Popel paměti: Konec světa (1. díl)
Příspěvky
24. Jako by ses mi měl v další sekundě rozpustit v náruči
24. 12. 2022
„Tak mu ten svetr přece jenom chybí,“ prohlásil a zamířil ke dveřím. Pokračovala jsem v balení, pokud jsem neuslyšela to slovo. „Jyrki?“
Všeho jsem nechala. V hlavě mi začalo hučet. Pospíchala jsem ke dveřím, napůl očekávajíc, že Tuivo má už i halucinace, ale vážně tam stál. Nevypadal vůbec zdravě, ale byl to on. Byl to Jyrki. Vrhla jsem se mu kolem krku a on mě chytil. Nebyl to tak pevný stisk, jaký byl u něj zvykem, ale stačil. Byl nazpět. On se za námi vrátil. Neovládla jsem se a rozplakala se.
„Taimi,“ zašeptal. „Už jsem tady.“
„Kde máš smečku?“ ozval se za mými zády Tuivo. Natiskla jsem se k Jyrkimu ještě pevněji, protože mě to v ten moment ani trochu nezajímalo. Chtěla jsem jen jeho.
„To je trochu problém. Ale jsou živí a snad v pořádku.“
„A co se stalo? Proč jsi v tom prvním hovoru byl tak divnej? A to s tou knížkou byl fakt dobrej nápad, jen jsi mohl připsat, kde budeš. Podle Laury je tu asi dvacet ostrovů.“
Jyrki mě od sebe odtáhl. „Kurva, Tuivo. Chci obejmout, ne ti odpovídat na blbý dotazy!“
„Tak pojď,“ odpověděl jeho přítel, ale Jyrki se mi vytrhl a pospíchal po schodech nahoru. Rozhodila jsem rukama.
23. Já už je pak najdu
23. 12. 2022
„Koho hledáš?" zeptal se Niilo. Myslel jsem, že tu otázku už zapomněli.
„Svoje psy," odpověděl jsem. Při slově psy se ozvalo štěknutí. To už jsem měl halucinace? Pak se zvedla deku a vynořila se chundelatá psí hlava.
„To je Satu," ozval se Niilo. „Nechtěl jsem tě hned vyděsit, ale ona už se asi nudila."
„No, jak jsem řekl, hledám svoje psy. Dost se podobají Satu, takže… se jí nebojím." Natáhl jsem ruku k feně a ona ji zvědavě očichala. Pak zavrtěla ocasem. Musel jsem se usmát.
„A předpokládám, že nevíš, kde ti psi jsou," ozval se znovu Niilo. Mluvil se mnou dost uštěpačně, ale kupodivu mi to nevadilo. Konečně jsem mohl být s jiným člověkem než s Pasim.
„Na tom ostrově, odkud jsme odletěli.
Veri se ke mně natočil. „Tak proč letíš pryč?"
„Protože potřebuju nejprv najít svoje přátelé a utéct. Je to složitý. Ale jestli nemáte cestu k majáku..."
„Shodou okolností máme," odpověděl Veri. „Ale proč bychom…"
„Já bych ho nevzal, kdyby měl namířeno jinam," vložil se do toho Niilo. „Udělal dobře."
22. Nejsem v majáku
22. 12. 2022
Kniha o bylinkách sice nebyla něco, po čem by Jyrki sáhl nejprve, ale pokud se uklízelo každý týden i v majáku, tak ji musel vzít do ruky. Pohladil jsem hřbet, protože se ho nejspíš dotkl on. Bylo to až absurdní, jak moc mi mohl chybět. Chtěl jsem knihu zase vrátit, ale pak mi došlo, že je zvláštně vyboulená. Otevřel jsem ji na místě, kde mezi stránkami zůstala mezera, a vytáhl tužku. S knihou v ruce jsem se začal rozhlížet po papíře, na který bych mohl napsat svoje číslo pro Lauru, ale pak mi pohled padl zpět na knihu. Něco v ní bylo napsáno známým rukopisem. Malý ostrov v okolí A podpis. Jyrkiho podpis, který rozdával coby psovod. Zatmělo se mi před očima.
21. Zemřeš na dalekém severu
21. 12. 2022
„Nechej toho. Není mi to příjemné. Navíc ti nevěřím, že jen nechceš, aby se mi něco stalo."
„Nevěříš?" zopakoval. V té chvíli mě napadlo, že jsem poslední větu zřejmě neměla říkat.
„Nechci se hádat ani ti nic vyčítat."
