19. Já to udělat musím!
S Jonim a Ylem jsme na sebe kývli, a já jsem za Tuivem, který se ne tak tajně, jak si myslel, vyplížil ven, rozběhla. Po pár krocích se zastavil.
„Vím o vás celou dobu, Auri. Yl nemlčel, co?“
„Není to jeho vina. Vytáhla jsem to z něho.“
„Taimi a Jyrki to neví?“ zajímal se. Došla jsem až k němu, ale zůstal otočený zády.
„Ne, spí, ale to, co děláš, fakt není správný.“
„Auri, díky za všechno, ale už vás nenechám mi řídit život. Měj se.“ To už se k nám začali přibližovat i kluci.
„Řídit život?“ zeptala jsem se ho. Něco takového jsem čekala, ale chtěla jsem ho trochu zdržet, v naději, že si to rozmyslí. „Nechávali jsme tě být, i když jsi nám neřekl… no, nic.“
„A co to učení, jak se mám v Aletasu chovat?“ zavrčel. „Auri, mě tohle už opravdu nebaví.“
„Ty blbečku, vždyť jsi za to byl vděčnej. Bez nás bys neměl kamarády.“
„Myslíš?“ ušklíbl se. „Se spoustou lidí jsem se přátelil i před váma, jenom jsem je opustil. A je prostě čas opustit i vás.“
„Tuivo, na co si tu hraješ? Ty takovej nejseš.“ Odmlčela jsem se. „Chci ti pomoct. Jestli máš pocit, že mezi náma nejsi svobodnej, tak si pojď sednout a promluvíme si. Ale tohle fakt není cesta.“
„Co ty o tom víš?“
Suše jsem se zasmála. „Víš vůbec, jak jsem se dostala do Aletasa?“ Kluci už došli k nám a jen nás poslouchali.
„Ne, a upřímně je mi to jedno.“
„No, to je blbý, protože já ti to povím.“
Tuivo se ušklíbl. „Já odcházím.“ Vydal se na cestu a já jsem ho napodobila. Povytáhl obočí, a když si všiml, že s námi jdou i Joni a Ylermi, zastavil se. „Ehm… hotel je tamhle. Koupil jsem vám celou noc.“
„To sobě taky,“ přešel k němu Joni. „Jsem zvědavej, jak nám zabráníš, abysme šli s tebou.“ Tuivo se zarazil. „Tak vidíš. Pojď, kámo.“
Tuivo se nervózně ošil. „Hele, tohle není dobrej nápad. Jdu pěšky a bez stanu, a nemám moc zásob, takže…“
„Stan máme, zásoby taky, a procházku přežijeme,“ odvětil mu Ylermi.
Tuivo se zamračil. „Nechci se tě dotknout, ale…“
„Nikdy ses neptal na naši minulost,“ vložila jsem se do toho. „Je pravda, že neznáme hory tak dobře, jako ty, ale nejsme žádný tintítka.“ Tuivo si povzdechl a znovu se rozešel. Přestože jsme nevěděli, kudy přesně půjde, následovali jsme ho. Později ke mně přešel. Ylermi a Joni se drželi v diskrétní vzdálenosti, protože se zdálo, že Tuivo chce mluvit jen se mnou.
„Jste asi dost naštvaní, co?“
„Jo,“ odpověděla jsem popravdě. „Co potřebuješ?“
Prudce vydechl. „Povyprávíš mi, jak ses dostala do Aletasa?“
„Aspoň nám to zkrátí cestu,“ pokrčila jsem rameny a zhluboka se nadechla. „Ty víš, že já a matka mezi sebou máme takový komplikovaný vztah.“
„Jo,“ kývl a přišlo mi, že se uklidnil, když se soustředil na jiný téma.
