4. Nešel dobrovolně
Uháněli jsme ledovou plání. Mohli bychom jet ještě rychleji, ale bylo třeba šetřit benzínem. Už asi hodinu jsem si lámal hlavu nad tím, co budeme dělat, až nám dojde. Sice nám v půjčovně dali i kanystr, ale nemohlo to vydržet věčně, rozhodně ne až do Hetky. .Našim soupeřem v tomto závodu byl samotný čas. Byli jsme rychlejší než Jyrkiho spřežení a jejich stopy vedly stále přímo na sever, ale nemuselo to stačit. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem to Taimi zatím neřekl a ona si to nemohla uvědomovat. Samozřejmě, že mě napadlo si vypůjčit spřežení, ale skútr byl nejen rychlejší, ale i levnější a méně tvrdohlavý. A když na to přišlo, všechno jídlo pro psy u sebe vezl Jyrki. Bolela mě hlava z toho přemýšlení, jak získat ještě alespoň pár kilometrů navíc.
„Tuivo?“ oslovila mě Taimi dost hlasitě na to, abych ji slyšel, ale přesto opatrně.
„No?“ houkl jsem v odpověď. Vůbec se mi teď nechtělo s ní mluvit.
„Došla jsem k závěru, že Jyrki nešel dobrovolně.“ To mě zaujalo dost na to, abych nastražil uši. „Ať by se dělo cokoli, tak by neodešel s cizím člověkem. Jistě, neměl nám to jak oznámit, ale neudělal by to. Já jsem si tím opravdu jistá.“ Zamyslel jsem se nad tím. Jyrki chtěl sice lidem pomáhat a pomalu se otevíral světu, ale toto by neudělal, a zvláště ne od té doby, co byl prokletý, a ne bez nás. A ne po tom, co mu udělala Venla.
„Ne, to teda nešel.“ Nemělo smysl si lhát.
„Co když… co když to nějak souvisí s tou kletbou? Co když ho někdo viděl bez šátku nebo… Vlastně, toto jsem ti ještě nepověděla. On ten šátek nechal u tebe doma. Visel tam, když jsme si brali bundy.“ Zarazila mě tím. Neptal jsem se, jestli si je jistá. Taimi měla perfektní pozorovací schopnosti. „Ale kuklu jsem neviděla. To ale neznamená, že tam není.“
Kdyby to bylo možné, vybuchl by mi mozek z neustálého uvažování a strachu. „Je možný, že si vzal tu. Chápeš, aby mě měl blíž. Ale odvahu jít přímo za mnou nenašel. Ale v tý boudě byl, protože tam nechal ty brýle, i když teda nebyly jeho, což znamená… Sakra.“
„Mohl a nemusel tam být,“ odvětila Taimi klidně. „Nicméně, nemyslím si, že by dopustil, aby ho někdo viděl bez zakryté tváře.“
„Možná nečekal, že někdo vejde do boudy, pokud tam v tu dobu byli jen jeho psi,“ napadlo mě.
„Ano, možné to je,“ přisvědčila Taimi. Každopádně, na tom místě, kde jsme usoudili, že zastavili na pauzu, jsem si znovu prohlédla ty druhé stopy. Ten, kdo s ním jde, je nejspíš opravdu muž.“
„Dobře," kývl jsem. To jsem poznal i já.
„Musí být mnohem mohutnější než Jyrki, a ten není žádný rváč," pokračovala. „Kromě toho, ten muž má zbraň.“
„Jak to víš? V těchhle stopách to není… ne?“
Trochu se zasmála. „Ne, to opravdu ne. Ale nevidím jedinou známku po tom, že by se Jyrki bránil. Ani on by se nenechal jen tak odtáhnout. Bohové, toto ho zničí.“
Na hrudi se mi usadil těžký balvan. „Pokud to vůbec přežije. Pozitivní je, že jsme zatím neviděli krev.“
„Takto nepřemýšlej,“ hlesla Taimi a z držení se mě kolem pasu se stalo objetí. „Především ho neodepisuj. Najdeme ho.“
„Byla chyba ho nechávat samotnýho,“ vydechl jsem.
„Za toto nemůžeš. Mohlo se to stát komukoli z nás, Jyrki byl jen ve špatný čas na špatném místě.“ Když čas nazvala jako období, došlo mi, že celou dobu mluvíme udgunsky. Zvláštní, jak pro nás oba jazyky splynuly, a to byl pro každého z nás ten mateřský jen jeden. Spolu s tím mě však napadla ještě jedna myšlenka.
„Taimi, je možný, že je ten únosce z kmene?“
Plavovláska zaváhala. „Nejspíš ne, otisky podrážek tomu neodpovídají. Ale to se dozvíme s jistotou, až dojdeme na konec jejich stop. Je to důležité?“
„Asi ne. Štve mě akorát ten nedostatek informací,“ odpověděl jsem. Taimi mlčela, ale ticho se stalo po pár vteřinách příliš tíživým, protože připomínalo Jyrkiho. Nenapadalo mě, co říct, tak jsem položil otázku, na kterou by bylo nejspíš lepší neznat odpověď.
„Fakt věříš, že ho najdeme, nebo se jenom snažíš být odvážná kvůli mně?“
Taimi stále nic neříkala a mě napadlo, že ani neodpoví, ale nakonec monotónní hučení motoru narušil její hlas. „Věřím. Jyrki musí vědět, že ho budeme hledat. Jsem si jistá, že se pokusí nám nechávat indicie, a že se udrží naživu dost dlouho na to, abychom ho našli.“ Usmál jsem se. Měla pravdu. Jyrki možná není v pořádku a nikdy nebude, jenže Otssi ho naučil mlčet v naprosté většině situací a naučil ho, jak překonat i tu největší bolest. Sice ho to zničí, ale zůstane naživu, a já a Taimi ho z toho nakonec zase dostaneme, naše láska ho z toho dostane. Jyrki nedopustí, abychom k tomu nezískali příležitost.
