14. Stejně jsem si tě oblíbil
Už několik hodin jsme uháněli dále na sever a napadlo mě, že bych se možná měl proběhnout se psy, protože mi byla čím dál tím větší zima, ale zaprvé bych možná akorát ocemocněl, a zadruhé se se svázanýma rukama běhá špatně. Unikl mi tichý povzdech. Okamžitě jsem si za to v duchu vynadal. Neměl bych poutat pozornost muže. Nemluvil na mě, nevšímal si mě, a všechno bylo v pořádku. Dařilo se mi zapomenout, že tady sedí vedle mě, zapomenout, že mířím do neznáma. Teď se to vše mou vlastní vinou pokazí.
„Co je?" zeptal se mě ostře. Pokusil jsem se usmát a potřásl hlavou. Jen si odfrkl a odvrátil pohled, ale ihned se na mě zase podíval. „Nenuť mě to z tebe tahat. Budu jistější, když mi řekneš, co se ti honí hlavou."
„Je mi zima," přiznal jsem. Zděšeně na mě pohlédl. „Ne, ne takhle. Není to ta magie, to bych poznal. Prostě… nikdy jsem nebyl až tak hluboko v horách."
Muž se natáhl dozadu a přehodil přese mě deku. Vděčně jsem pokývl, ale on zavrtěl hlavou. „Jenom nechci, abys po cestě umřel. Proč jsi vlastně nikdy nebyl tak daleko? Z toho, co o tobě vím, mi přijdeš jako dobrodruh."
Na podobnou otázku se mě kdy zeptal jen Tuivo, v době, kdy jsme se poznali, ale odpověď, jakou jsem mu tehdy dal, se nezměnila. „Nejsem. Mám rád přírodu a samotu, ale taky bezpečí. Zároveň ale nedokážu zůstat na jednom místě, nebyl bych šťastný."
„Víš, co je zajímavý? Přesně tohle mi řekla moje žena. Asi to nemohlo dopadnout jinak, než že odešla."
Zaváhal jsem, ale byl vstřícný, takže jsem se rozhodl zeptat na riskantní otázku. „Tak proč ji chcete zase držet na jednom místě? Chci říct, kdybyste chtěl, cestoval byste s ní." Sklopil hlavu. Nebyl to dobrý nápad. „Omlouvám se."
„Jyrki," hlesl a zněl neskutečně smutně. „Já bych s ní šel, ale chtěl jsem, aby Aleksi, náš syn, měl normální život. Aby vyrostl na jednom místě jako všechny děti."
„Ale vždyť ho unesl ten chlap!" namítl jsem, než jsem se stihl zadržet.
Muž se nervózně zasmál. „Jo, ale… já se ti nechtěl svěřovat nebo tak, ale stejně jsem si tě oblíbil, takže je pozdě." Tu informaci jsem nedokázal zpracovat, a on už pokračoval. „Unesl ho, ale pro moji ženu."
„Co?" unikl mi překvapený výdech.
Trochu zoufale se zasmál. „Ona si myslela, že mu prospěje nežít na jednom místě, ale poznávat nové věci. Nebo to tak aspoň říkala. Podle mě jí vždycky šlo hlavně o vlastní dobro, a nepřenesla by přes srdce, kdyby naše dítě zůstalo se mnou. Jenže se s ní nešlo dohodnout, tak ho prostě jednoho dne unesla."
„Takže váš syn je v Hetce?"
„To právě ne. Ona tvrdí, že se jí prostě zatoulal, když mu bylo asi deset, ale podle mě ho někomu hodila na krk. Prostě jen nechtěla, abych ho měl já."
To mi ukazovalo celou situaci v jiném světle. Možná ten muž ve skutečnosti nebyl tak zlý. To by vysvětlovalo, proč mi nepřipadal jako člověk, který by někomu ublížil, jen aby získal nazpět, co mu patří. V ten moment mi to došlo.
„Vy mě potřebujete, abyste zjistil, kde je váš syn. Ona vás nezajímá," vyhrkl jsem.
Muž se pousmál. „Pálí ti to. Miloval jsem ji, pořád miluju, ale jsme až moc rozdílní, a teď, když začala působit kletba, tak ještě víc. Chtěl bych ji zachránit, ale nemůžeš zachránit někoho, kdo o to nestojí. Něco takovýho jsi vlastně i řekl ty."
„Ale jak si můžete být jistej, že ví, kde je Aleksi?"
„Ona mi to řekla, když jsem za ní jednou přišel a pohádali jsme se. Teď to zapírá, ale lidi v hádce často říkají pravdu. Jenom jí prostě nedokážu ublížit, abych se dozvěděl, co tají."
„A vy si myslíte, že já někomu ublížit dokážu?"
Zachmuřil se. „Ty nemáš na výběr."
„Nenuťte mě k tomu. Prosím."
„O nic nejde," potřásl hlavou. „Jenom na ni chci zatlačit a tohle je jediná cesta. Nemusíš ji doopravdy nic udělat. A… zařídím, aby ani ona nic neudělala tobě."
„Jak?"
