12. Ale já vás vůbec neznám!
Tuivo mě vzal kolem ramen, nejspíš aby si dodal odvahu, a zaklepal na dveře domu, který se nám podařilo konečně najít. Ony dveře byly ze světlého dřeva a lemovala je bílá barva, stejně jako okna. Zbytek domu jeho obyvatelé natřeli na tmavě modrou, která mi ze všeho nejvíce připomínala noční oblohu. Tuivo mi naznačil, abychom ustoupili kousek dozadu.
„Bojím se, že nám nepomůže. Nemá to zapotřebí a ty peníze, které nabízíme, jsou směsné."
Tuivo podrážděně zavrtěl hlavou. „Musíme to zkusit. Nemůžu ho ztratit." Bodlo mě u srdce. Většinu času se mi dařilo nemyslet na důvod, proč to všechno děláme, nemyslet na Jyrkiho. Nicméně někdy byl strach o něj příliš silný. Najednou se otevřely dveře a Tuivo vedle mě se prudce nadechl.
Na prahu stál světlovlasý muž s typicky pienskými ostrými rysy ve tváři a svou rozložitou svalnatou postavou zabíral téměř všechen prostor. Zamračil se na nás, a především na Tuiva. Ten mi nejspíš nevědomky zabořil prsty do mezery mezi žebry. Bolelo to, ale zatím to bylo snesitelné.
„Hledáme Lauru Luminen," řekl Tuivo prostě.
„A také zdravíme," pokusila jsem se odčinit jeho nezdvořilost. Muž ale jako by mě nevnímal. Stále hleděl na Tuiva a dočista ho propaloval pohledem. Tázavě jsem se na svého přítele podívala, ale zjevně se cítil stejně zmateně jako já. Za podivným mužem se vynořila černovláska. Působila na mě hodně elegantním dojmem, alespoň tedy do doby, než promluvila.
„Kdo jste a co chcete?" Čekala bych, že zase odpoví Tuivo, ale on nejspíš vedl nějaký druh němého rozhovoru s mužem. Odkašlala jsem si.
„Hledáme Lauru Luminen."
Žena přikývla. „Jo, to jsem já, ale co… Ri, co je?" Jméno, nebo zřejmě spíše přezdívka, zřejmě patřila onomu podivnému muži a Tuivo při ní udělal krok vpřed. Teď už mi nebylo jasné vůbec nic. Muž se konečně vzpamatoval.
„Tuivo," vydechl a já jsem si uvědomila, že ho musel znát. Já jsem ho před ním neoslovila. „Tuivo Halonen," zasmál se. „Nečekal bych… Sakra, pojď ke mně!" Roztáhl paže a Tuivo poplašeně ucouvl. Zachytila jsem Lauřin pohled. Ani ona tomu nerozuměla.
„Ale já vás vůbec neznám!" vyhrkl můj přítel, když se ho Ri chystal sevřít do medvědího objetí. Přísahala bych, že se Rimu ve tváři zjevil stín zklamání.
„Tak… to bude těžší. Pojďte dovnitř." Ustoupil ode dveří a já jsem věnovala pohled Tuivovi. Pokrčil rameny, prošel kolem obou obyvatel domu a mně nezbývalo, než ho následovat. Ocitli jsme se v útulné předsíni a Laura za námi zavřela dveře. Nezbylo na ni křeslo, tak jsem se ze solidarity postavila vedle ní ke zdi. Ušklíbla se na mě a to mi pomohlo.
„Tak jo. Proč tu jste?" zeptal se Ri a stále propaloval Tuiva pohledem. „Proč hledáte zrovna Lauru?"
Tuivo se natočil k černovlásce. Nejspíš byl rád, že na chvíli neucítí ty pronikavé světle zelené oči. „Slyšel jsem, že doručuješ poštu i přes moře.“
Lauřiny modré oči potemněly. „Nepřezdívá se mu Zrádný moře pro nic za nic."
„Já vím," promluvil Tuivo konejšivým hlasem a mně došlo, že si ji zase chce získat na svou stranu tím zvláštním charismatem, kterým oplýval. Něco mi však napovídalo, že to zrovna na Lauru nebude fungovat. „Právě proto potřebuju tvou pomoc. Na druhý straně je můj kamarád a potřebuje zachránit."
Laura zaváhala. „Když odmítnu, vydáš se tam sám, viď?"
Tuivo se pousmál. „Nejsem zkušenej námořník. Ale asi budu muset."
Černovláska si povzdechla. „Dovezu vás k pobřeží. Vyrážíme zítra ráno. Můžete tu přespat. Ri, zavedeš je do pokoje pro hosty? Musím…"
Co ale musí, jsme se nedozvěděli. Ri skoro vyskočil a postavil se přímo před nás. Podíval se Lauře do očí způsobem, který nepřipouštěl námitky.
