10. Člověk se musí se svou minulostí konfrontovat
Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vytočil Auriino staré číslo. Už si zřídila nové, ale ještě nebyl důvod ho použít. Přišlo mi zvláštní jí volat a vědět, že to v žádném případě nezvedne ona. Ona byla v bezpečí doma a to mě přimělo se usmát, protože ona byla od všeho daleko. Myslela si, že je Jyrki s námi, myslela si, že si užíváme nový život a cítíme se šťastní. Samozřejmě že bylo v plánu jí říct, co se stalo, ale až bude po všem, ať to dopadne jakkoli. Sevřelo se mi nitro, když jsem si představil, jak jí říkám, že jsme Jyrkiho ztratili.
„Co se děje?“ vytrhla mě z myšlenek Taimi. Soucitně se usmívala. Rozčilovalo mě to a uklidňovalo zároveň. Byla ke mně tak laskavá a ve mně sílil pocit, že si to nezasloužím. „Tuivo, neustále se utápíš v myšlenkách. Prosím, sdílej je se mnou. Trápíš se a já bych si přála ti od té bolesti trochu pomoct.“
Nenapadalo mě, co na to říct. Stiskl jsem její dlaň a abych předešel rozebírání mých zmatených pocitů, vytočil jsem číslo. Telefon vyzváněl a těžko říct, jestli mě více děsilo, že to zvedne, nebo že ne. Nakonec v sluchátku zachrastilo a ozval se ženský hlas.
„Laura Luminen, prosím?“
Vydechl jsem. „Tady Tuivo, Tuivo Halonen. Teda, asi mě neznáte, ale…“
„Voláte kvůli tý Auri?“
„Ne tak docela. Našli jsme ji.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. „To jsem fakt ráda. Chcete vrátit ten mobil?“
„To je teď jedno. Potřebuju pomoct.“
Opět chvíli mlčela. „S čím?“
„Mohl bych vám to říct až osobně?“
„Nepozvu si domů úplně neznámýho člověka,“ zasmála se. „Tykej mi, prosím tě, budeš podobně starej jako já, podle hlasu. Co potřebuješ?“ Ta nabídka mi konečně otevřela cestu, abych dokázal mluvit o tom, co se stalo.
„Já vím, že mi nemáš nejmenší důvod pomáhat, jenže já jsem fakt zoufalej,“ vydechl jsem a Taimi na mě překvapeně pohlédla. Těžko říct, jestli si zase myslela, že s Laurou manipuluju, nebo byla ráda, že mluvím o svých pocitech i s cizím člověkem. „Kdyby to nebyla moje poslední naděje…“
„V pohodě, pokračuj,“ přerušila mě Laura. „Pokud to bude v mých silách, ráda pomůžu.“ Znělo to upřímně.
„Jsem kamarád tý Auri a…“
„Jo, to vysvětluje, jak ses o mně dozvěděl,“ odvětila pobaveně.
„Je to pro mě těžký, ale prostě… ztratili jsme kamaráda. Ne jednoho z těch, co znáš, jinýho. Myslíme si, že ho někdo unesl, a dovtípili jsme se, že zřejmě směřují do Hetky.“
„Ale nevíš, kde to je,“ konstatovala.
„Nemohla bys nám poradit? Víme, že asi budeme muset překonat jedno pohoří, ale...“
„Hádám, že směřujete přímo na sever,“ pravila stále tím pobaveným podtónem, který mi nepřišel patřičný, ale zároveň dělal celý ten telefonát příjemnější.
„Jo, směřujeme, nikde jsme neodbočili.“
„Jo, tak takhle se do Hetky nedostanete. Nevím, kde přesně jste, ale časem narazíte na lavinovou oblast, a fakt není dobrý nápad se tamtudy zkusit projít. Budete se muset vracet asi deset kilometrů a vzít to severozápadně na Nibilenskej les Jak se vůbec dopravujete?“
„Hledej Nibilenský les,“ špitl jsem směrem k Taimi. „Skútrem. Nezbyla jiná možnost.“
Laura si nahlas povzdechla. „Víš o tom, že nemáte kde natankovat, že jo? Kromě toho, tak hluboko na severu zamrzne i severský benzín.“ Skousl jsem si spodní ret.
„Půjdeme pěšky, až se to stane.“
„Ne, hele… počkejte tam, kde jste. Pojedu se spřežením přímo na sever.“
Znejistěl jsem. „Ale já ti nemůžu zaplatit až za takovou pomoc.“
„Já vím. Zkusím to spojit s nějakou prací. Do Hetky se nikomu nechce. Totiž, rozvážím dopisy, který…“
„Já vím, do odlehlých oblastí,“ usmál jsem se.