„Pořád mě má ráda. Dá na mě, věr mi. Nic se ti nestane a dostaneš se v pohodě domů, za Taimi a za Tuivem. Slibuju, Jyrki. A víš, mně je jedno, jestli mě pak někde udáš. Jenom bych rád našel Ala, než mě seberou"
„Ale... proč jste mi to neřekl hned?" zeptal jsem se místo toho. „Líp by se mi vás chápalo."
Muž se protáhl a odvrátil pohled. „Já nechtěl, abys mě chápal. Když věříš, že je někdo zlej, nedáš mu šanci na nějakou formu přátelství. Protože já už vím, že se nedokážu nepřátelit s lidmi, jako jsi ty." Odmlčel se. „Taimi neutekla, ne tak docela. Nechal jsem ji utéct, protože mi na ni záleželo."
Zhruba půl minuty mě nenapadalo, co na to říct. Neměl bych s ním soucítit, ale teď už to jinak nešlo. Nakonec jsem dospěl k rozhodnutí. „Pomůžu vám. Udělám cokoli, co po mě budete chtít, jen mě nechte zavolat Taimi a Tuivovi, že…" Usmál se a podepřel si hlavu.
„Jak je to vlastně s tebou, Taimi a Tuivem?" Ta změna tématu mě vylekala, ale možná přistoupí na mou prosbu, když mu řeknu, co chce.
Sklopil jsem zrak. „To je složitý."
„Rád si to poslechnu. Času máme dost. Předně, nepřipadáš si jako náhrada za Tuiva?"
Připadalo mi legrační, že to položil hned jako první otázku. Bylo překvapivě snadné říct pravdu člověku, který byl technicky vzato stále můj nepřítel. „Nejsem náhrada. Chodíme spolu. Jako všichni tři dohromady."
Rozesmál se, a to dost otevřeně. „No… Taimi to vyhrála."
„Nevím, jestli je tohle zrovna výhra. Taimi je z nás nejvyrovnanější." Stále se smál a bylo to nakažlivé, takže jsem se začal smát také. A pak, protože jsem to ze sebe chtěl dostat, jsem vyprávěl.
Řekl jsem mu úplně všechno. O cestě za šamany, o tom, jak jsme se dali my tři dohromady, o tom všem, co pro mě Tuivo a Taimi udělali. O mých psychických problémech, o Otssim, o mámě i o její zradě. O problémech Tuiva a Taimi. Občas se na něco doptal, ale v zásadě mě skoro nepřerušoval. Povídal jsem i během pauzy, povídal jsem snad hodinu. Nakonec, když už nebylo co vyprávět, jsem mu říkal i o Auri a zmínil jsem i něco o Jonim, Ylermim, Yö a dalších lidem, o kterých jsem alespoň něco málo věděl. Asi ještě nikdy jsem nehovořil vkuse tak dlouho, takže mi začal odcházet hlas a škrábat v krku, ale bylo mi překvapivě dobře. Cítil jsem se volně, jako bych odvalil podstatnou část těžkého kamení v mém srdci. Proto jsem mu na konci poděkoval, že jsem to všechno mohl říct, a on mi pevně sevřel rameno. Překvapilo mě, jak málo mi to vadí. Vlastně to bylo celkem uklidňující.
„Díky za důvěru, Jyrki." Odmlčel se, a pak pronesl něco, čemu se mi v první chvíli ani nechtělo věřit. „A co se týče tvý prosby, tak jim zavolej. Ale chci být u toho. A budeš to mít na hlasitý odposlech." Horlivě jsem přikývl. „Tak zastav spřežení, ať na to máš klid."
„Teď?" Byla to na mě až příliš velká změna.
„Jasně, jestli chceš." Přikývl jsem a málem se rozplakal štěstím, když mi došlo, že je zase uslyším. Zašátral v jednom z vaků a podal mi přístroj. Přes rameno sledoval, jak nedočkavě třesoucími se prsty vytáčím Tuivovo číslo a přepínám na hlasitý odposlech. Možná bych mohl vymyslet nějakou lest, ale musel bych s mužem stejně ještě pobýt, než by mě někdo zachránil, a já jsem nechtěl, aby byl ke mně ještě někdy zlý.
„Jyrki!" slyšel jsem známý hlas a tentokrát už slzy nešly zastavit. „Kurva, kde jsi? Proč jsi odešel? Nebylo to dobrovolně, že? Jsi v pohodě? Jsi zraněný? Řekni něco, sakra!"
„Tak mě pusť ke slovu, idiote," rozesmál jsem se.
„Ty se směješ? Jyrki, my se o tebe báli. Mohls dát vědět. Co to všechno znamenat?"
„Jyrki," ozvala se najednou Taimi a přehlušila všechny jeho otázky. „Povídej." Pohlédl jsem na muže. Dle jeho výrazu poznal její hlas. Zhluboka jsem se nadechl a zamyslel se, jak všechno shrnout. Nakonec mi nezbylo než prostě nějak začít, i když to možná pozbývalo smysl.
.
(L. , 15. 12. 2022 23:06)