20. O čem jste mluvili?
Se smíšenými pocity jsem hleděl na velkou kulatou místnost, která tvořila spodní patro majáku. Byla nádherná. Bílé, léty trochu našedlé stěny prosvětlovaly celý prostor, a stejně jako podlaha ze světlého dřeva ho vytvářela opticky ještě větší. Překvapilo mě, že tady kromě pohodlně vypadajících gaučů, konferenčního stolku, krbu a kožešin a malé knihovny docela nic není. Škoda, že se zřejmě budu většinu času zdržovat v přístěnku se psy, na tohle bych si uměl zvyknout.
Najednou se mého ramene dotkla známá ruka. Vnímal jsem to jako přátelské gesto, protože tak to Pasi zřejmě i myslel, a pokusil se na něj usmát. „Když jsem tu byl poprvý, byl jsem stejně ohromenej jako ty. Ale to bylo už dávno, ještě když jsem se snažil to dokázat sám. No, posluš si, nějakou dobu tu pobudeme.“ Odložil mobil na stolek a začal přendávat peněženku a jiné nezbytnosti do nejmenší tašky.
„Jsou tady knihy. Myslím, že vydržím,“ pokrčil jsem rameny.
„Nedělej si iluze, jsou to knihy, kterejch se lidi, co tu přespávali, chtěli zbavit. Teďka tě tu zamknu, ale když tu budu, tak můžeš chodit, kam chceš.“
Zamračil jsem se. „Vy někam jdete?“
„Za správcem majáku. Funguje to tady jako jakýsi dlouhodobý hotel, ale musím mu něco zaplatit, a hlavně mu to říct.“
Představa hotelu mě nejprve vyděsila, protože to možná znamenalo i další lidi, ale poté jsem si uvědomil, že je to možná šance na záchranu. „Bydlí tady s náma ještě někdo?“
„Je to tu dost malý a nemyslím, že by tu někdo teďka, když nedávno bylo zamrzlý moře, něco hledal. Vím, co tě napadlo, ale stejně by ti asi nepomohli.“ Sklopil jsem zrak, abych dal najevo, že je mi líto, že jsem se ptal.
Když zamířil ke dveřím, najednou mě popadla panika. Bylo to vůbec poprvé od té doby, kdy mě unesl, kdy se ode mě hnul na více než na pár kroků. Kdysi jsem trávil měsíce o samotě, ale najednou mi jen jediná minuta tady v neznámém kraji přišla jako vděčnost. Pasi možná nebyl ta nejlepší jistota, ale byl má jediná jistota. Část mě se ho chtěla zeptat, jestli nemůžu jít s ním, ale pak, když už za sebou zavíral dveře, jsem si něčeho všiml. Mobil stále ležel na stole. Roztřásl jsem se.
Dveře se zavřely. Vzal jsem do ruky mobil a nejprve naťukal číslo na policii, ale pak ho zase smazal. Ano, pomohli by mi, ale kdo ví, jak dlouho by to trvalo, a neexistoval žádný dobrý způsob, jak jim vysvětlit, proč mě Pasi unesl. A i kdybych dokázal, aby mi uvěřili, že nevím, nebylo mi po chuti, aby ho potrestali. Vlastně až tolik nešlo o to, že jsem tady nebyl dobrovolně, jak jsem řekl Pasimu, s knihami tady vydržím, a nepochyboval jsem, že mě opravdu nechá jít, až mu pomůžu, ale šlo o to, že nevím, jak se vrátit, a především, nevím, jestli bych dokázal být na dlouhé cestě domů sám, starat se o sebe, po tom, co se o mně Pasi tak dlouho staral místo mě, po tom, co jsem byl neustále s ním. Vždyť mě vyvedlo z míry, že odešel na chvíli. Musím zavolat někomu, kdo mě vezme domů, ať už to bude kdekoli.