„Pojedu s váma," prohlásil.
Laura semkla rty. „Víš, že čtyři lidi jsou maximum, co moje sáně uvezou. Jestli nabereme na druhý straně i toho pátýho…"
„Tihle jsou malí a lehcí. Tohle nejsou chlapi, co převážíš normálně."
„Moment,“ vložil se do toho Tuivo. „Proč chceš tak vehemetně taky?"
Ri potřásl hlavou a promnul si obličej. „Tak jo. Půjdu na to takhle. Lau, tyhle dva vlastně znáš. Pamatuješ, jak u nás byli ti, co hledali Auri, tu holku z jeskyně?" Dramaticky se odmlčel a já zalétla pohledem k Tuivovi. Usilovně přemýšlel. „Tak tohle jsou její kámoši." Obezřetně přešel k Tuivovi a přišlo mi, že se bojí. „A ty? Víš, od jakýho jména je Ri zkratka?"
Tuivo sklopil oči. „Jo. Už mi to došlo."
Ri se nervózně zasmál. „Divná shoda náhod."
Laura tiše zaklela a hřbetem ruky uhodila do stolu. „Už dost! Vysvětlete mi to!" Došlo mi, že je očividně stejně nekompromisní jako Ri.
Tuivo znovu vyhledal můj pohled a v očích se mu odrážel šok. „Taimi, tohle je Risto. Jeden z těch kámošů, co tam se mnou byli, když jsem spadl ze skály."
„Co…?" začala Laura, ale Tuivo pokračoval a přesměroval pohled na Rista.
„Tohle je Taimi. Jak vidíš, nejsem mrtvej. Zachránil mě jeden horskej kmen a ona z něho pochází."
Risto se zarazil. „Horskej kmen?"
„Jo. Byli laskaví. Ošetřili mě, jak nejlíp mohli, a nechali mě tam ještě spoustu let žít. Odešel jsem sám."
Ristův zmatek nepolevil, ale přikývl. „Dobře. Hele, aby to bylo jasný, já tě tam nechtěl nechat, ale…"
„To potom," mávl nad tím Tuivo rukou, i když mu to nemohlo být jedno. Ani mně nebylo. Risto ho navždy poznamenal, když ho tam nechal zemřít. Můj přítel se však natočil k Lauře.
„A jo, Auri je moje kamarádka. Takhle jsem se o tobě i dozvěděl."
Laura se konečně pousmála. „Má skvělý kamarády." Zabodla pohled ostrý jako nůž do tmavovlasého muže. „Kromě tebe. Tys nechal svýho kamaráda spadnout ze skály?"
„Byla to nehoda," promluvil Tuivo dříve, než Risto vůbec otevřel pusu. „Bylo nám asi osm a hráli jsme si na honěnou kolem Liščí rokle."
Laura trochu zbledla. „Moc chytrý."
„Já vím," povzdechl si Tuivo. „Taky se nám to vymstilo. Já jsem tam spadl. Měl bych být mrtvej, ale zastavil jsem se o úzký výběžek. Zlomil jsem si nohu a nemohl se odtamtud dostat. Kluci mě neslyšeli volat o pomoc a… prostě mě tam nechali."
„Mysleli jsme, že seš mrtvej, a strašně nás to vyděsilo. Ale…" usmál se Risto. „Kdo si myslíš, že tam dovedl ten kmen?"
„Co?" vydechl Tuivo.
„Já… já tě tam prostě nedokázal nechat. Věděl jsem, kudy do tý rokle vede cesta zdola, a zrovna ten den jsem ti ji chtěl ukázat, až se rozloučíme s ostatníma." Pohlédl na Lauru. „Já a Tuivo jsme rádi prozkoumávali jeskyně, když jsme byli malí."
Dívka přikývla. „Pokračuj. Začíná to do sebe zapadat."
Risto se smutně pousmál. „Taky jsem věděl, že tam sídlí ten kmen. Nenapadlo mě v tý chvíli, že budou mluvit udgunsky, ale naštěstí ne všichni." Usmál se na mě. „Potkal jsem lovce chystající se na hon, tak jsem je za tebou zavedl. To sis fakt myslel, že tě našli sami od sebe?"
Tuivo na něj na moment překvapeně hleděl, neschopný slova. „Proč jsi to nikomu neřekl?"
Risto pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem se bál. O něco později jsem si to odůvodnil tím, že ti v kmeni bude líp. Vím, jací byli tví rodiče. Prosím tě, řekni mi, že jsem se nepletl a nezničil ti život."
Tuivo prudce vydechl. „Já… já nevím. Ale aspoň si rodiče uvědomili, jak se zachovali."
„Jo, mluvili o tom se mnou," usmál se Risto zvláště vřelým způsobem. Došlo mi, že mezi nimi stále je silné pouto, i když oslabené roky odloučení.