„No… byl takovej od tý doby, co jsem začala mít vlastní názor.“
„Kvůli vztahům?“
„Vlastně jo,“ pokrčila jsem rameny. Bylo tak hloupé vyprávět to zrovna Tuivovi, ale měla jsem pocit, že důvěra je to, co ho možná udrží v Aletasu. „Můj otec umřel a ona… ona ani nebyla moc smutná. Později mi řekla, že se furt hádali a vlastně se nikdy neměli moc rádi, ale lidi jejich vztah obdivovali, tak spolu zůstali.“
„To je hrozný.“
„Jo, to jsem jí taky řekla, a ona mi odpověděla, že až budu starší, tak to pochopím. Buďto jsem ještě nedospěla, nebo mi něco uniká.“ Usmál se, a to mě podpořilo ve vyprávění. „Když mi bylo asi třináct, tak jsem si našla prvního kluka. Byl hodnej a milej, ale… no, ňouma, jakože fakt ňouma. Když jsem ho vzala k nám domů, matka do mě pak celej večer hučela, jakýho kluka si mám najít. A já se naštvala a utekla v noci z domu jenom s jedním batohem, ve kterým jsem měla stan, spacák, jednu láhev vody a plno sušenek, protože mi jako jediný přišly jako trvanlivý jídlo. Jo, a pak jsem tam taky měla školní sešit.“
„Auri,“ zasmál se a potřásl nade mnou hlavou.
„Je to horší. Já utekla do hor, jenom tak. Chápeš to, já neměla ani mapu,“ smála jsem se, i když to vlastně vtipné nebylo. „Ten sešit jsem pak použila na zapálení ohně, ale nevěděla jsem, že musím vykopat nejprv díru ve sněhu, takže se mi ten sníh roztopil a uhasil ten oheň. Ale naštěstí to aspoň udělalo dým a našel mě nějakej chlápek, co tam šel na lov.“
„Dobře, tohle bylo dost šílený.“
„Jo. Nějakou dobu, asi dva roky, jsem s ním žila v takový horský chatě a naučil mě žít v horách, ale furt se teda o mě hodně staral. Ale pak jsem chtěla do města, a on mě zavedl do Aletasa a pomohl mi najít bydlení. Byl fakt hrozně hodnej.“
„Ty vole,“ vydechl.
„Jo, měla jsem štěstí. Já… já si prostě myslím, že Aletaso je hlavně místo pro lidi, kteří chtěj žít s horama, ale ne přímo v nich. Takže i pro tebe.“
Protočil oči. „Blbej pokus.“
„Ne, myslím to vážně. Fakt tam zapadáš.“
„Auri, já se rozhodl. Možná zapadám, ale necítím to tak. A… někdo mi řekl, že mám naslouchat svýmu srdci.“
„Jyrki ani Taimi to určitě nemysleli tak, že…“
„Oni to nebyli. A ten člověk to mohl myslet jakkoli, ale možná se to vztahovalo zrovna k tomuhle. Možná prostě mám odejít.“
„Napadlo tě třeba, že Jyrki se znovu může pokusit se zabít, když tu nebudeš?“ zkoušela jsem to dál.
Tuivo si založil ruce na prsa. „Tohle je psychický vydírání, Auri.“
„Možná. Ale fakt, přemýšlel?“
„Jo, jasně že jo. Ale má Taimi. Oni dva k sobě fakt patří.“
„Možná,“ zopakovala jsem. „Ale patří i k tobě.“
Protočil oči. „Prosím tě, nech mě být. Nechci být zlej, protože si to nezasloužíš, ale fakt chci teďka být sám. Já si s váma ještě budu povídat.“
„O to nejde, Tuivo,“ hlesla jsem a stiskla mu rameno. „Nechci, abys byl v Pieni nešťastnej. Nešlo by to tak, že navšívíš rodiče a pak se s náma vrátíš?“
Zaváhal, viděla jsem zřetelně ty pochyby v jeho tváři. Pak je ale skryla kamenná maska. „Já už se rozhodl.“ Postřehla jsem kluky, kteří se k nám nenápadně připojili, ale já jsem si byla jistá, že je zaregistoval i Tuivo, protože se napjal.
„Další kolo přesvědčování?“ ušklíbl se.
