7. Nyní musíme být světlem my
Další den se nesl v nepříjemné rutině. Sledovali jsme stopy, jeli na skútru, občas si povídali, občas si dopřáli krátkou přestávku, ale kolem a kolem, bylo stále těžší nemyslet na Jyrkiho. Nemyslet na to, kde je a jestli je ještě vůbec v pořádku. Snažil jsem se co nejvíce mluvit s Taimi, jenže ani ona nebyla ve své kůži, navíc to bylo přes hučení motoru skoro nemožné na více než pár minut. Slunce pomalu zapadalo a já mě naplňoval strach, jestli mi moje myšlenky vůbec dovolí usnout.
Objeli jsme další kopec a rozprostřelo se před námi ideální místo na přespání. Stopy se svažovaly do údolí lemovaného velkými kameny, takže tam nebude foukat vítr, a dokonce mi přišlo, že tam napadlo méně sněhu než tady Bude se lépe stavět stan i rozdělávat oheň. Začal jsem brzdit a najednou si všiml ještě něčeho. Oni tady zastavili. A sníh byl na jednom místě dokonce odhrabaný. Zřejmě tady taky přenocovali.
„Spali tady,“ potvrdila mi mé domněnky Taimi. Kývl jsem a zastavil. Otočil jsem se k ní. Nad něčím zjevně uvažovala.
„No,“ nadhodil jsem. „Jestli to bylo dobré místo pro ně, pak je i pro nás.“
Taimi se pousmála. „Jak víš, že to pro ně bylo dobré místo?“ Potřásl jsem hlavou. Jyrkimu se nesmělo nic stát. Taimi zvážněla. „Promiň. Snažím se odlehčit situaci.
Prudce jsem vydechl. „Já vím. Půjdu najít dřevo.“
„Tuivo, jsi v pořádku?“ zeptala se. V první chvíli mě to ponoukalo jen pokrčit rameny, ale říkala, že mám být upřímný.
„Moc ne,“ připustil jsem.
Taimi po tomhle prohlášení udělala něco, co jsem ani trochu nečekal. Vzala moje dlaně do svých a v očích se jí najednou odrážel neskutečný klid a něha. „Já to dříví seženu. Pojď dolů.“
„Dobře. Tak já postavím stan,“ hlesl jsem. Taimi se zamračila.
„Nemusíš dělat nic, Tuivo. Ne nyní. Rozumím tomu, jaké to pro tebe musí být. Samozřejmě Jyrkiho také miluji, ale ty…“ Vykročili jsme směrem k tábořišti. Taimi mě objala kolem pasu. Málem jsem zapomněl, jak příjemné to je.
„Ne, to je dobrý, já se potřebuju rozptýlit. Ale díky, Taimi. Už můžeš jít pro to dřevo.“
„Za malý moment,“ hlesla, a mně nezbyla žádná síla na to, se s ní dohadovat. Navíc ve mně její přítomnost vzbuzovala podivně příjemný pocit. Taimi vedle mě zkoumala oblohu, zatímco já jsem zkoumal její tvář. Pak mě ale její znepokojení přimělo vzhlédnout. Po nebi se prohánělo několik temných mraků, ale nic, co by nám mělo dělat starosti. Taimi ale zřejmě nesdílela ten názor.
„Plují moc rychle,“ potřásla hlavou. „Zřejmě se pomalu zvedá vítr.“
„To je v pohodě. Podívej, u horizontu je čistá obloha. Tohle nebude žádná katastrofa.“
„Snad. Jsem jen trochu napjatá,“ sklonila hlavu.
„To nic. Hele,“ pokusil jsem se ji povzbudit. „Jyrki je v pohodě. Pořád tu jsou jeho stopy, takové, jaké mají být. Není mrtvej ani vážně zraněnej. Najdeme ho a určitě to všechno…“ Zarazil jsem se, protože když jsem mluvil o stopách, mimoděk mi k nim přelétl pohled, a leželo tam něco, co nepatřilo horám. „Bude zase fajn. Hele, a máme novej zapalovač!“ Zvedl jsem tu černou krabičku se stříbrnými rytinami ptáků a škrtl. „A hele, funguje!“ Otevřel jsem ho a podíval se, kolik je v něm náplně. Zbývala dobrá polovina. Taimi na mě zmateně hleděla, nebo možná spíše na ten zapalovač.
„Tohle jsem ti už ukazoval, ale je fakt, že dávno. Vytváří to oheň, vidělas ten plamínek? A to hned. Hele, jenom tu položíš palec a…“
„Počkej, Tuivo,“ hlesla. Něco nebylo v pořádku. „Podáš mi ten zapalovač?“
„Jasně,“ pokrčil jsem rameny a sledoval, jak si ho prohlíží ze všech stran, a pak se ode mě odvrátila, ale třásla se jí ramena. Rozplakala se. Opatrně jsem jí položil ruku kolem ramen.
