2. Možná o to už nestojí
Připadalo mi jako nejlepší nápad se schovat do přístěnku pro psy, protože vlastně nešlo o žádný úkryt, ne před lidmi lidi, u kterých bych si přál, aby mě našli. Ne pro Tuiva a Taimi, kteří sem půjdou hned, jak se dohodnou, že potřebuju pomoct. Byl to ale úkryt před matkou a její láskou. Sotva mi myšlenky zabloudily k Otssimu, znovu se mi sevřel žaludek. Došel jsem tak daleko, jen aby mě bolest a zrada znovu položily.
Strhl jsem si kuklu, v duchu si zanadával, že mě nenapadlo vzít pohodlnější šátek, a přitulil se tváří k hebké srsti Kalevy. Prudce jsem vydechl a rozplakal se. Tentokrát nebylo proč se to snažit zastavit, byla to ta jediná věc, která mi mohla pomoct. Snad kromě objetí. Brzy mě pláč uvrhl do stavu, kdy by mi ani to objetí nepomohlo. Nevnímal bych ho. Uzavřel mě ve světě plném slz a krvácejících ran hluboko uvnitř. Stále mi přišlo k neuvěření, že mi to Venla po tom všem udělala.
Nešlo o to, že se s ním dala dohromady. To byla její hloupost a naivita. Možná by to chvíli trvalo, než bychom zase našli příležitost se setkat, ale nevyčítal bych jí to. Bylo pro mě důležité vědět, že mám alespoň jednoho rodiče, ať je, jaký chce. Jenže ona ho sem přivedla, přivedla ho na místo, které mi konečně dávalo pocit bezpečí. Otssi se tady neměl objevit.To je něco, co jí odpustit zkrátka nemůžu.
Kdybych mohl alespoň trochu věřit, že opravdu bude všechno jinak, snad bych dokázal Otssiho tolerovat. Nebylo by to jednoduché, ale nějak by se mi to časem povedlo. Nicméně takových slibů zaznělo příliš mnoho a nikdy mu nevydržely déle než týden.
„Tentokrát jsem ji fakt definitivně ztratil," postěžoval jsem si Kalevě a ona na mě pohlédla, jako bych jí právě slíbil ten nejlepší pamlsek. Ušklíbl jsem se. „Tomu bys nerozuměla." Štěkla. Nejprve mi to vykouzlilo úsměv na rtech, protože mi přišlo, jako by mi odpovídala, ale pak mi došlo, že to byl varovný zvuk.
„Ona ne," ozval se za mnou cizí hlas a já jsem sebou trhl. „Ale já jo." Pomalu jsem se obrátil.
Hleděl jsem do větrem ošlehané tváře muže asi ve středním věku lemované tmavě hnědými loknami. Někoho mi připomínal, ale nedokázal koho, to mě nenapadalo. Mírně se usmíval, ale v modrých očích mu zračila obrovská bolest, až mě to vyděsilo. Vousy spletené do copánku měl namrzlé. Přišel z divočiny, a soudě podle jeho mohutné a vypracované postavy tam nepobýval prvně. Hleděl na mě a bolest se měnila v překvapení. Až když se v něm objevil i strach, došlo mi, že nemám na tváři kuklu. A co hůře, lyžařské brýle zůstaly v domě u Tuivových rodičů
„Omlouvám se, to…" začal jsem, ale nevěděl, jak tu větu dokončit. Přetáhl jsem si kuklu přes hlavu, respektive to plánoval udělat. Mužova paže mě ale zadržela.
„S tím se neobtěžuj. Přisednu si." Pokrčil jsem rameny a on se ke mně usadil. Vedle sebe položil loveckou pušku. Natáhl ke Kalevě ruku a ona ho zvědavě očuchala. Usmál se a mně došlo, že si padli do oka. Pak muž vzhlédl. Sklopil jsem oči, ale všiml jsem si, jak se úsměv zase mění v bolest. Odkašlal si. „Moje žena… Ona taky pocházela z kmene. A taky odešla. Stalo se jí to samý, co tobě."
Naprázdno jsem polkl. „Je zmrzlá?"