Zhluboka jsem se nadechl a začal mačkat klávesy. Tuivovo telefonní číslo mi už dávno utkvělo v paměti. Nebylo mi dobře, že dělám něco, co nesmím, ale Pasi se to nedozví. Hovor vymažu, a kromě toho, Pasi přece zmínil, že Taimi nechal, aby utekla. Co když tady ten telefon nechal schválně, abych využil svou šanci? Rozhodl jsem se více nepřemýšlet. Vyčítal bych si, kdybych to nezkusil.
Samozřejmě jsem měl na mysli, jak můj přítel reagoval, když jsem mu volal naposledy, ale byl jsem odhodlaný jakoukoli jeho reakci zvládnout. Když se ozvalo jeho překvapené haló, skoro se mi radostí zatmělo před očima. Nebyla však vhodná příležitost mu to říkat.
„Tuivo!“ vyhrkl jsem a zamyslel se, jak to co nejrychleji shrnout, abychom měli čas si i popovídat, uklidnit se. „Nejsem v Hetce, ale v majáku,“ dostal jsem ze sebe nakonec. „Brzo budeme spolu.“ Pak se ozvalo něco hrozivého. Chrastění klíčů v zámku. Rychle jsem ukončil hovor a našel poslední volaná čísla. Klikl jsem na smazat, ale pak mi došlo, že jsem smazal ten starý hovor, o kterém Pasi věděl. Na nápravu nebyl čas, dveře se otevřely. Hodil jsem mobil zpět na stůl, popadl první knihu, která byla po ruce, otevřel ji na náhodné straně, odkud vypadla tužka, a dosedl na gauč. Pasi vešel a působil naštvaně. Beze slova vzal mobil. Udělalo se mi špatně. Doufal jsem, že je to jen náhoda, ale on protáhl obličej, sedl si vedle mě, vytrhl mi knihu a dal mi přístroj rovnou před obličej. Otevřel seznam hovorů.
„Čí je to číslo?“ zavrčel. Mluvil tiše, ale nepřátelsky. Nedokázal jsem tomu čelit.
„Tuivovo,“ zašeptal jsem proto pravdivou odpověď.
„Myslel jsem si to.“
„Ale… jak jste to věděl?“ nechápal jsem. Na malý moment mi přišlo, že ta otázka bude příliš, ale on jen odevzdaně zavrtěl hlavou.
„Nechal jsem tu mobil. Hned jsem pro něj běžel, když mi to došlo, ale bylo mi jasný, že to nestihnu. Cos mu řekl?“
„Chtěl jsem s ním jenom mluvit.“
„Nevěřím, že bys mu neřekl, kde jsi!“
„Ne, já…“
„A můžeš mi teda říct, o čem jste mluvili?“ Tolik mi v té chvíli připomínal Otssiho, s tím zdánlivě laskavým tónem, který sliboval ticho před bouří. Mohl jsem Pasimu říct cokoli. Možná by mi to uvěřil a jen by mě napomenul, ať už to nezkouším. Možná by mi zase přitlačil tvář k zemi, abych si to zapamatoval, to bych zvládl. Jenže já jsem se rozplakal. Nešlo to vůbec zastavit. A on tam jen seděl a zíral na mě, cítil jsem to. Nakonec mi sevřel rameno.
„Jyrki,“ oslovil mě dost přátelsky. „Řekl jsi mu, kde jsme.“
Nebyla to otázka. Setřel jsem si slzy, aby se na jejich místě hned objevily nové, a chystal se mu to vyvrátit, ale strašně jsem se bál. Bál jsem se, že slyšel, co říkám, že jen chce, abych to přiznal. Že pozná, že lžu, a ublíží mi. Jenže příliš dlouhým mlčením a přemítáním jsem mu to také potvrdil. Povzdechl si.
„Můžeš si za to sám. Budeme zase spát pod stanem.“
„Cože?“ vzhlédl jsem k němu.
„Myslíš, že tu budu čekat, až nás najdou? Ty sice ještě nemáš schopnosti, ale taky nezamíříme hned do Hetky. V okolí je spousta malých nehostinných ostrovů, kde nás nikdo nenajde.“ Chtěl jsem prosit o odpuštění, ale došlo mi, že by to bylo k ničemu. Nemohli jsme tu zůstat, aniž by nás Tuivo našel. S očima plnýma slz jsem si naposledy prohlédl tu úžasnou místnost, která mě upokojovala, a neochotně vstal z gauče.
