Objal mě a věnoval mi dlouhý polibek. Přišel mi krásný, ale jedna věc mi ještě bránila si ho naplno vychutnat. Trochu jsem se odtáhla.

„Seš naštvanej, že?“ Zadívala jsem se mu do očí, ve kterých se mihl soucit, ale i panika.

„Na tebe? Ne… nebo ne tak úplně. Já jenom… prostě mě mrzí, že tě teta nebere. Víš, že jediná, koho z rodiny mám, a prostě…“

„Nestojím ti za to?“ vyrazila jsem ze sebe.

„Stojíš. Jenom mě mrzí, že to bude komplikované. Chápeš, když někoho nemiluješ a chodíš s ním prostě jenom tak, je to jednodušší.“

„Nemusíš se mnou chodit.“

Pevně mi sevřel dlaň. „Neblbni, stejně bysme udělali to, co tehdy, když jsi byla s Astou. Nějak to půjde, ale už mi nezdrhej, fakt jsme se báli.“ Usmála jsem se a vtiskla mu další pusu.