„Povídej."
„Proč? Proč chceš slyšet, kolikrát jsi mě zklamal?"
„Abych věděl, že jsem si tě stejně nezasloužil, jestli se ti něco stane."
„Počkej," vyhrkla jsem, protože mi něco došlo. „Ty se bojíš, protože… protože víš, že se mi něco má stát! Řekl… řekl ti to Lumikki?"
Tuivo zkroušeně přikývl. „Ale neřekl, co se má stát. Jen že zemřeš."
„Zemřít můžu i cestou domů. Ta pravděpodobnost je dokonce větší."
„Ale Lumikki říkal, že zemřeš na dalekém severu," zaúpěl.
20. O čem jste mluvili?
20. 12. 2022
„Čí je to číslo?“ zavrčel. Mluvil tiše, ale nepřátelsky. Nedokázal jsem tomu čelit.
„Tuivovo,“ zašeptal jsem proto pravdivou odpověď.
„Myslel jsem si to.“
„Ale… jak jste to věděl?“ nechápal jsem. Na malý moment mi přišlo, že ta otázka bude příliš, ale on jen odevzdaně zavrtěl hlavou.
„Nechal jsem tu mobil. Hned jsem pro něj běžel, když mi to došlo, ale bylo mi jasný, že to nestihnu. Cos mu řekl?“
„Chtěl jsem s ním jenom mluvit.“
„Nevěřím, že bys mu neřekl, kde jsi!“
„Ne, já…“
19. Odpouštím ti
19. 12. 2022
„Spala minimálně tak šest,“ odvětil Risto, a pak se zarazil. Zamračil jsem se.
„Risto! To znamená, že tys spal tak dvě.“
„Stejně jsem nemohl spát,“ namítl. „Buď v klidu, už mi za to vynadala ona.“
„Proč? To se stane občas každýmu, že nemůže spát.“
„Ale mně se to stává skoro každou noc.“ Upřel pohled do hrnku kávy. „Promiň, neměl jsem to vytahovat.“
„Ne. Proč nemůžeš spát?“
„A pak kdo se tady stará do cizích věcí,“ ušklíbl se.
Protočil jsem oči. „Jdu probudit ty holky. Naber zatím kaši do misek. A jo, jsou jenom dvě, nějak se s Laurou podělte.“ Přikývl, takže jsem se otočil a vydal se ke stanu, ale on pak zavolal moje jméno. Vrátil jsem se k němu. Trochu vystrašeně ke mně vzhlédl. Přiblížil jsem se k němu.
„Nemůžu spát, protože se bojím. Víš, proč jsem na tebe nikdy nezapomněl?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Protože se mi o tobě zdá. Skoro každou zasranou noc se mi zdá, jak padáš do tý rokle.“ Zběsile zamrkal, aby rozehnal slzy.
„Nevěděl jsem, že je to až tak zlý,“ zašeptal jsem.
„Přes den ne. Skoro bych i zapomněl, kdyby se to v noci nevracelo. Už od těch osmi. Člověk by řekl, že si zvyknu, ale ty sny jsou pořád horší. Vyčítáš mi to v nich, a vyčítáš mi všechny zlý věci, co jsem kdy udělal, i když o nich doopravdy ani nevíš.“
To mi vyrazilo dech. „Ale… Risto, koukej. Jsem tady. Jsem skutečnej.“
18. Ty věříš mým slibům?
18. 12. 2022
Užuž jsem si chtěla přístroj převzít, ale pak mi došlo, jak velký krok dopředu Tuivo udělal. Nehádal se s Laurou, prostě odešel. Řekl mi, co ho trápí, i když původně nechtěl. Vyslechl mě, i když to znělo tak absurdně. A nyní mi chtěl odevzdat jedinou věc, která ho mohla teoreticky spojit s Jyrkim. Kdyby se mě někdo zeptal, co si myslím, že by udělal, odhadovala bych, že řekne spoustu bolestivých věcí Lauře i Ristovi, a samozřejmě mně, pak někam uteče, my ho budeme strachy bez sebe hledat a on nám za to vynadá, a nakonec nebude chtít poslouchat a zkrátka zavolá Pasimu. Ale Tuivo se změnil, a i když si sám myslel, že jen k horšímu, já jsem toho nového Tuiva měla ráda. Proto jsem mu vtiskla přístroj zpět do dlaně. Pozvedl obočí.
„Slib mi, že mu nezavoláš,“ prohlásila jsem.