Tuivo potřásl hlavou. „Tak… tak díky. Ale jak jsi mě hned poznal? Je to víc než patnáct let."
Risto se stále usmíval. „Nikdy jsem na tebe nezapomněl. Jednou jsem shodou okolností šel do hospody a oni tam měli telku. Bylo to tehdy, když jsi zachránil Järvinenova psa." Tuivo uznale pokýval hlavou. „Začal jsem se o něj zajímat, protože to byla cesta k tobě. Proto mi taky došlo, že to bude ten kamarád, kterýho teď jdete zachránit. Ve zprávách jsou sem tam zmínky, kterej závod jel naposled a podobně"
„Ano, to je jediný způsob, jak se o Jyrkim něco dozvědět," vložila jsem se do toho, ale zdálo se, že ti dva jsou nyní uzavření ve vlastním světě.
„Když jsem poprvý zjistil, že jsi v Aletasu, hrozně se mi ulevilo. Věděl jsem, že jsi v pořádku,“ prohlásil Risto.
„A já jsem si myslela, že řešíš blbosti, když se zajímáš o nějakýho dávnýho kámoše z Aletasa," pronesla Laura, ale i její poznámka zůstala bez povšimnutí. Zase se na mě zašklebila a já jsem pokrčila rameny. Měli si co říct. Možná bychom je měly nechat o samotě, ale zatím jsem se k tomu nedokázala přimět. Jejich rozhovor mě zajímal.
„Takže jsi mě prostě poznal podle toho, žes mě občas viděl v reportáži nebo v novinách?" podivil se Tuivo.
Risto pokrčil rameny. „Jo. Taky mě to překvapuje. Promiň, že jsem se k tobě tak vrhl. Fakt mi nedošlo, že si mě nemůžeš pamatovat."
Tuivo se pousmál. „Nejprv mi to vůbec nedošlo, ani když ti Laura říkala Ri. Všichni ti vždycky říkali Ri. Nebo jsem si to spíš nechtěk připustit. Ale… vlastně ses vůbec nezměnil. Myslím chováním a… asi vyzní blbě, že jsem tě poznal podle očí, co? Celkem dost jsi na mě zíral."
Risto kývl. „Jo, za to se taky omlouvám. Já si chtěl být jistej. Hele… Laura je moje manželka, to jsem asi nevysvětlil, a samozřejmě vám pomůžeme."
Tuivo znejistěl. „Máme jenom dva tisíce marek, protože…"
„Peníze nechceme," pronesla najednou Laura a já sebou trhla, protože bych nečekala, že teď promluví. Risto vážně přikývl. „Neznám tě, ale Ri tě zná a taky vím, co jsi udělal pro Auri. Nemůžeš být špatnej člověk." Tuivo se při těch slovech rozzářil. Přešla jsem k němu a stiskla mu ruku. Chvíli jsme všichni mlčeli, a pak se Risto pohnul a přešel k Tuivovi.
„Dlužíš mi objetí," prohlásil. „Nebo se bojíš, že tě rozmáčknu?"
„Nepodceňuj mě," usmál se Tuivo a prudce Rista objal. Slyšela jsem, jak druhý muž hekl námahou.
„Sakra. Teďka bys mě možná i přepral."
Tuivo pokrčil rameny a pustil ho. „Když roky lezeš po horách, zesílíš." Vzpomněla jsem si, jak Tuivo přišel k nám do kmene, a pochopila, o čem mluví. Byl tehdy opravdu drobný a ne moc silný, zřejmě na rozdíl od Rista. Risto ho poplácal po rameni.
„Musím ti říct tolik věcí! Ale ne, nejprv chci slyšet, jak se ti žilo v kmeni! Vždyť to musel být hroznej šok, ne? Mají úplně jinou kulturu! A hele, kdyžs tam žil, umíš udgunsky? Určitě jo. Řekni mi něco!" Tuivo se zasmál jeho brebentění a Risto ho někam táhl. Pochopila jsem, že nastal ten čas, kdy chtějí soukromí, aby mohli dohnat těch patnáct let, a usmála jsem se na Lauru.
„Myslím, že si vystačí," prohlásila jsem a ona pokývla.
„Pojď mi pomoct nám sbalit na cestu. Vyrážíme sice až ráno, ale Ri mi dneska asi bude k ničemu. Doufám, že tvého přítele nevyděsí."
„Tuivo je šťastný, že se potkali. Nedá to najevo tak jako Risto, ale poznám to,“ usmála jsem se. Možná Tuivo přesně toto setkání potřeboval. Potřeboval se s Ristem vidět a dozvědět se, že to on dovedl kmen, aby Ristovi dokázal odpustit.
.
(L. , 13. 12. 2022 6:11)