13. Prostě tě nechci zase ztratit
Když Taimi a Laura odešli, Risto najednou zvážněl a přestal se vyptávat. Zadíval se na mě a já povytáhl obočí, protože to nebylo moc příjemné. Najednou působil hrozně unaveně. Sedl si ke stolu a přišlo mi, jako by se přede mnou ocitl úplně jiný člověk. Pohlédl jsem na dveře, kde zmizely obě dívky, a na malý moment se zamyslel nad tím, že bych se zkrátka sebral a šel za nimi, ale Risto najednou promluvil.
„Fakt jsem nečekal, že tě ještě někdy uvidím,“ prohlásil. „Asi bylo jednodušší doufat, že jsi tam někde v pohodě.“
„No, víceméně to tak bylo,“ pokrčil jsem rameny.
Risto semkl rty. „Promiň, že jsem dovedl ten kmen. Mělo mi dojít, že tam nebudeš šťastnej. Měl jsem to vymyslet jinak a už vůbec jsem tě neměl nechat myslet si, že bych tě nezachránil, ale zpanikařil jsem.“
Pokrčil jsem rameny. „Zachránil jsi mi život. Jak, to je teď vlastně jedno. Bylo ti osm.“
„Ale ty bys to udělal jinak. Ty bys tam se mnou byl až do konce.“
Chtěl jsem to tvrzení odmítnout, ale vzápětí mi došlo, že tak by se to vážně stalo. Byl bych tam s ním, mluvil s ním, říkal mu, kam jdu a kdy přijde záchrana. Jenže to bylo něco jiného. „Jenže já tě obdivoval. Za to, jak jseš silnej a samostatnej, jak jseš vyspělej…“ Odmlčel jsem se, protože to právě vzpomínka na Rista mohla za to, že jsem si v kmeni dokázal udržet individualitu. Ani jeho rodina se o něj příliš nezajímala, ale on se s tím popasoval mnohem lépe. „Byl jsi můj nejlepší kamarád. Akorát to fungovalo jenom jednostranně.“
Risto se pobaveně usmál. „Myslíš?“
„Bohové,“ protočil jsem oči. Ihned mi došlo, že to slovo bych mimo rozhovory s Taimi a teď už snad i s Jyrkim neměl používat, ale doufal jsem, že to Risto přejde. „Vždyť…“
„Bohové? Jací?“
„Eh… není to jedno? Stejně je neznáš,“ potřásl jsem hlavou.
Risto se zazubil. „Myslíš?“ zeptal se znovu a já jsem rozhodil paže.
„Ok. Víš, že jsem žil v kmeni a utekl odtamtud. Víš, že jsem žil v Aletasu. Víš, že teď potřebuju do Hetky. Ale cos za těch patnáct let zažil ty?“ Měl jsem pocit, že se mi snaží něco naznačit, ale bylo nutné se zeptat přímo, protože mi to nedocházelo.
„Proč vlastně potřebujete do Hetky? Teda, zmiňoval jsi, že chcete zachránit toho psovoda, ale…“
Zaťal jsem čelisti. Už dlouho se nedostavil ten nepříjemný pocit z toho, když se někdo moc vyptává. „Jestli nám Laura pomůže i bez celý pravdy, tak bych si to rád nechal pro sebe.“
Risto se rozesmál. „Takhle drsnej jsi nebýval. Tak jo, hele… nikdy jsem to ještě nikomu neříkal, ale ty bys to mohl pochopit.“ Pohlédl jsem na něj. „Laura je z kmene.“
Trochu mě to překvapilo, ale vlastně na tom ve výsledku nezáleželo. „Utekla?“
„Ne tak docela,“ ušklíbl se. „Někdy ti to povyprávím, ale asi by se dalo říct, že jsem ji odtamtud odvedl.“
„Ne proti její vůli, že ne?“ pousmál jsem se a jeho příběh mě začal chtě nechtě zajímat.
