9. Stopy jsou pryč
Když jsem se přiblížila k Tuivovi, který chystal snídani, udeřil mě do nosu podivný zápach. Podívala jsem se na jídlo, které kuchtil, ale to by nemělo vydávat takovou nehezkou vůni. Zřejmě někde našel osamocená vajíčka. Byla snad zkažená? Ne, to nesmrdělo jako stará vejce. Následně mi to došlo. Spálenina. V mém životě nebylo mnoho příležitostí se s ní setkat, u vaření vlastně nikdy, protože Tuivo i jiní lidé z kmene uměli vařit moc dobře na to, aby se jim to stávalo. Vlastně se pro mě spálené maso spojovalo hlavně s pohřbem, proto mi to nejprve nedošlo.
„Tuivo,“ začala jsem opatrně a teprve teď si všimla, že zaujatě hledí do mapy. Když jsem ho oslovila, trhl sebou. Zvedla jsem pánev. „Myslím, že je to hotové možná až moc.“
Trochu vyděšeně na mě pohlédl. „Promiň, Taimi.“
Mávla jsem nad tím rukou a začala půlit vejce a vkládat je do připravených misek vedle chlebových placek. „Co vůbec hledáš? Hetku?“
Tuivo nejprve neodpověděl, otevřel ústa, až když jsem si k němu přisedla a podala mu pokrm. „Nechci znevažovat to, cos říkala… ale existuje to město vůbec?“
Povzdechla jsem si a pohlédla na mapu, abych si ověřila svou domněnku. „Ano, nicméně se nachází příliš severně.“ Ukázala jsem prstem nad mapu.
„A ty víš, kde přesně?“
Byla jsem v pokušení říct, že ano, a zkrátka doputovat na sever a tam mu přiznat pravdu. Byli bychom blíže Jyrkimu než tady. Něco takového by jistě udělal on, nebo alespoň donedávna. Jenže jestli jsem po něm chtěla, aby mi říkal za všech okolností pravdu, nemůžu ho takto podvést. „Ne. Nemám nejmenší tušení. Ale vím, že je to někde za Talvinenským pohořím,“ zabodla jsem prst do hor, které se na mapu sotva částečně vešly. Tuivo si nervózně skousl spodní ret.
„To znamená, že ho budeme muset přelézt?“
„Já… já vlastně vůbec nevím, jak se přes ně dostává. A stopy jsou pryč,“ vydechla jsem a zachvátila mě beznaděj. Promnula jsem mezi prsty čerstvě napadaný sníh. Tuivo mě chytil za ruku. Překvapeně jsem pohlédla na jeho zachmuřenou tvář, protože to příliš často sám od sebe neudělal. Pak na mě smutně pohlédl.
„Budeme muset najít jinou mapu, kde je i Hetka. Jestli vůbec existuje.“ Při těchto slovech Tuivo sklonil hlavu a zpod řas se mu vydralo několik slz. „Ztratili jsme ho. Nemůžeme tam jít a doufat, že po cestě na něco narazíme, a že tam zrovna budou mít mapu s Hetkou. Nemůžeme být světlem, když nevíme, kudy zářit. Myslel jsem, že to víš, když jsi říkala... To je jedno. Kromě toho, pokud po cestě není ani benzínka, tak za Jyrkim stejně nedojedeme, a… je to v prdeli.“ Pevněji sevřel mou dlaň a roztřásl se.
Nechtěla jsem plakat, ne nyní a ne před Tuivem, protože mě potřeboval, ale pohltil mě strach. Ne o to, že by Jyrki zemřel nebo že by zůstal tak daleko od nás. Naplňovala mě jistota, že se z toho dostane a že bude navždy hledat cestu domů. Jenže jak dlouho to mohlo trvat? Uvidíme ho ještě vůbec někdy? Bude ještě tím člověkem, kterého miluji, když bude muset čelit všemu bez nás, navíc s probouzející se magií v sobě? Ne, to zkrátka nešlo. Musíme něco udělat, musíme ho najít. Jenže jak najít město tak hluboko na severu?
Znovu mi padl pohled na mapu a v hlavě se mi začal rodit nápad. Možná nebylo řešením jít vpřed, ale naopak se vrátit nazpět. Možná na to Tuivo zareaguje zle, ale nejspíš jsme stejně neměli na výběr. Otevřela jsem ústa zrovna ve chvíli, kdy se on prudce zvedl a začal se přehrabovat v batohu.
„Tuivo?“
„Zavolám Jonimu,“ vyhrkl. „Nebo Ylovi. Auri. Prostě někomu. Jestli neznají někoho, kdo by mohl vědět, kde je Hetka.“ Konečně vytáhl mobil a usmál se, když chytil signál. Nechtěla jsem mu říkat, že dost možná brzy zmizí. Prsty se mu třásly, když vytáčel nějaké číslo.
„Mohli bychom se vrátit do Pieni,“ nabídla jsem nesměle, než přiložil telefon k uchu. Zarazil se, ale nakonec kývl.
„To vlastně není až tak špatnej nápad,“ odvětil, ale stejně začal volat. Rozhodila jsem paže, ale on mi jen naznačil, ať počkám. Nikdy zřejmě Tuivovi nebudu tak úplně rozumět. Možná stále nebral mé názory vážně, ale připadalo mi, že se to v poslední době zlepšilo. Pak mi ale připadalo lepší soustředit se na to, co říkal.