„Taimi. Pojď ke mně.“
„Ne-nestarej se o mě,“ vzlykla a já jsem ji obešel. Sklonila hlavu, ale já jsem ji lehce vzal za bradu. Kdyby chtěla, uhnula by mi, ale ona mě nechala, ať se jí podívám do očí, které teď byly ještě jasnější, než když neplakala.
„Mám tě nechat?“ povytáhl jsem obočí. Ona ale razantně zavrtěla hlavou a otřela si slzy. Stále plakala, ale trochu méně.
„Tuivo,“ vyslovila zoufale. „Já… doufala jsem, že si budu moct ponechat jediné tajemství, ale musím ti to říct.“
„Tak jo,“ odvětil jsem a usoudil, že dřevo i stan počkají. Za chvíli sice bude tma, ale nějak to zvládneme. Nedalo se Taimi nevyslechnout, protože jsem jí to dlužil za celé ty roky, kdy by ji i pařez naslouchal lépe než já. Zamířil jsem k místu pod kameny, kde nenapadl žádný sníh, a ona mě beze slova následovala. Cestou jsem vzal ze skútru deku a teď ji tam rozložil na zem a doufal, že bude dost teplá, aby nás oba ochránila před chladem. Taimi si sedla na paty a já jsem ji napodobil. Takhle alespoň budeme ještě dále od země. Vzal jsem její dlaně do svých, ale ona zavrtěla hlavou.
„Budeš mě odsuzovat.“
„Hele, to nemůžu předem vyloučit, ale nemyslím si, že bys udělala něco tak hroznýho, že…“
„Odsuzovala jsem tě, když jsi zabil Launa,“ začala a upřela opět pohled na oblohu, teď zřejmě proto, aby se uklidnila. „A to jsi ani nechtěl.“ Zamračil jsem se. „Já…“ Ztichla a roztřásla se. „Možná na to půjdu jinak.“
„Taimi,“ zašeptal jsem. „Můžeš si to tajemství nechat, já…“
„Nemůžu!“ téměř vykřikla. „Nemůžu. Je to nyní důležité. Víš, není pravda, že bych se s tou kletbou necítila spřízněná podobně, jako Jyrki,“ vysvětlovala teď hodně rychle. „Ale udělala jsem kvůli ní věci, které…“
Ta slova mi nešla na rty, ale vycházelo mi to jako jediný logický závěr. „Zabila jsi… stálo to někoho život?“
Plavovláska na moment zavřela oči. „Ano. A ne jednoho člověka. Já jsem se tolik snažila si poslední chvíle svého života užít, že jsem se obklopovala novými lidmi. Jenže sotva se někdo dostal blíže… Zkrátka jsem ho nechtíc zmrazila.“ Vykulil jsem oči. To nemohla říct. „Myslím, že to bylo tím, že mě měli rádi více než já je. Vždy jsem dokázala mít v srdci místo jen pro tebe, alespoň tedy než jsem potkala Jyrkiho.“
„Mrzí mě…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ty za to nemůžeš. Tehdy mi ale vůbec nedocházelo, že tu kletbu může porazit zrovna láska, a pořádně ani to, že jim ublížil nedostatek mé lásky. Věděla jsem jen, že jsem je zmrazila. A nešlo jen o romantickou lásku.“ Protřela si oči. „Proč nic neříkáš?“
„Protože nějak nevím, co ti na to říct,“ odpověděl jsem popravdě.
„Říkala jsem ti, že mě budeš odsuzovat.“
Odsuzoval jsem ji? Možná bych měl, ale sám jsem kvůli tomu ublížil člověku a ona za to zřejmě nemohla o nic více. Chtěla jen naplnit své srdce. Kdybych byl při ní, nemuselo se to stát. „Jak to souvisí s tím zapalovačem, jestli teda?“
Vztyčila ukazovák. „K tomu se ihned dostanu. Já… já už možná vím, co se stalo Jyrkimu.“
„Co?!“ vyhrkl jsem možná až moc netrpělivě.
