8. Tohle už nikdy nezkoušej
Seděl jsem na polenu u ohně a čekal, až mi nabere jídlo. Štvalo mě to, ale nechával mi svázané ruce, i když vepředu, a sám bych to nezvládl. Chtělo se mi trochu plakat, ale nesměl si ničeho všimnout. Jestli mám něco pod kontrolou, tak vlastní emoce a myšlenky. Před mýma očima se kroutily ohnivé jazyky, a jako vždy mě uklidňovaly.
Proto, kdy mi podal mísu, trhl jsem sebou. Zamračil se, ale trpělivě počkal, až přijdu na to, jak ji uchopit. Nad lžící jsem zavrtěl hlavou.
„Myslím, že pro mě bude lehčí to vypít."
„To asi jo," zabručel, a také se pustil do jídla. Po chvíli do mě ale trochu strčil.
„Jak se jmenuje tamten pes?" Sledoval jsem jeho pohled a uvědomil si závažnou skutečnost.
“Kaleva. Ale my…"
„Kalevo! Kalevo!" zakřičel, ale já potřásl hlavou.
„Nezná vás. Ona vás neposlechne."
„Tak ji zavolej ty," přikázal mi.
Odvážil jsem se k němu zvednout pohled. „Já jenom, že jsme jim nedali včera najíst. Naposledy jedli v tý boudě. Šla si něco ulovit."
Zaváhal. „Fajn, ale jídlo pro ně tu máš, že jo?"
„Je v tom nejtmavším vaku," kývl jsem směrem k sáním.
„Tak jo. Zavolej ji a dáme jim najíst." Zasloužil si můj úsměv. Alespoň si uvědomoval, že hladová smečka nám bude k ničemu. Zakřičel jsem Kalevino jméno, a ona ke mně po krátkém zaváhání přiběhla. Podrbal jsem ji za uchem.
„Neboj se, holka. Za chvilku dostaneš najíst." Nedošlo mi, že vedle mě nesedí jen Kaleva, dokud se nenapjal provaz kolem mých rukou. Klopýtl jsem a pohlédl na muže, který mě zatahal. Nic neřekl, tak mi připadalo jako nejlepší nápad ho zkrátka následovat. Očividně mě jen chtěl mít pod kontrolou, protože mě nechal vyhrabat jámy ve sněhu a nasypal do nich granule. Psi se po přivolání na jídlo okamžitě hladově vrhli a vzbudili tím ve mně současně výčitky a radost. Raději jsem se obrátil k muži.
„Až dojí, mohli bychom ještě chvilku počkat? Tak půlhodinu. Neměli by hned táhnout s plnými žaludky." Ani by mě nepřekvapilo, kdyby mě poslal tam, kde slunce nesvítí, proto bylo více než zvláštní, když rozvážně přikývl.
„Tak půjdeme dojíst i my. A jestli máme stejně čas, klidně si dáme i kávu. Piješ kávu?" Přikývl jsem a on se přátelsky usmál. Zatím mi dnešek nepřišel úplně tragický. Vařil chutně, do určité míry se staral, jak mi je, a hlavně respektoval a poslouchal, co říkám. Nenechal mě spát venku a neubližoval mým psům. Kolem a kolem, k tomu, abych se s tím smířil, mi chybělo jen to, aby mi dovolil zavolat Tuivovi a Taimi. Další otázkou ta toto téma bych to však celé pokazil. Raději jsem se věnoval kávě a laskání najedených psů. Když se slunce posunulo o kousek nahoru, trochu jsem zaškubal provazem, který měl ovázaný kolem pasu, abych na sebe upozornil.
„Myslím, že můžeme vyrazit. Umíte zapřáhnout spřežení?"
Ušklíbl se. „Kdybych uměl, tak bys nebyl tak užitečný, Jyrki."
„To… to bude trochu problém, protože tohle se svázanýma rukama nezvládnu." Na hodnou chvíli zaváhal, a pak sebral pušku a kývl na mě.
„Pojď." S pokrčením ramen jsem ho poslechl a cestou přivolal psy. Přeřízl uzel a odvázal mi lano. Promnul jsem si rudá zápěstí a on na mě starostlivě pohlédl.
„Tohle jsem nechtěl, ale nevím, jak jinak to udělat, abys neutekl."
„Už to moc nevnímám." Při práci s popruhy se mi třásly ruce, takže to šlo ztěžka, ale na druhou stranu to byla jedna z mých nejobvyklejších činností.
Když jsem přecházel na druhou stranu a koutkem oka ho zahlédl, jak mě sleduje s puškou vedle sebe, došla mi jedna věc. Nenabil. Byl jsem s ním každou vteřinu, musel bych si toho všimnout. Z té zbraně nemůže rychle vystřelit. Spolu s tím mi došlo, že bych to dokázal. Dokázal bych utéct, vrátit se nazpět za Tuivem a Taimi a všechno by bylo zase v pořádku. Jen nesmí pojmout podezření.
Obešel jsem všechny psy a předstíral, že kontroluji popruhy. Ve skutečnosti jsem každému z nich ukázal tři prostřední prsty a zbylé skrčil. Tohle gesto se někdy používalo před závody, dávalo jim najevo, že mají být připravení vmžiku vyrazit.
„Co to je?" ozval se muž a napodobil mé gesto. V duchu jsem zaklel. Asi bylo přece jen příliš nápadné.