„No… jak se to vezme,“ hlesl a najednou působil hrozně nervózně. Nikdy jsem ho neviděl nervózního. „Každopádně… ať děláš cokoli, myslím si, že jsem viděl dost divnejch věcí na to, abych to pochopil.“
Vydechl jsem. Jestli Laura opravdu pocházela z nějakého kmene, zřejmě existovala možnost, že Risto všechno pochopí. „Jeden chlap ho unesl, protože… já vlastně nevím, proč přesně, ale jdeme ho dostat zpátky.“
„Není to dost nebezpečný?“ zeptal se přívětivě, ale stejně mě to naštvalo.
„Jyrki za to stojí,“ zavrčel jsem.
Risto pokýval hlavou. „Vím, že jsme se dlouho neviděli, ale vlastně… vlastně si nemyslím, že bys to pro moc lidí udělal. Nebo se to změnilo?“
Zamyslel jsem se. „Moc lidí si k sobě nepouštím. Asi by mi za to většina nestála, ale Jyrki je…“ Odfrkl jsem si. Vlastně bylo jedno, co si o mně Risto myslí, byl jen součást mé minulosti. „Chodíme spolu.“
Usmál se, ale pak zmateně nakrčil nos. „Neříkala ta Taimi, že chodíš s ní?“
„No… jo. Strávili jsme spolu moc času v horách.“
Risto se zazubil. „No, jestli je Jyrki minimálně tak hezkej jako Taimi, taks to vyhrál.“
Zasmál jsem se. „Někdy mám pocit, že jsem vyhrál jackpot. Oni jsou pořád pro mě, i přes všechny chyby, a není a nebylo jich málo.“
„Někdy se taky divím, co všechno mi Laura odpustila,“ usmál se a v ten moment mě naplnil pocit, jako bychom se naposledy viděli včera a ne před více než deseti lety. Samozřejmě se změnil, ale stále v něm byly ty stránky osobnosti, které jsem tak důvěrně znával.
„Tuivo,“ oslovil mě a já jsem na něj pohlédl. Několikrát naprázdno otevřel ústa, ale pak pokračoval. „Nikdy jsem na tebe tak docela nezapomněl. Proto mi taky bylo tak rychle jasný, že jsi to ty. Fakt hodně času jsem strávil přemýšlením, jak se máš, jestli máš jiný kamarády a jestli si pořád pamatuješ, co jsme spolu prožili.“ Jen jsem se ušklíbl, protože mě na to nenapadala žádná odpověď. „Tím chci říct, že jsem tě vždycky měl radši než ostatní kluky.“
To mi chtě nechtě vykouzlilo úsměv na rtech. „Fakt?“
„Jo,“ sklonil hlavu. „Byl jsi… prostě jsem tě chtěl ochránit před celým světem. Byl jsi jako můj mladší bráška, i když jsme stejně staří.“
„Já myslel, že je ti mě prostě líto, když jsi mě nechával vyhrát a tak. Nesnášel jsem to.“
Risto sevřel desku stolu. „Vlastně nevím, proč jsem to dělal. Asi jsem si myslel, že pak budeš mít radost a já… já měl hrozně rád, když jsi měl radost.“ Tohle na mě bylo až příliš upřímné, příliš zvláštní.
„Tak jo,“ kývl jsem a zamyslel se, jak odvést téma, ale Risto mě nenechal.
„Tím vším chci říct, že… až bude po všem, zůstanem pořád v kontaktu? Nechci tě zase ztratit.“
„Ale já v Pieni nezůstanu,“ namítl jsem.
„To je mi jasný, po tom všem… Ale existujou mobily. Dopisy. Pohledy. A občas můžeš přijet. Nebo já. Prosím.“
Nakrátko jsem se nad tím zamyslel, ale skoro ihned mi došlo, že by to nemohlo fungovat. „Ri, je to fakt dlouho. Teď si sice máme co říct, ale až probereme, co se stalo za těch patnáct let, myslím, že nic mezi náma už nezbude. Pořád tam bude to, žes mě v tý propasti nechal, i když jsi mě vlastně zachránil. Já se… já se na tebe vlastně zlobím. Skoro patnáct let jsem si myslel, že ses na mě vysral.“
Risto pevně sekl rty, ale pak se usmál. „To si vyříkáme. Hele, nebude to, jako když jsme byli děti, ale pořád mám rád, jakej jseš.“
„Vždyť nevíš, jakej jsem.“
„Ale jo. Jsi hluboko uvnitř pořád stejnej.“
„Nejsem. Nikdo není, po tom, co ho formovaly zkušenosti. Jenom to teď nemůžeš vidět.“
Risto vydechl. „Jestli to bereš takhle, tak si rád oblíbím toho novýho Tuiva.“
„O co ti sakra jde?“ vyprskl jsem. Risto se trochu stáhl, ale bylo mi to jedno. Nemohl si myslet, že je mezi námi všechno v pořádku.