Zavrtěl hlavou. „Kdyby byla, možná by to tolik nebolelo. Věděl bych, že prostě není, ale takhle… Tam venku prostě existuje a…" Zalovil v kapse a vytáhl jakýsi ústřižek z novin. Pohlédl jsem na něj.
Hetka, odkud ty noviny pocházely, mi byla cizí, ale dostalo se ke mně, že leží hluboko v horách, mnohem hlouběji, než mě kdy srdce táhlo. Pak mi pohled padl na ženu na titulní straně. Jednalo se o bulvár, takže spekulovali, jakými plastickými operacemi tahle modelka prošla, aby docílila vzhledu ledové královny. Mně ale bylo naprosto jasné, že za to může přílišné využití ledové moci v kombinaci s líčením.
„Nea," vydechl její jméno a já jsem cítil, že ji stále miluje.
„Ty noviny jsou z Hetky. Můžete tam vyrazit a…"
Muž kývl. „To mě taky napadlo, ale nechtěla se mnou odejít domů. Našla si vlastní život." Vybavilo se mi si, jak mě málem opustil Tuivo, a soucitně přikývl. „Utekla přede mnou a ukryla se do ledového bludiště. Vrací se z něj do města, ale bojím se tam k ní přiblížit, abych ji nerozrušil a ona všechno nezmrazila nebo tak něco." Znovu jsem přikývl a on se zamyslel. „Ale… ale ty musíš být minimálně stejně silný jako ona, jinak bys nepřežil to, co jsi udělal… co jsi vlastně udělal, že vypadáš… takhle?"
Trpce jsem se pousmál. „Zmrazil jsem Kaunis."
Muž se pobaveně ušklíbl. „No sakra. Tohle by nezvládla ani ona." Pokrčil jsem rameny. Nechtělo se mi mu vysvětlovat, že mi pomohla láska. Pak se ozvalo tiché cvaknutí, a najednou svíral v rukou pušku. Nemířil na mě, ale stejně mě to úplně paralyzovalo.
„Nedělej blbosti, kluku. Jdeš se mnou." Chtěl jsem promluvit, ale nešlo to. „Do Hetky. Jestli ji někdo dostane domů bez toho, aby ho zmrazila, tak jsi to ty."
Konečně se mi povedlo najít ztracený hlas. „Možná o to už nestojí."
Pohrdavě se ušklíbl. „Buď zticha." Mávl rukou ke psům. „Umíš víst spřežení?" Mlčel jsem se skloněnou hlavou. Jeho vlídnost byla pryč a mě naplňoval strach. „Tak umíš, doprdele?!" zvýšil hlas a mně se do očí začaly tlačit zrádné slzy. Sotva se mi povedlo je zahnat, přešel ke mně a prudce mi zvedl bradu. Vyšlo ze mě tiché zaúpění. „Odpověz!"
Natolik mě vyděsil, že mě nenapadala žádná dobrá lež. Na okamžik povolil stisk a dovolil mi tak přikývnout. Usmál se na mě a v tom úsměvu byla na malý moment i vřelost.
„Jsi hodnej kluk. Bude to v pohodě, když prostě uděláš, co ti řeknu. A nepokoušej se mě zmrazit, teďka by ses tím nejspíš zabil." Nenapadalo mě, co tím myslí, ale on pokračoval. „Pojď. Vyjedeme z města."
Pískl jsem na smečku, která se začala zvedat. Uklidnilo mě, protože se mi v hlavě začal rodit plán, jak se z tohohle dostat. Pohlédl jsem na muže, který se taky zvedal, co nejbezelstněji se dalo.
„Musím domů. Nechal jsem tam lyžařský brýle a moje oči…" Pousmál se, stáhl z hlavy ty svoje a podal mi je. Svěsil jsem ramena a on mi na ně položil ruku. Nebylo mi to ani trochu příjemné
„Víckrát už to nezkoušej," varoval mě. Odhadl můj plán se mu v městě ztratit. Na hrudi mě silně zatlačilo. Budu ho muset poslechnout.