Taimi na mě smutně pohlédla. „Já toho muže, který vlastní tento zapalovač, znám. A ano, je to on, pochybuji, že bys na světě našel stejný zapalovač. Je vyrobený na… jak tomu říkáte, zakázku?“ Přikývl jsem. Dávalo to smysl, vážně vypadal neobvykle. „Má to pro toho muže význam. Každopádně, chvíli předtím, než jsme vyrazili za šamany, mě v horách našel. Jak, to netuším, ale věděl, jakou kletbu s sebou nesu. Prakticky mě donutil, abych šla s ním, že musí zachránit svou ženu a potřebuje k tomu má kouzla. Měl pušku a myslím, že by bylo snadné ho vyprovokovat k tomu, aby vystřelil.“ Poposedla si. „ Ale já bych mu stejně nebyla nic platná, protože jsem tehdy nevěděla, že by ta kletba mohla být i užitečná, neuměla jsem vytvářet led.“
„Ale Jyrki umí.“
Taimi se najednou rozzářily oči. „A proto je v pořádku. Nejspíš ho unesl ze stejného důvodu, ale jestli ví, co Jyrki dokáže, tak si ho nebude znepřátelovat více, než je nutné. Oba ale víme, že Jyrki by nikdy neudělal to, co já. Nedopustil by, aby ho zmrazil. Nebo jsem si alespoň myslela, že jsem ho zmrazila.“
„Myslela?“ nechápal jsem.
Pokrčila rameny. „Stal se ledovou sochou. Pak jsem utekla. Ale nějakým způsobem se z toho zřejmě dostal. Na jednu stranu jsem ráda, že je naživu, ale na druhou, Jyrki…“
„A jak to souvisí s tím, že jsi ho neměla ráda? Respektive, je samozřejmé, že jsi ho neměla ráda, protože tě unesl, ale proč by tě on měl rád víc?“
Znovu se pousmála. „Není bezcitný. Je jen zoufalý, protože přišel o syna a pak o svou ženu, a já… já jsem možná naplňovala jeho prázdnotu. Myslím, že říkal, že jsem stejně stará, jako by byl nyní jeho syn, tak snad.“
„Ten syn umřel?“
„Nejspíš ano,“ odvětila a nakrátko sklopila oči. Pak ale upřela pohled na mě. „Každopádně, myslím si, že je skoro jisté, že Jyrkiho si oblíbí možná i více. Podle toho, co mi vyprávěl o tom, jaký jeho syn byl, mají podobné povahy. Tiší, přemýšliví, tajemní. To se nezmění, bez ohledu na to, jak vyrosteš. Jyrki se…“ Najednou se zarazila a pohlédla nahoru. Otevřel jsem ústa, abych se zeptal, co se děje, ale pak mi na nos dopadla sněhová vločka.
„Ne,“ hlesl jsem. Obloha se znatelně zatáhla a i obzor ztmavl, a nejen tím, že přicházela noc. Všechny hvězdy zmizely.
„Snad to ty stopy nezakryje,“ skousla si Taimi spodní ret.
„Vidíš snad někde nějaké světlo na obloze?“ sykl jsem. Taimi poklesla ramena, ale pak se znovu napřímila.
„Nyní musíme být světlem my,“ zašeptala.
„Co tím myslíš?“
Taimi se usmála. „Stopy nám dávaly jistotu. Ale měl jsi pravdu. Míří do Hetky. Tam totiž pobývá jeho žena. Nevím, kde přesně leží, ale dostaneme se tam.“ Po tváři se mi rozlil úsměv. Budeme světlem. Teď už nás k Jyrkimu žádné stopy nezavedou, ale my si najdeme cestu sami.
Komentáře
Přehled komentářů
Chtěla jsem se zeptat – Hetka byla v Nebeském moři, že? Zní mi strašně povědomě… :D
Taky jsem ti chtěla připomenout tu anotaci… :D
Also mě hrozně mrzí, že vím, čím je to inspirovaný, protože takhle bych si to představovala podle sebe, ale teď jsem si ty sochy představovala podle toho animáku… :D
Re: .
(Ant, 8. 12. 2022 12:46)
No bezva, teď jsem si smazala celou odpověď. :-(
V Nebeském moři ne, ale byla o ni zmínka v Plameni. Chtěla jsem navodit takový ten pocit „joo, něco takového asi existuje", což mi vyšlo, takže díky za zpětnou vazbu. :-)
Ano, ano, na anotaci myslím, jen jsem teď vůbec neměla čas být na počítači. :-)
Aha, hele, než jsi to napsala, vůbec mi to nedošlo. :-) Představuju si je prostě jako lidi zamrzlé v ledu. Namalovala bych to, ale na tohle mé schopnosti nestačí.
Re: Re: .
(L. , 8. 12. 2022 14:55)
Ó, né :( to je nejhorší :D
Ahá! Jo, to se ti rozhodně povedlo :D
Dobře, dobře :D
Jo, teď už mám trochu jinou představu, díky :D
.
(L. , 7. 12. 2022 21:27)