5. Bude to v pohodě
Večer, když už mi ten muž oznámil, že nikam nepojedeme, jsem seděl na sáních a svíral v ruce fotografii, kterou mi daroval Tuivo. Fotografii, na které jsme seděli v autě, a on položil dlaň na mou a usmíval se na mě. Uklidňovalo mě to a zahánělo strach ze spaní v takovém mrazu a strach z toho muže. Stále na mě mířila jeho puška, kterou se nedalo ignorovat.
Najednou se ozvaly už známé kroky, takže mi nezbylo nic jiného rychle schovat fotku nazpět do kapsy a tázavě na muže pohlédnout, aby mě nenutil promluvit. On se na mě vřele usmál, ale moc mě to neuklidnilo. Sedl si vedle mě.
„Došel bych za váma, kdybyste zavolal." Bylo by to tak pro mě lepší, mohl bych se na rozhovor s ním připravit.
Ušklíbl se. „Chtěl bych si sednout a ještě nemáme stan."
„Mám ho postavit?" navrhl jsem.
Blýskl po mě pohledem. „Něco chystáš, co?" Popravdě mě nic nenapadalo, ale on nad tím mávl rukou. „Za chvilku ho postavíme spolu."
„Bude tma," namítl jsem automaticky. „Bylo by lepší postavit ho ještě za světla, protože…" Pak mi došlo, že bych mu neměl radit. „Promiňte."
„Ne. Máš pravdu. Tak pojď." S námahou vstal a brzy už jsme zápasili s tyčkami a plachtou. Během stavění nepadlo ani slovo, ale nějakým způsobem byla naše práce efektivní. Oba jsme věděli, co děláme. Kdy6 byla stavba hotová, zhluboka jsem se nadechl.
„Můžu…" odkašlal jsem si. „Nemůžu umrznout, ale zima mi bývá. Mohl bych dostat deku? Prosím."
Zmateně na mě hleděl. „Jyrki, ty si fakt myslíš, že bych tě nechal spát bez deky? Pojď." Ukázal ke vchodu do stanu a začal rozepínat zip. I když to nemohl vidět, usmál jsem se na něj. Neexistovala pro mě jistota, kolik si můžu dovolit, takže když otevřel, pomalu, aby mě mohl zastavit, jsem si sedl na gumu, která předcházela předsíni. Bude to lepší, než ležet na sněhu. Přisedl si ke mně, čímž mě vylekal.
„Jyrki, já… nenechal bych tě spát venku. Jak jsem ti řekl před pár hodinama, když budeš hodnej, tak to bude v pohodě." Sklonil jsem hlavu. Možná by bylo lepší, kdyby byl jen zlý. Alespoň bych si mohl být jistý, co od něj čekat. Odkašlal si. „Taky pořád zírám na její fotku. Jste mladí. Určitě jsi ji neztratil definitivně." Odvrátil jsem tvář. Nechtělo se mi mu vysvětlovat, že se v té boudě jednalo o mou matku. „Ukážeš mi ji?" Ani jsem se nepohnul a doufal, že to nechá být. Taimi mě nikdy nenapadlo si vyfotit. „Nebo asi spíš jeho, co?" Podíval jsem se na něj. Viděl tu fotografii s Tuivem? Nezněl, že by mě odsuzoval, ale raději by to neměl vědět. „Ta kukla je spíš klučičí. A kdyby byla tvoje, tak bys ji tak často nesvíral v ruce," vysvětlil a já jsem k sobě pevně stiskl oční víčka, abych se nerozplakal. „No tak, mně je to jedno." Znělo to upřímně, takže jsem na něj váhavě pohlédl. Usmál se a já mě připadalo v pořádku mu podat tu fotografii. Existovala sice šance, že ji zničí, jen aby mi ukázal, že má navrch, ale vzbuzoval ve mně příliš velký strach. Potřeba, aby na mě byl alespoň pro tenhle večer hodný, se stala více než silnou, i když mi to samotnému přišlo hloupé.
„Tuivo," zašeptal jsem. „Jmenuje se Tuivo."
„Ale mluvil jsi s tou fenkou o ní."
„Moje matka," povzdechl jsem si. „Můj otec umřel, než jsem se narodil, a ona je to jediný, co mi z rodiny zůstalo." Nevadilo mi o tom mluvit, protože mi naslouchal. „Ona si pak našla manžela, který nám oběma ubližoval, a pak se s ním teda rozešla, ale…" Zarazil jsem se. Tohle bych možná přece neměl vyprávět člověku, který mě unesl.
„Ale vrátila se k němu," uhodl a já jsem přikývl. „A ty už se prostě nechceš dál snažit."
„Přivedla ho přímo ke mně, na místo, kde jsem měl být před ním v bezpečí. Nedokážu už znovu cítit to, co jsem cítil, když jsem je tam viděl oba. Nedokážu ji mít rád jako matku. Nechtěl jsem ztratit rodinu, ale…"
„Ty máš rodinu," hlesl a podal mi nazpět fotografii. Usmál jsem se, ale další myšlenka mi vrátila ten tlak na hrudi.