Když jsme vyjeli z města, pořád jsem se rozhlížel, jestli někde neuvidím známou tvář, která by mě zachránila, ale nikdo takový tady nebyl. Útěk byl zbytečný, velká rychlost mi do vínku dána nebyla, a nešlo mu nechat psy. Po chvíli váhání jsem si nechal nasazenou kuklu, přestože škrábala. Byla Tuivova, a když jsem se nedíval vedle sebe, bylo možné si představovat, že sedí vedle mě místo toho muže, který mě unesl. Jinak se to nazvat nedalo. Brýle bych si stáhl, ale nechali jsme je ležet v boudě. Že by mi svitla naděje?
„Vaše brýle,“ pronesl jsem.
Pohlédl na mě a ušklíbl se. „Ty máš očividně talent na jejich ztrácení. Ale vracet se nebudeme.“ Tentokrát mě stálo všechny síly nedat najevo zklamání. Dařilo se mi věnovat se jen vedení spřežení a nemyslet.
„Jak se jmenuješ?" vytrhl mě najednou ze soustředení jeho hlas. Neodpověděl jsem, ale on to nevzdal. „Koukni, nebudu zbytečně zlej, když nebudeš ty dělat problémy. Jestli mi nechceš říct, jak se jmenuješ, tak si aspoň vymysli, jak ti mám říkat."
Hory mě trochu uklidnily, takže mi nepřišlo tak těžké s ním mluvit. „Jyrki."
„Jyrki," zopakoval a sám pro sebe si kývl. Neušlo mi, že ta výslovnost byla bližší tomu, jak to vyslovoval Taimiin kmen, než jak mi říkali v Aletasu. Nea byla nejspíš vážně jeho žena a on to od ní pochytil, protože pravděpodobně pocházela z kmene. „Máš poslušnou smečku," prohlásil a mně došlo, že si se mnou vážně chce povídat. Možná uteču, když mi začne věřit, a navíc bych se rozhovorem s ním mohl vyhnout všem tíživým myšlenkám.
„Mám je už asi pět let. Jsou to spíš kamarádi, než dopravní prostředek."
„Jo, to mi došlo," mávl rukou k Senje a Tittě, které běžely vedle nás. „Jinak bys neměl i psy, kteří jsou ti nanic."
„Senja je prostě moc malá a nemá ty správný tahací reflexy. A Titta trochu kulhá. Jednou jsem najel na zledovatělou plochu a…"
„Počkej," zastavil mě muž a ve mně se vzedmula odvaha na něj pohlédnout. „Ty jsi Jyrki Järvinen, ten závodník?" Důkladně si mě prohlédl, až mi to bylo trochu nepříjemné. „Jo, seš to ty! No, ten závod, kde se to Tittě stalo, jsem viděl." Nevěděl jsem, jak s tou informací naložit, takže mi připadalo jako nejlepší řešení pouhé přikývnutí. „Kde se bereš na tomhle konci světa?"
„Už nezavodím. Vozím zásoby,“ odvětil jsem suše.
„Do Pieni?" zeptal se pochybovačně. „Ne. Jsem si jistej, že máš za sebou větší dobrodružství, a jestli si chceš ukrátit čas, můžeš mi ho povyprávět." Byla to přátelská nabídka a o té kletbě stejně věděl, ale raději by neměl znát můj příběh. Pořád mě unesl, i když ke mně byl zrovna teď hodný. Nechal mě mlčet.
Komentáře
Přehled komentářů
Jak ho našel??? Also by mě zajímalo, jak ho budou Taimi a
Tuivo hledat. Tohle je hoodně nečekaný plot twist
Re: .
(Ant, 2. 12. 2022 14:45)Tohle byla technicky vzato náhoda, on to pak vysvětlí. A... No, budou ho hledat těžko. Plot twistů je zrovna v tomhle díle fakt, fakt hodně. :-)
Re: Re: .
(L. , 3. 12. 2022 0:27)
No, tak to budu muset číst díly, jakmile vyjdou, protože
jeden opeřenec dává svoje pocity na jednu cvrlikající
sociální síť a může mi to neúmyslně vyspoilerovat… :D
.
(L. , 2. 12. 2022 13:53)