Vtom mi však pohled sklouzl ke knize v mé ruce, a k tužce na zemi. Netušil jsem, jestli to může vyjít, ale asi nebylo co ztratit. Posmrkl jsem a prosebně pohlédl na Pasiho. „Vím, že si to nezasloužím, ale… mohl bych si s sebou vzít jednu knihu? Já ji sem pak vrátím.“
Zaváhal, ale nakonec pokrčil rameny. „Pod jednou podmínkou. Budeš mi předčítat.“
Ušklíbl jsem se. „Já?“
„No jasně. Když už to s sebou budeš tahat, chci z toho mít taky nějaký užitek.“
„Tak fajn,“ usmál jsem se a na malý moment zapomněl na svůj skutečný plán. Nepotrestal mě. Museli jsme odplout, aby Tuivo nezhatil jeho plány, ale odpustil mi, a dokonce mi dovolil vzít si zábavu a udělal z ní zábavu společnou. Na pár sekund jsem svůj plán ani nechtěl uskutečnit, abych to všechno nezničil, ale pak jsem sám sobě vynadal. Nebyl jsem tu, protože bych s ním chtěl navazovat přátelství. Byl jsem tu, protože mě unesl. Musím se dostat domů.
Přistoupil jsem ke knihovně, vrátil knihu, kterou jsem popadl jako první, a po malé chvíli váhání si vyhlédnul dobrodružný příběh o pirátech z teplých krajin, abych do našich srdcí přinesl slunce. Pak jsem vzal jinou náhodnou knihu, nějakou o bylinkářství, a listoval v ní. Předstíral jsem, že jsem se začetl, ale periferním viděním sledoval, kdy mě Pasi přestane hlídat. Nakonec začal něco ťukat do mobilu, tak jsem rychle popadl tužku a na straně věnované přehledu uklidňujících bylin jsem napsal krátký vzkaz. Malý ostrov v okolí. Zaváhal jsem u svého jména, ale nakonec tam vyvedl autogram, kterým jsem se podepisoval na závodech. Mé jméno v něm skoro nešlo rozeznat, takže bych mohl říct, že jsem to nenapsal já, kdyby na to přišlo, ale Tuivo ten podpis znal. Pak jsem založil tužku do Bílé perly, oné knihy o pirátech, kdyby se mi náhodou ještě hodila. Vrátil jsem se ke Pasimu. Pohlédl na román a usmál se, usmál se naprosto láskyplně. Pak udělal něco, co jsem čekal ještě méně. Pocuchal mi vlasy. Překvapeně jsem na něj pohlédl.
„Moje oblíbená knížka z dětství. Dal jsem ji tu já,“ vysvětlil.
„Tak já vezmu jinou,“ navrhl jsem.
„Ne. Jsem rád, že jsi ji vybral. Aspoň ji nemusíš vracet. Tak pojď, jdeme najít nějaký způsob dopravy.“ Poslušně jsem ho následoval. Tuivo a Taimi pro mě přijdou, přijdou, jak rychle jen budou moct, a všechno bude zase v pořádku.
Komentáře
Přehled komentářů
Nejradši bych sem vložila ten gif Hermiony z HP 1, kdy u základů famfrpálu na Harryho říká „What an idiot“. (Když odletěl chytat zlatonku). Bohužel to udělat nemůžu, takže si to tady budeš muset představit :D
Nicméně chápu, že to musel zkusit :/ Snad jeho zprávu Tuivo a Taimi najdou a zachrání ho… Ale něco mi říká, že to tak jednoduchý to nebude :/
Re: .
(Ant, 22. 12. 2022 13:47)Kdyby to neudělal, tak by se s nimi setkal asi až na jaře. :-)
.
(L. , 21. 12. 2022 23:47)