„O nic. Prostě tě nechci zase ztratit.“
„Jo? Hele, kdybys mě tak strašně chtěl zpátky v životě, tak bys aspoň jednou přišel za mnou do toho posranýho kmene.“ Otevřel ústa, ale já jsem ho gestem zastavil. „Ne hned, jasně, ale strávil jsem tam deset let.“
Risto počkal, až domluvím, a pak se smutně usmál. Působilo to tak odevzdaně, že mě tím zarazil. „Já tam byl, Tuivo. Promiň, že jsem nezískal odvahu dřív, ale šel jsem tam před rokem. Jenže tys už tam nebyl.“
„Fakt?“ vydechl jsem.
„Jo. Ale nemusíš mi to věřit.“
„Já tam nedávno byl. Neřekli mi to.“
„Protože to nevěděli. Já se tam porozhlížel tajně.“ Chtěl jsem namítnout, že to by se mu nepovedlo, ale Risto odmala lovil. Dobře jsem si pamatoval, jak tiše se se svým prakem uměl plížit. Proto jsem se jen pobaveně usmál a on mi to oplatil.
„Fajn, ale… stejně na tom, že je naše kamarádství pryč, trvám.“ Zvedl jsem se. Risto sklesle pokýval hlavou.
„Respektuju to.“ To mě na okamžik zastavilo, dalo se očekávat, že mě bude nadále přesvědčovat. Takhle to bylo těžší, ale nefungovalo by to. Zasunul jsem za sebou židli. „Kam jdeš? Za holkama?“
„Za Taimi. Ona do mého života na rozdíl od tebe patří,“ odsekl jsem, a až poté mi došlo, jak moc to pro něj muselo být zraňující. „Ri…“
„Neříkej mi tak,“ zavrčel a já jsem věděl, že jsem to úplně pokazil. „Pro tebe jsem Risto. Tak to přece chceš. Tak si užij svůj novej život, do kterýho nepatřím.“
„Risto…“ zašeptal jsem. „Já to takhle říct nechtěl.“
„To je jedno,“ pokrčil rameny a také se zvedl. Teprve v ten moment jsem si uvědomil, že mi vlastně nešlo o to, dostat ho pryč ze svého života, ale o vědomí, že o mě vážně stojí, že mě bude přemlouvat. Jenže jsem to přehnal.
Komentáře
Přehled komentářů
Tuivo, achjo :D Risto zněl, jako kdyby do Tuiva byl trochu zabouchlej nebo tak něco… :D Jako vysvětluje to tím, že ho má rád jako mladšího brášku atd atd, ale já mu to tak strašně moc nežeru :D Nicméně doufám, že si to vyříkají v horách a nějak se zase začnou kamarádit nebo aspoň normálně bavit nebo tak něco :očíčka:
A taky se budu těšit na to, jak se seznámil s Laurou a jak se stalo, že se vzali :očíčka:
Re: .
(Ant, 13. 12. 2022 11:24)
Jako, vím, že to tak zní, ale ne. Vždyť jim bylo osm, proboha. :-) Risto ho má jen fakt hrozně rád, respektive měl. Ale netvrdím, že kdyby měli možnost být spolu, tak by se mezi nimi nic nestalo. :-)
Jo, tak přesně o tomhle je třetí intermezzo, do té doby jsou jen náznaky. :-)
Re: Re: .
(L. , 13. 12. 2022 17:02)
Tak třeba si to přiznal později… :D No počkat, já doufám, že se to mezi nimi spraví :psí_očíčka: Oh, he’s gettin’ bi :D (Je to z písničky, pardon, já musela :D)
Ooo, to se budu těšit! ^^
Mimochodem, plánuješ i čtvrté intermezzo? :očíčka: Já jsem jen chtěla říct, že se mi líbí, že ta intermezza jsou o ženách, ale pak mi došlo, že pokud plánuješ čtvrté, nemusí být o ženě… :D
Re: Re: Re: .
