6. Tohle jsi neměla vidět
Moje tělo se přirozeně probralo kolem půlnoci, kdy jsme se s Tuivem dohodli, že převezmu hlídku. Byla to jedna z věcí, kterou jsme si oba odnesli z života v kmeni, vstávat včas i bez budíku. Že je skutečně tolik hodin, mi potvrdil i měsíc, když se mi povedlo vylézt ze stanu. Popadla jsem bundu, protřela si oči a vyrazila k malému ohni, u kterého se skláněla známá silueta. Přešla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.
„Dobrou noc, Tuivo, a…" Bylo v plánu mu říct, aby přidal ještě jeden dva kolíky, protože vítr zesílil a zápasil teď se stanem mnohem usilovněji než večer. Najednou mě však cosi zastavilo. Třásl se. Byla mu zima? Sklonila jsem se a pohlédla mu do tváře.
„Pláčeš," vydechla jsem.
S rozpačitým úsměvem se pokusil ty slzy setřít. „To je v pohodě. Dobrou, Taimi." Chtěl vstát, ale zabránila mu v tom má ruka.
„Prosím. Pověz mi, co tě trápí."
Tuivo rychle zamrkal a pokusil se znovu usmát. „To, co bys čekala. Jyrki je pryč a…" Potřásl hlavou.
„Najdeme ho," hlesla jsem.
Tuivo na mě pár sekund hleděl a bojoval sám se sebou, ale pak se nahlas rozvzlykal a skryl se do mé náruče. Pevně jsem ho chytila a přivinula ho k sobě. Hladila jsem ho po zádech, ale on plakal stále více. Trhalo mi to srdce, protože poprvé a naposledy takhle plakal, když nás zbičovali. Neexistovala slova, která by ho mohla uklidnit, tak nezbývalo než mlčet a být tu pro něj. Vzlyky se změnily v zoufalé naříkání a já jsem si v ten moment nepřála nic než převzít alespoň trochu té bolesti na sebe.
Pak najednou ztichl. Odtáhl se ode mě a zamumlal nadávku. Pak se pokusil postavit, ale zavrávoral. Zkusil to znovu, a tentokrát se zvedl. Zamířil rychlými kroky ke stanu, ale choulil se u toho. Pak zakopl o kámen a klesl na kolena. Znovu se rozplakal. Už jsem se nezamýšlela, vyrazila jsem za ním a co nejpevněji ho objala.
„Tuivo," zašeptala jsem.
„Nech mě. Kurva, tohle… tohle jsi neměla vidět. Vypadni." Sevřela jsem ho ještě pevněji. Prudce mě odstrčil. „Vypadni!"
„Je dobře, že to vidím," snažila jsem se být klidná. „Nikam nejdu, a je mi jedno, jak moc mě budeš posílat pryč. Chápu to. Vážně. Také se bojím."
„Vidíš, a nevyvádíš kvůli tomu. Bohové, kéž bych tohle mohl vymazat."
„Raději mi pověz, co přesně se děje," vybídla jsem ho. „Ale u ohně. Tady ti musí být zima." Nereagoval, ale když jsem se zvedla a podala mu ruku, přijal ji. Pomalu jsme vykročili nazpět. U ohně jsme se však nezastavili, šli jsme dále, protože při chůzi byl Tuivo klidnější.
„Jyrki je upřímně to nejlepší, co mě kdy potkalo," začal. „Jo, měl jsem a mám tebe, ale to bylo jiný. Dlouho mi nedocházelo, jak jsi pro mě důležitá. A i třeba ta věc, jak se moji rodiče změnili, je oproti tomuhle nic. Já nevím… když jsem ho poznal, tak celej svět najednou byl o tolik pokojnější a konečně mě naplnil pocit pocit, že nejsem úplně ztracenej… Je to sobecký, ale já prostě vím, že bez něj to nezvládnu. Svět kolem nás je šílenej a bez něj je to, jako bych ztratil světlo. Ty jsi jako můj kompas, ale když nevím, kam jít, tak to nestačí."
„Já… já bych ti tak ráda řekla, že to zvládneš, ale oba víme, že Jyrkiho zkrátka musíme najít. A najdeme. Opravdu, Tuivo, tohle nemůže být konec."
„A co když je? Možná jsme to prostě nemohli přežít všichni. Nejvíc mě štve, že kdybysme prostě zůstali v Aletasu, tak…"
„Žádné kdyby," vynadala jsem mu. „Nebyl to svět pro nás. Jyrki by sem šel znovu, i kdyby věděl, co se stane. Tuivo, došli jsme tak daleko a celou tu cestu nám bylo jasné, že se může stát cokoli. Tohle je jen další překážka. Jyrki bude v pořádku. Budeme zase spolu. Není žádný důvod, aby to skončilo zrovna tady a teď."
„Možná život prostě smysl nemá."
Zamračila jsem se. „O tom se s tebou bavit nebudu."
Pohlédl na mě a jeho oči zněžněly. „Ty prostě… prostě víš, že bude zase všechno v pořádku, že?"
„Jak jsem říkala, takto to skončit nemůže. Nemělo by to pro naši životní cestu žádný smysl." Tuivo se zatvářil pochybovačně, ale už se se mnou nedohadoval.
„Fakt mě mrzí, že jsem se před tebou zhroutil."
Rezolutně jsem zavrtěla hlavou. „Je to správně. Kdybys to držel v sobě, tak by se možná zhoršil… tvůj stav."
„Jako že bych zmagořil ještě víc?"
„Ano. A také by ses dříve nebo později stejně zhroutil, jen by to bylo horší." Překvapeně na mě pohlédl. „To mi řekl Jyrki, když jsem s ním mluvila o jeho problémech."