„Neodpočineme si?“ navrhla po chvíli Taimi. V první moment jsem chtěl zkrátka odseknout, že nemáme času nazbyt, ale pak mi došlo, že Taimi není na ježdění na skútru zvyklá. Muselo ji bolet celé tělo, a také bychom měli něco vypít a sníst. Přesto se mě nejistota nepustila. Spoustu času ztratíme spaním a já už jsem chtěl být u Jyrkiho, ale popravdě mi nezbývala energie se s Taimi dohadovat. Pomalu jsem zabrzdil a přehodil nohu tak, že jsem stále seděl na skútru, ale snožmo, obrácený bokem k Taimi.
„Vadilo by ti, kdyby to bylo bez táboráku? Já prostě… hrozně by mě znervózňovalo tu teď sedět dlouho. Ale jestli…“
„Já jsem nad ohněm ani nepřemýšlela,“ usmála se na mě. „Ale,“ řekla a kopla do zašpičatěného vyklápějícího stojanu, jehož konec se zabodl do sněhu a zůstal v něm, a slezla ze skútru. Napodobil jsem ji. „Ale ten způsob, jakým jsi mi to řekl, mě opravdu překvapil.“ Vzala hrubou deku a rozložila ji na sníh. Sedla si na ni. Vzal jsem z vaku sušené maso a suchary a přisedl si k ní, i když se mi moc nechtělo. Jenže zároveň mi bylo v téhle chvíli úplně jedno, co mi vyčte.
„Co dělám špatně?“ povzdechl jsem si.
Taimi zavrtěla hlavou. „Nic. Vůbec nic. Víš, ještě dost nedávno bys s tou pauzou nejenže nesouhlasil, ale rozhodně by ses se mnou nesnažil najít kompromis ani bys mi nedal na výběr.“ Podíval jsem se do těch oddaných očí a udělalo se mi špatně.
„Jenom mě zmáhá únava. Tohle v sobě nemám a ty to víš.“
Taimi se ale z nějakého důvodu pousmála. „Hodně jsem nad tím přemýšlela. Myslím nad námi. Ať chceme nebo ne, my tři jsme v jednom vztahu.“ Nechtělo se mi mluvit o Jyrkim, ale zároveň mě zajímalo, co má Taimi na srdci. „Nejsi to ty a já, on a já a ty a on. Jsme to my. A chci říct, že mi došlo, že to byl Jyrki, kdo to mezi tebou a mnou zlepšil. Neplánovali jsme to a jsem si jistá, že ani on to neplánoval, ale tím, jak se k nám chová, ovlivnil, jak se my chováme k sobě.“
„Jak přesně to myslíš?“ zeptal jsem se.
„Už se tolik nehádáme, nebo spíše ne tak nepříjemným způsobem, protože on nám ukázal, že to jde i jinak, že to jde skrze upřímnost. Chtěla jsem se o to s tebou jen podělit. A ještě jedna věc mi díky němu došla.“
„Hm?“ pobídl jsem ji k pokračování, protože mě nenapadlo, co na to říct. Možná měla pravdu.
„Když jsi v kmeni mluvil s Tähti a v podstatě mu přiznal, že jsi svedl vinu na sebe, odpověděl ti, že přesně proto si lidi myslí, že jsi špatný člověk.“ Přikývl jsem, aby věděla, že si na tu situaci vzpomínám. „Já vím, že jsi ho chránil, ale měl větší pravdu, než si nejspíš myslel. Ty děláš spoustu dobrých věcí tak, že o tom nikdo neví a považuje pak výsledek za náhodu, a nikdy ses tím nechlubil.“
„Co třeba?“ ušklíbl jsem se, protože mě žádná taková situace nenapadala.
„Například přesně toto. Nebo to bičování. Trvalo mi to léta, ale už jsem pochopila, proč ti ublížili mnohem více, než mně. Nebylo to proto, že jsi byl cizinec. Bylo to proto, že jsi jim řekl, že jsi mě nechal se prospat, ale ty jsi omylem usnul také.“ Povytáhl jsem obočí. Jak to mohla zjistit? Řekl jí to někdo? „Podle tvého výrazu soudím, že má domněnka byla správná.“
„To ti fakt došlo samotný?“ podivil jsem se.
Taimi se skromně usmála. „Ani já jsem nečekala, že to bylo přesně takto. Ale zkrátka, podobné činy konáš neustále. A je to jeden z důvodů, proč tě tak miluji.“ Sevřel jsem její ruku.
„Vždyť si myslíš, že jsem sobeckej a zlej.“
Taimi zavrtěla hlavou. „To rozhodně ne. Možná jsem ti nerozuměla, nerozuměla jsem, jak uvažuješ, ale chci tomu porozumět a udělám pro to cokoli. Ano, mnohokrát jsem ti něco vyčetla, ale to Jyrki také, přesto to od něj ani nezní jako výčitka, protože on ti na rozdíl ode mě umí říct, že nesouhlasí, bez toho, aby ti to ublížilo. A já to chci umět také.“
„Taimi,“ zmohl jsem se jen na překvapený výdech. „Tohle jsem… tohle jsem vůbec nečekal.“ Plavovláska se ke mně s úsměvem naklonila a vtiskla mi polibek. Po hodně dlouhé době mi při tom příjemně přejel mráz po zádech. Konečně jsem ji zase dokázal líbat vášnivě a bez bolesti a strachu.
.
(L. , 4. 12. 2022 14:30)