Jiskra minulosti (2. trilogie)
„Jyrki,“ začala jsem opatrně. Nereagoval na mě, ale já jsem věděla, že mě vnímá. „To, pouto, které mezi sebou máte, je opravdu výjimečné. Vím, že to teď vypadá tak, že jsi Tuiva ztratil, ale to jen proto, že on se ztratil sám v sobě. Jako v kmeni. Zase najde svou cestu, ale musíš mu pomoct.“
Zavrtěl hlavou. „Taimi, prostě spolu normálně chodíme, to je celý. Žádný silný pouto tam není, prostě je to jenom chemie, která by stejně vyprchala.“ Zděšeně jsem na něj pohlédla. „Z kmene odešel, bez toho by se s tím nesmířil. A on žádnou cestu prostě nemá, je jako… jako vítr. Je všude a zároveň nikde.“
„Jyrki, miluješ ho?“
Odfrkl si. „Přitahuje mě, to je celý.“
Zavrtěla jsem nad ním hlavou. „Děláš to, co on, když jsem umírala. Odepisuješ ho, tak jako on odepsal mě, ale Tuivo to s tebou nikdy neudělal. Když jsi spadl do jezera, říkala jsem mu, ať tě nezachraňuje, protože to bylo příliš nebezpečné. Ale on to udělal. A když jsi chtěl… všechno ukončit, neřekl, že je to tvoje cesta a nenechal tě jít. Okamžitě se rozjel za tebou. A já vím proč. Chtěl napravit tu chybu, co udělal se mnou. A ty teď děláš to samé.“
Jyrki odvrátil tvář. „To není to samý. On se prostě rozhodl sám.“
„Jyrki, promiň, ale pro to, že se zabiješ, ses taky rozhodl sám.“ Viděla jsem, jak mu to ublížilo, ale zároveň nad tím přemýšlel.
„Co po mě chceš, Taimi?“ zašeptal po chvíli.
„Abys to s Tuivem nevzdal.“