(Ant, 13. 12. 2022 18:30)
Hele, nic mezi nimi nebude, jako fakt ne, ale netvrdím, že by Ti nedokázal být s klukem. :-) Doufám, že nezklamu. :-)
Jakoby, intermezzo je to od toho, že je mezi něčím a úplně neplánuju pátou trilogii, ale pokud by bylo (ne ta trilogie, to fakt není v plánu, jen to intermezzo), tak jsem spíše přemýšlela nad Neou, ženou toho muže, co unesl Jyrkiho. Ale v zásadě je náhoda, že jsou to vždycky ženy. :-) V jedné verzi měl mít své intermezzo Ylermi, ale nakonec se mi to povedlo dát do hlavního příběhu. :-)
Re: Re: Re: Re: .
(L. , 14. 12. 2022 5:37)
Jako Risto dává přesně takovýhle vibe, že by si dokázal utvořit romantický vztah k člověku nezávisle na pohlaví :D
Já vím, ale už předtím jsi plánovala jen tři trilogie a tři intermezza (tím chci říct, že to poslední intermezzo mělo být mezi trilogií a koncem :D), tak mě to právě zajímalo :D a myslela jsem si, že by to mohlo být o Nee :očíčka: Došlo mi, že je to náhoda, ale pro mě hrozně pěkná náhoda :D Tak to jsem „ráda”, že o něm nakonec není intermezzo, protože takhle to čistě esteticky vypadá líp :D
Re: Re: Re: Re: Re: .
(Ant, 14. 12. 2022 8:04)
Jo, s tím naprosto souhlasím. :-)
Jasně, hele... V plánu to není, ale fakt nevím. Ale přemýšlela jsem, že bych si třeba dala rok pauzu, abych stihla psát i ten příběh o plamíncích, nebo že bych nevydávala co rok, ale prostě až to dopíšu nebo něco, protože Plamen je strašně bezva, ale už cítím, že chci tvořit i něco jiného. :-)
Jo, Nea je zajímavá postava, jen by asi bylo ještě těžší se do ní vcítit než do Yö (pro mě, myslím). Uvidím. :-) A taky byla i v době, kdy by se odehrávalo to intermezzo, o dost starší než většina postav tady.
Ano, taky se mi to takhle esteticky líbí. :-)
Re: Re: Re: Re: Re: Re: .
(L. , 15. 12. 2022 23:03)
To je mi naprosto jasný ^^ Hlavně, ať ti to píše ^^ Jinak, nemluvila jsi o dvou příbězích? Jeden s plamínky a druhý se „sněžítky“? Nebo to je jeden příběh a blbě si to pamatuju? :očíčka:
Pokud to není spoiler, proč by pro tebe bylo těžké se vcítit do Ney (Nei…?)? :očíčka: Jako o to větší výzva by to pro tebe bylo :D Ale taky to nemusí vyjít, nu :očíčka:
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: .
(Ant, 16. 12. 2022 4:47)
Je to ten samý příběh, pardon za mystifikaci. :-)
Protože Nea má fakt úplně jinou povahu než já, ještě více než ta Yö. A hlavně je dost citově chladná. Ale uvidíme. :-)
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: .
(L. , 16. 12. 2022 10:51)
Já jen doufám, že jsem to nezáměrně nevyspoilerovala, když jsem se tě ptala na podrobnosti tich sněžítek… :D
Jakože byla chladná i před kletbou a kletba to jen posílila? :očíčka:
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: .
(Ant, 16. 12. 2022 12:50)
Ne, tohle je zrovna věc, kterou prozrazuju. :-)
Ono je to tak trochu naopak. Ta kletba se rozběhla v takové míře proto, že ona je chladná. Ale zároveň to častečně proto přežila. :-)
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: .
(L. , 16. 12. 2022 23:40)
Uf, to jsem ráda :D
To dává smysl. Přijde mi, že podobné začarované kruhy jsou hrozně časté i v reálném životě :očíčka:
.
(L. , 13. 12. 2022 10:31)