„Uklidňuju je," pokusil jsem se zachránit situaci. Pozoroval sice závody, ale nemohl vědět všechno.
„Psovodi mají divné zvyky," zamumlal a já jsem se usmál, napůl hraně a napůl proto, že mi vnuknul nápad.
„Tohle je jenom divný gesto. Jedna holka třeba závodí s krystalem na krku. Nebo tam je kluk, kterej vždycky před závodem udělá přesně tři otočky, pro štěstí." Byly to ty nejabsurdnější věci, vytáhnuté z pamětí proto, aby se zasmál a uvolnil. A zabralo to. „A pak taky… podáte mi tamten popruh, prosím?" Ukázal jsem na pás, který jsem schválně nechal blíže k němu než k sobě. „Trochu z jinýho soudku, jedna si před každým závodem barví vlasy na jinou barvu. Je vtipný poslouchat ostatní, jak se hádají, s čím přijde příště." Nikdy mi nešlo povídání o ničem, ale mluvit o závodech bylo překvapivě lehké. Vyskočil jsem na sáně. Trochu zpozorněl, ale když viděl, že jen kontroluji, jestli nejsou nikde poničené, zase se uvolnil. Nesedal jsem si, to už by bylo příliš. Madlo mi však bylo na dosah, a když se skláněl pro popruh, který ve skutečnosti nikdo nepotřeboval, protože byl náhradní, vykřikl jsem „vpřed!" a smečka vyrazila. Proud vzduchu mu vmetl sníh do tváře a spřežení uhánělo vstříc svobodě.
Ta situace mě donutila rozesmát se. Bylo to možná to nejbláznivější, co jsem kdy udělal, ale rozhodně to za to stálo. Neodolal jsem a pohlédl za sebe. A v ten moment se všechno pokazilo. Hodil lano se smyčkou. Titta se nevyhnula včas. Věděl ode mě, že je slabší článek, proto se na ni zaměřil. Zakňučela a laso ji strhlo vzad. Nahlas jsem zaúpěl a zastavil spřežení. Nemohl bych žít sám se sebou, kdybych ji tu nechal. Muž ji ponechal svázanou a přihnal se ke mně. Prakticky mě strhl ze saní a přitlačil k zemi. Taktak se mi povedlo včas pootočit hlavu, abych nevdechl sníh, než mě znehybněl.
„Doprdele," zasyčel mi do ucha. Svět mi začal tmavnout před očima. „Tohle už nikdy nezkoušej." Teď už jsem slzy neudržel. Potřeboval jsem, aby mě pustil. On mě ale stále svíral. Počítal jsem sekundy. Pět. Deset. Dvacet. Po asi půlminutě konečně povolil sevření. Nedokázal jsem se zvednout. Strach mě úplně paralyzoval.
„Jaks vůbec věděl, že nevystřelím?" Znělo to přívětivě, ale to nic neměnilo na tom, že mě předtím přitiskl k zemi a křičel. Pak mě jeho ruka silně zatáhla za vlasy a přinutila mě pootočit hlavu tak, abych viděl do jeho rozezlených očí. „Tak jak, kurva?!"
„Nenabil jste," špitl jsem. „A nemůžete mě zastřelit. Potřebujete mě."
Pohlédl na zmítající se Tittu. „Jo. Ale ji ne."
Bylo mi už jedno, že vidí mé slzy a bude se mi možná vysmívat. „Neubližujte jim. Prosím."
Prudce vydechl. „Ne. Oni nic neudělali." Natáhl ke mně ruku a na moment mě napadlo, že mě chce praštit, ale pak mi došlo, že mi chce pomoct vstát. Povedlo se mi posadit se i bez jeho pomoci a chtěl znovu nasednout na sáně, ale zatočila se mi hlava. Muž mě donutil si sednout, ale tentokrát jsem mu tiše poděkoval. Přidřepl si ke mně a soucitně se usmál. Odtáhl jsem se.
„Jyrki, co jsem ti říkal? Když budeš hodnej, tak… Vlastně se nedivím, žes to zkusil, ale už to nedělej, nebo to skončí hůř. Víš, že můžu cokoli. Třeba tě fakt nechat spát venku. Nedat ti najíst…" Zmlkl. „Nebyl jsem si jistej, že se kvůli tý feně zastavíš." Neodpověděl jsem. Nebylo co. Přál jsem si vyjet, i když ne za svobodou. Jeho chování mě mátlo. Byl naštvaný nečekal bych, že ke mně ještě kdy bude laskavý. „Tím, že se mnou nebudeš mluvit, si to akorát uděláš horší. Ale tak jako tak, neboj se. Prostě teďka zapomeneme na to, co se stalo."
Nešlo ho nenávidět. „Titta byla můj první pes. Nemohl bych ji tu nechat."
„Tak si ji vysvoboď," řekl a usmál se. Bylo to od něj celkem troufalé, nechat mě se vzdálit o pár metrů, ale zřejmě věděl, že teď se útěku bojím. Osvobodil jsem fenu a zkontroloval, jestli není zraněná. Pak jsme konečně vyrazili na cestu. I když jsem se svobodě ve skutečnosti každým kilometrem vzdaloval, bylo mi mnohem lépe.
.
(L. , 8. 12. 2022 15:05)