„Joni?“ vyhrkl. „Jo, hele, máme problém. Jyrki… to je vlastně jedno, ale asi nevíš, kde je Hetka, co?“ Počkal na odpověď. „Jasně, v pohodě, a neznáš někoho, kdo by to mohl vědět?“ Bezhlesně jsem se ho zeptala, co mu Joni řekl, ale Tuivo mi znovu jen ukázal, že mám počkat. „Podle Taimi existuje,“ pokračoval, a já jsem pochopila, že mluví o Hetce. „Já už ne, ale… tys říkal, že jste se poznali s nějakými Pieňany, když jste hledali Auri, ne?“ Zatímco Joni odpovídal, Tuivovy se zasvítily oči. Zasvítila se v nich naděje. „Takže Laura, jo? Modrej dům… Telefon, jasně. Aha. Jejda, Joni, fakt díky. Jsi skvělej kámoš!“ Tuivo se usmál ještě více, a pak pomalu odtáhl ruku s mobilním telefonem od ucha a prudce mě objal. Nervózně jsem mu to oplatila. Pak se odtáhl a konečně podal vysvětlení.
„Máš pravdu, jdeme do Pieni. Ale než hledat mapu, která nám jenom možná pomůže, mě napadlo sehnat člověka, který by mohl vědět, kde to město je. A napadli mě ti lidi, kteří pomohli najít Auri.“
„Ty víš, kdo to je?“ zeptala jsem se zmateně.
„Ne. Ale Joni má číslo jedný z nich, respektive ta holka má pořád Auriin mobil. Nějak se při tom všem nedostali k tomu, aby ho vrátila.“
Pomalu jsem přikývla. „Dobře. „A proč by zrovna ona měla znát Hetku?“
„Protože je pošťačka.“ Zamračila jsem se. To povolání mi bylo známé, ale zřejmě roznášela dopisy jen po Pieni. Myslel ti Tuivo tak, že možná věděla, kde se nachází mapa s Hetkou? To by nám samozřejmě pomohlo. „Totiž, ona rozváží dopisy podobně jako Jyrki zásoby, jen do hodně odlehlejších oblastí. Prý je možný, že někdy byla i v Hetce.“
To měnilo situaci. „To zní vážně nadějně. Myslíš, že nám pomůže?“
„Podle mě nemá důvod nepomoct. Nic jí to neudělá, poradit nám.“
Konečně jsem si dovolila se pořádně od srdce usmát. „To zní vážně dobře, Tuivo.“ Pohlédl na mě s něhou v očích, která mi způsobila přijemné mrazení v zádech.
„Jo. Tak pojď.“ Začal nakládat zásoby, ale nešlo si nevšimnout že jeho výraz zase posmutněl. Podávala jsem mu vaky a zkoumavě ho při tom pozorovala. V jedné chvíli už to nevydržel a pohled mi oplatil.
„Copak?“
Povzdechl si. „Mrzí mě, že jsme až sem šli úplně zbytečně.“
Ta slova mě zasáhla do srdce jako nůž, protože za nimi byla cítila zlost. „Promiň, že mi nedošlo, co se s Jyrkim stalo, dříve. Než se však objevil ten zapalovač, tak mě to ani nenapadlo. Víš, je to moc velká shoda náhod.“
Povzdechl si. „Taimi, já ti to přece nevyčítám. Je nejdůležitější, že jsme na to přišli, že jsi ty na to přišla. Jenom se prostě bojím.“
„Jyrki bude v pořádku. Vím to“
Tuivo na mě krátce nejistě pohlédl. „Já vím, že fyzicky jo.“
„I psychicky. Víš, jaký Jyrki je. Nebude dělat problémy, bude na slovo poslouchat. Ten muž k němu nebude zlý.“
„Jenže to je právě ono. Nezničí ho to na povrchní úrovni, ale hluboko uvnitř jo. Protože bude na slovo poslouchat. Zase. Je jedno, jaký ten chlápek je, pro Jyrkiho bude dalším ztělesněním Otssiho. A po tom, co se s ním setkal, to bude ještě horší. On tohle nedá, Taimi. Nevrátí se k nám jako člověk, kterýho máme rádi.“
Dobalili jsme vše, takže jsem přešla k zadní části sedačky skútru. „Ty jsi Jyrkiho poznal zraněného a ztraceného. To jen díky tobě se z toho alespoň částečně dostal.“
„Jo, ale to jsem byl já v pohodě.“
„Na tom nezáleží. Je jedno, v jakém stavu se k nám Jyrki vrátí, hlavní je, že se vrátí. Dostaneme ho z toho.“
Tuivo svěsil hlavu. „Se mnou asi nepočítej.“
„Copak ty mu nechceš pomoct?“ Překvapil mě.
„Zřejmě, že chci. Ale myslím, že jsem se teďka definitivně ztratil já.“ Chytil mě za ruku. „Nemůžeš nás zachránit oba dva, tak zachraň aspoň jeho.“
Zněl vážně, ale já jsem se musela pobaveně zasmát. „Tuivo, to je nesmysl. Jsme tady pro sebe a na tom se nic nezmění, bez ohledu na to, jestli se ztratíš, nebo jestli se Jyrki vrátí s otevřenými ranami na duši. Ani ty bys mě nepustil, kdybych padala. Už ne.“ Tuivo zaváhal, ale já jsem si byla jistá, že už by mě znovu nezklamal. Nakonec se ode mě beze slova odvrátil a nasedl na skútr. Vyšvihla jsem se za něj a pevně se ho chytila kolem pasu, napůl proto, abych nespadla, a napůl z lásky. Tolik se bál, ale nemusel. Všechno skončí dobře.
.
(L. , 9. 12. 2022 11:26)