„Měl jsem a bylo to fakt krásný."
„Co se stalo?" vydechl.
„No, až tohle skončí, asi těžko mi můžete věřit, že to nikomu neřeknu."
Potřásl hlavou. „Myslíš, že bych někoho zabil?"
„No, unesl jste mě." Hned mi ale došlo, že jsem to neměl říkat. Rysy mu ztvrdly. „Omlouvám se." Vztek mu z tváře pozvolna vyprchal.
„To nic. Máš pravdu. Je ti zima? Chceš do stanu?" Netušil jsem, jakou odpověď čeká, tak jsem jen pokrčil rameny. „Tak… za chvilku půjdeme. Hele, Jyrki… já vlastně nevím, co bude na konci, ale jedno vím jistě. S Tuivem se zase uvidíš, jasný? Prostě mi jen pomůžeš, a pak vymyslíme způsob, jak tě vrátit zpátky co nejdřív."
„Mohl bych mu odněkud zavolat? Jenom aby věděl, že jsem v pohodě. Jinak mě půjdou… půjde hledat."
„Klidně ať jde, nedožene nás. Tak hluboko v horách nejsou benzínky, a i kdyby si vzal spřežení, tak už nás nedožene. Promiň, Jyrki, já ti tohle nemůžu dovolit. Sice ti nechci ublížit, ale nějaký pravidla zavést musíme, protože ty tu nejsi dobrovolně a vím, že se budeš snažit utéct." Sklopil jsem hlavu. „Udělal bych na tvým místě to samý."
Dodal jsem si odvahu, abych si s ním rozumně promluvil. „Nea si našla nový život. Možná… možná se už nechce vrátit."
Protočil oči. „Já vím! Jenže bez ní… před patnácti lety potratila. Měli jsme mít holčičku. Pak nám bohové nadělili syna, který byl… Já ho miloval. Ale při jedný sněžný bouři ho nějakej muž unesl. Proč, to nevím, ale oddělila nás hustá sněžná stěna a zmizely všechny stopy. Už jsem ho nikdy nenašel. Nemůžu ztratit i Neu." Na to nebylo co říct. I když jsem se tomu snažil vyhnout, přemohl mě soucit. Muselo to nesmírně bolet. Nebyl to zlý člověk a unesl mě nejspíš z čirého zoufalství. Ale i tak se nedalo s jeho cílem souhlasit.
„Já jen, že mi nepřijde správný dostat Neu domů násilím. Musí přijít sama."
„Já… já myslím, že se ta kletba zhoršuje. Když jsem viděl její fotku před pár měsíci, tak vypadala živěji. A když jsem s ní mluvil, nebyla to ona. Jako bych mluvil s ledovou královnou se zamrzlým srdcem. Mám… mám strach, že umře."
„Nejspíš jo," připustil jsem a rozhodl se mu prozradit všechno. „Ale i když se s mojí pomocí k ní nějak dostanete, nezachráníte ji. Zamrzlé srdce může zachránit jenom láska." Neodfrkl si, nevysmál se mi. Možná to sám tušil.
„Ale já ji miluju."
„Jo, já to vidím. Jenže… jí to musíte ukázat."
„Vždyť mě ani nenechá se k ní přiblížit." Netušil jsem, co mu na to říct, tak jsem mlčel, a on také. Nakonec rozepnul stan a pohledem mě vyzval, abych vlezl dovnitř. Pak dovnitř házel matrace a přikrývky, které jsem ukládal. Nakonec hodil ještě něco. Lano. Pak konečně vlezl dovnitř on. Tázavě jsem vzal do rukou provaz.
„Jyrki, já nemůžu riskovat, že utečeš. Musím tě svázat." Cítil jsem nastupující paniku.
„Ne. Prosím."
„Nemůžu ti věřit. Ruce za záda." Zavrtěl jsem hlavou a natlačil se na stěnu. „Sakra, Jyrki, já ti to hned ráno sundám!" zvýšil hlas a já jsem strnul. „No tak. Buď hodný kluk."
Rukama jsem se dotkl svých zad a on mi je začal hodně pevně svazovat, ale uvědomoval jsem si, že se snaží to dělat jemně. Na tom ale nezáleželo. Cítil jsem se tak ponížený a úzkost ve mně rostla. Vzal mě za rameno a naznačil mi, abych se otočil. Druhou stranu provazu už si uvázal kolem pasu.
„Opatrně si lehni." Nezbylo mi než poslechnout, i když mi bylo naprosto jasné že neusnu, a že mě to bude hodně bolet. Položil jsem se na břicho a otočil hlavu pryč od něj. Slyšel jsem, jak se také ukládá ke spaní, jak zhluboka oddechuje, jak tiše chrápe. Nakonec mě ale všechny dnešní události unavily a spánek mě milosrdně vysvobodil.
.
(L., 5. 12. 2022 17:45)