„Hele,“ promluvil Joni. „Jdem s tebou hlavně proto, že se o tebe bojíme. Sám do hor prostě nemůžeš, hlavně když přijdou bouřky.“
„To je dobrý,“ mávl nad tím Tuivo rukou. „Já… možná by bylo lepší, kdybych umřel. Jenom nechci, abyste to odnesli i vy. Už tak mě asi Jyrki a Taimi budou hledat, ale snad ne dlouho.“
„Ty víš, že tě budou hledat, dokud tě nenajdou,“ upozornil ho Ylermi. Tuivo uhnul očima. Pousmála jsem se. Ylermi udeřil na správné místo.
„Nebudou rádi, když najdou mrtvolu, nebo se stanou mrtvolami oni sami,“ přisadila jsem si.
Tuivo rozhodil paže. „Já to udělat musím, jasný?!“
„Nemusíš nic!“ zakřičel na něj Joni, kterej zřejmě ztratil trpělivost. „Ty seš tak…“
„Co? Sobeckej?“ ušklíbl se Tuivo. „No vidíš, tak mě nechte jít a bude všechno dobrý!“
Joni zavrtěl hlavou, a pak do Tuiva strčil. Ten mu to oplatil. Chtěla jsem je zastavit, ale Joni strčil do Tuiva vší silou, a on se zapotácel a upadl. Chtěl se zvednout, ale Ylermi si k němu poklekl a pevně mu položil ruku na rameno.
„Počkej. Nebraň se, nechci ti ublížit, jasný?“ Tuivo na chvíli vypadal, že Yla ani nevnímá, ale pak se uvolnil. Ylermi se na něj povzbudivě usmál. „Prostě je jenom blbý nápad, co chceš udělat, a protože nás neposlechneš, tak tě chcem aspoň doprovodit. Tak to nekomplikuj.“
„Fajn, ale přestaňte mě přesvědčovat,“ zasyčel a marně se pokusil Ylermiho odstrčit.
„Tak jo,“ kývl a já jsem zaťala zuby. Doufala jsem, že Jyrkimu alespoň trochu pomůžu. Ylermi Tuiva pustil a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. Když ho začal oprašovat a něco mu při tom tiše šeptal, došlo mi, proč ho Tuivo poslechl. Mluvil s ním laskavě a nekřičel na něj. Možná přece jen potřeboval jiný přístup, než jaký jsme k němu já a Joni měli.
„Jakej je sníh? Zkusils ho pořádně, co?“ prohlásil Ylermi o něco hlasitěji a já došlo mi, že i on pochopil, že našel k Tuivovi cestu.
„Nevím. Asi studenej,“ ušklíbl se Tuivo a vzal Yla kolem ramen. Zatajila jsem dech. Vážně to fungovalo. Pohlédla jsem na Joniho a trhla hlavou jejich směrem. Kývl na mě. Taky si tý změny všiml.
„Kdyby byl teplej, tak by asi bylo něco blbě,“ pokračoval Ylermi v tom trochu smysl nedávajím rozhovoru.
„Aspoň by se líp pil.“
„Jo, ale blbě by se ocucávaly rampouchy. Nebyly by tak superledový.“
Tuivo ho pustil. „Ty olizuješ rampouchy? Proč?“
„Nevím, ale jsou dobrý. Chceš?“ Ylermi se natáhl k nejbližšímu stromu a několik jich strhl. Tuivo zavrtěl hlavou.
„Jestli chceš, abych onemocněl a vrátil se do Aletasa, tak ti to nevyjde.“
„Prosím tě, z jednoho rampouchu neonemocníš.“
„Právě že jo. Není to úplně dobrý na krk. A mimochodem, to samotný strhování tě mohlo zabít.“ Ylermi začal olizovat led. Sám si musel uvědomovat, že ho to hloupé, ale pochopila jsem, proč to dělá. Tuivo mu vytrhl druhý z ruky a taky ho olízl. Napodobila jsem je, a nakonec se k nám připojil i Joni. Když jsem pohlédla na tři kluky, jak rozpačitě olizují kusy ledu, musela jsem se zasmát, a nakonec jsme se smáli všichni. V ten moment jsem byla přesvědčená, že je s námi Tuivovi dobře.
.
(L. , 23. 6. 2022 11:22)