„Ty věříš mým slibům?“
„Chci ti dát možnost, abych jim mohla věřit. Když se o to ani nepokusíme, tak ti nebudu věřit nikdy.“
Omámeně zavrtěl hlavou. „Děkuju.“ Jen jsem se na něj usmála a beze slova ho vedla nazpět ke stanu.
17. Znáš mého syna
17. 12. 2022
„Auri? To je ta kamarádka, se kterou jsi jezdil se spřežením?“
„Jo, ta,“ usmál jsem se při vzpomínce na trochu bláznivou rusovlásku.
„Musíš ji mít hodně rád,“ hlesl.
„Mám, ale z čeho tak usuzujete?“
„No, vzhledem k tomu, jak opatrnej seš ke svým psům, asi normálně nesvezeš kdekoho.“
Možná se mě snažil jen rozptýlit, ale bylo mi to příjemné, takže jsem odpověděl. „To ne, nevadí mi někoho svézt, když pořád spřežení vedu já. Když už nic, líp se mi tak otevírá lidem. Auri i Tuivovi jsem se otevřel hlavně díky projížďkám, a celkem rád bych svezl i Yla nebo Joniho..."
„Yl je ten s tetou ze Stossy a skútrem? Ten gay?“ Nedošlo mi, že jsem mu řekl tolik. Mluvili jsme hodně, on mi vyprávěl o svém synovi a ženě, a já o svých přátelích, ale nedošlo mi, že toho bylo tolik.“
„Skútr a tetu má Joni. Yl má asi taky nějakou tetu, ale nevím o tom,“ zavtipkoval jsem.
„Zase tak dobře se neznáte?“
„To ne, on spíš o svým dětství vůbec nemluví. Podle Tuiva tvrdí, že si ho nepamatuje, ale podle mě o tom spíš nechce mluvit. Což chápu.“
Muž konečně povolil sevření a já jsem se od něj trochu odtáhl. Ve tváři měl zamyšlený výraz. „Tvrdí, že si nepamatuje svoje dětství?“
16. Já tě obdivoval
16. 12. 2022
„Takže mi nemůžeš odpustit?" naklonil hlavu na bok. Bolestně mi to připomnělo Jyrkiho.
„Asi ne," vypravil jsem ze sebe nakonec.
Risto si odfrkl. „Seš divnej. Na jednu stranu říkáš, že nic není stejný a že uběhlo skoro patnáct let, ale na druhou mi nemůžeš odpustit chybu, co jsem tehdy udělal."
„Ale to přece…" Zarazil jsem se. „Podívej, myslím, že ti časem odpustím. Ale nic jinýho po mě nemůžeš chtít. Chápu, že jsem tě asi nějak ovlivnil či co, ale lidi občas přijdou do života, aby něco změnilo, a pak zase odejdou, protože už v něm nemají místo. A tahle cesta, fakt si vážím toho, že jdete s náma, a seš dobrej člověk, ale už prostě… mám jiný život a ty do něj nepatříš."
15. Já zůstanu navždy po jeho boku
15. 12. 2022
„Mluvil s náma tak chladně,“ zavrčel.
„Říkal, že nás ten muž slyší,“ upozornila jsem ho.
„Tebe ani trochu neštve, jak se chová?“
Potřásla jsem hlavou. „Možná vážně ví něco, co ty ne.“
„A co chceš jako dělat?“ ušklíbl se. „Vrátit se do Aletasa? Do Kaunisu? Dělat, že se nic nestalo?“
„Jistěže ne,“ odpověděla jsem a opatrně pohladila Tuiva po paži. „Půjdeme za ním, už kdyby jen proto, abychom ho mohli doprovázet na cestě zpět. Ale je v pořádku, vím to. Jestli si k tomu muži dokázal najít cestu, tak…“
„Jak by si k němu mohl najít cestu? Vždyť ho do háje unesl!“
Smutně jsem se pousmála. „On se v podstatě chová hezky. Jsem si jistá, že Jyrkimu kromě toho únosu nijak neublížil. Věř mi, že Jyrki by utekl, kdyby měl tu možnost.“
„Zmanipuloval ho. Nevím jak, ale Jyrki by…“
„Copak to nechápeš?“ přerušila jsem svého přítele. „Jen se snaží to vydržet. Nepřipouštět si příliš mnoho emocí. Až bude s námi, bude to zase ten Jyrki, kterého miluješ.“
„A když ne? Když ho tohle úplně rozbije?“
„Tak mu pomůžeme,“ pousmála jsem se.