„Vy jste o tom spolu mluvili?"
„Samozřejmě. Co sis myslel? Nikdy by to mezi námi nemohlo fungovat, kdybych to nechápala."
„Ale tys… tys to nechápala. A nedalo se ti vysvětlit, protože…"
„Tuivo," přerušila jsem ho. „I kdyby nic, stačil mi jediný pohled do jeho očí, když viděl Otssiho. Jestli takovou bolest a vztek cítil celou dobu, pak se divím, že je stále tak laskavým člověkem. Ale Jyrki jako první pochopil, že se před sebou nemůžeme schovávat. Tak to ani nezkoušej." Odmlčela jsem se. Napadlo mě ještě něco, ale netušila jsem, jestli to Tuiva nerozesmutní. Nicméně jsem měla silnou potřebu to říct. „Jyrki by chtěl, abys mi ukázal, co cítíš."
„Jo. To chtěl," odpověděl téměř okamžitě. „Díky, Taimi. Je mi líp."
Zavrtěla jsem hlavou. „To není mnou, ale tím, že sis dovolil tu emoci prožít." Přitáhla jsem ho k sobě a on se tak musel zastavit. Políbila jsem ho, pomalu, aby měl čas uhnout, kdyby chtěl, a protože nebylo kam spěchat. On mi polibek oplatil. Chtěla jsem ho prohloubit, ale nakonec mi to přišlo příliš. „Měl bys jít spát." Tuivo na mě chvíli zmateně koukal, takže jsem pokračovala. „Kdyby to nešlo, tak se vrať k ohni, ale myslím, že bys to měl alespoň zkusit."
„Taimi," zašeptal a položil mi ruce na boky. Tázavě jsem na něj pohlédla, ale pak se mu v očích něco zatřpytilo. Vášeň. Někde v koutku mysli mě napadlo, že se to děje jen proto, že mu chybí Jyrki. Že chce na chvíli zapomenout. Jenže jeho polibkům a dotekům se nikdy nedalo odolat. Matně jsem vnímala, že se přesunujeme k ohni a že mně i sobě sundává bundu a přehazuje přes nás hrubou deku, abychom si mohli být blíže. V té chvíli jsem se však probrala a s velkým sebezapřením se odtáhla, nahmatala svou bundu a vstala. Začala jsem se oblékat a on mě chtěl napodobit, ale gestem jsem mu v tom zabránila.
„Zůstaň sedět. Nebo možná raději vážně jdi spát. Promiň, Tuivo. Udělala bych pro tebe hodně, ale nebudu náhrada."
Zatvářil se upřímně zmateně. „O čem to mluvíš?"
„Ty si to nejspíš neuvědomuješ, ale kdyby tu byl, toto bys nikdy neudělal. Nemiluješ mě takovým způsobem, tak se nesnaž nás oba přesvědčit o opaku."
„Taimi, teď ne," zavrčel a skoro zoufale se ke mně natáhl. Poplašeně jsem ucouvla, protože kdyby mě chytil, nemusela bych se mu vykroutit, a on se zarazil. „Bohové, zrovna ty se mě bojíš?"
„Ano, zrovna teď se tě bojím," odvětila jsem a raději ještě o krok ucouvla. „Protože jsi zoufalý a udělal bys cokoli, abys zahnal tu prázdnotu."
Tuivo potřásl hlavou. „Už se nemusíme líbat, ale pojď ke mně. Prosím." Zaváhala jsem. „Nikdy bych ti neublížil. A chtěl jsem to udělat, vážně chtěl, ne kvůli Jyrkimu, ale kvůli sobě. Miluju tě."
Věděl, jak na mě má jít, aby mě přesvědčil, ale já jsem nyní měla z jeho blízkosti strach. „Natisickrát jsi mi říkal, že ne tím romantickým způsobem. Můžeme se líbat a hladit, protože oba máme rádi blízkost toho druhého a rozhodli jsme se nevšímat si pravidel, ale oba dobře víme, že to, co mezi námi je, není tak docela vášeň. Respektive, z tvé strany ne."
Na okamžik k sobě stiskl oční víčka. „Mýlil jsem se. Samozřejmě, že je tam vášeň, Taimi. Já vím, že jsem tě dlouho odmítal, ale vážně jsem se jenom bál."
Nejistě jsem přešlápla. „Nevím, co si o tom myslet."
„Mohla bys… mohla bys jít ke mně, prosím?" Natáhl ke mně ruce a já jsem nevydržela jen stát na místě. Musela jsem buďto odejít, nebo se smířit s tím, že nevím, na čem jsem, a neví to ani sám Tuivo. Druhá možnost přece jen zněla lákavěji. Přitulila jsem se k němu pod deku a on zavřel oči. Čekala bych cokoli, ale ne, že usne vsedě, opřený o mé rameno. V té chvíli mi bylo jedno, co cítí nebo necítí, všechna ta láska, kterou jsem v sobě roky nesla jen pro něj, byla nazpět, a já si nepřála nic, než ho ochránit. I kdyby to znamenalo ochránit ho před ním samotným.
Komentáře
Přehled komentářů
Už jsem se bála, že fakt přihořívá :D
Resp. ono asi fakt přihořívá, ale o dost míň, než jak to vypadalo :D
Re: .
(Ant, 6. 12. 2022 20:43)Jakoby... Na hoří si počkáš ještě hoooodně dlouho, a stejně ne v takové formě, jak to teď vypadá. :-)
Re: Re: .
(L. , 7. 12. 2022 6:02)
Počkat, cože? Ono tady bude hoří? :D
To… jsem neironicky nečekala, ale tak budu se těšit :D
.
(L. , 6. 12. 2022 19:02)