„Tak jo. Jestli jste ještě nenarazili na ty laviny, tak jsem do měsíce určitě u vás.“ Vykulil jsem oči. Vypadalo to tak nadějně, ale měsíc jsme rozhodně čekat nemohli. „Anebo vlastně, ať tam nečekáte v mrazu, můžete přijet do Pieni. Dřív než za týden mi práci v Hetce stejně neschválí.“
„Děkuju, ale tolik času nemáme,“ hlesl jsem. Taimi se na mě podívala s otázkou v očích.
„Stejně nemáš jinou možnost. Budu vás čekat za tři úsvity kolem poledne na počátku Pieni. Ze severní strany, samozřejmě. To byste tady měli dorazit.“ Fascinovalo mě, jak moc přesně odhadla jen z několika informací ten čas.
„Děkuju,“ řekl jsem nakonec.
„Neděkuj. Ráda pomáhám lidem.“ A pak to zkrátka zavěsila. Byl jsem z toho rozhovoru hrozně zmatený.
„Pomůže nám,“ prohodil jsem nakonec k Taimi. „Ale… je až moc hodná. Bojím se.“
„Moc hodná?“ zopakovala Taimi. „Pročpak si to myslíš?“
„Protože jen tak navrhla neznámýmu člověku, že ho dovede do Hetky.“
Taimi se usmála. „Ale to je úžasné! Proč je pro tebe tak těžké uvěřit, že existuje někdo další takový?“
„Někdo další?“ podivil jsem se.
„Jako ty,“ šťouchla do mě.
„Já? Nebyla jsi to ty, kdo říkal, že jsem sobeckej a manipuluju s lidma?“
Taimi se zamračila. „To bylo dávno. Udělal jsi ale tehdy pro Jyrkiho skoro to samé, co Laura. Neznal jsi ho, ale vzal jsi ho k sobě domů. Postaral ses o něj. Ty jsi moc dobrý člověk, Tuivo, jen se tím nechvátáš. Nejsi dobrý, abys získal uznání ostatních, ale abys udělal to, co cítíš ve svém srdci jako správné. A Jyrki to viděl mnohem dříve, než já.“
Potřásl jsem hlavou. Neměla pravdu, nemohla pochopit, že jsem Jyrkimu pomohl, protože jsem se možná už v ten moment zamiloval. „To… to je jedno. Každopádně jdeme do Pieni. K Lauře domů, abysme tady nemuseli kdovíjak dlouho čekat.“ Nepřipadalo mi jako dobrý nápad prozradit, že to potrvá měsíc, než se sem znovu dostaneme. Neměla by se tím zatěžovat.
V souvislosti s měsícem mě však napadla ještě jedna drobnost. Mluvila o měsíci, ale předtím popsala čas jako východy slunce. Poledne. Míchala vyjádření, na která jsem byl zvyklý z tohoto světa, a která jsem slýchaval v kmeni a v Kaunisu. Navíc, všichni Pieňané včetně mě měli přízvuk podobný tomu, jakým mluvila například Taimi, ale když jsem si zpětně vybavil náš rozhovor, ten Lauřin byl mnohem patrnější. Zachvěl jsem se. Ona možná byla dalším pojítkem mezi oběma světy, jen mi zatím nepřicházelo na mysl, jakým způsobem. Pocházela z kmene? Z Kaunisu? Něco dočista jiného? Nebo jsem jen příliš fantazíroval? Na malý moment jsem se s tím chtěl svěřit Taimi, ale nezáleželo na tom natolik, aby se tím musela zabývat. Už tak toho nesla na svých bedrech mnoho.
Znovu jsme vyjeli směrem k Pieni, ale nebylo to tak beznadějné, jako když mě ten návrat napadl poprvé. Slíbila nám pomoc, byla tady naděje Kromě toho, bylo mi sice jen s Taimi dobře, ale další lidé možná alespoň trochu vyplní tu prázdnotu, která tady zůstala po Jyrkim. Alespoň na pár dní. Možná by si spolu Laura a Taimi mohly vycházet, zvlášť pokud měla Laura opravdu něco společného s životem, který byl Taimi blízký. A co se týkalo mně, nemohl jsem si pomoc, byla mi sympatická.
Vzpomněl jsem si, že Laura má i manžela. Pátral jsem v mysli po jméně. Ri. Říkali mu Ri. To jméno pro mě mělo hořkou pachuť, protože tak si nechával říkat i Risto, jeden z těch kluků, kteří mě nechali v propasti, ten, kterého jsem považoval za nejlepšího kamaráda, ale na druhou stranu, Risto bylo v těchto končinách hodně obvyklé jméno a budu si na něj muset zvyknout, stejně jako na neustálou přítomnost hor, které v Aletasu z mé mysli dokázaly zmizet. Téměř. Hory budou už navždy hluboko ve mně. Všechno tady mi připomínalo minulost, ale po tom, co jsme zažili, mě naplňovala podivná jistota, že člověk se musí se svou minulostí konfrontovat, aby se s ní vyrovnal.
Komentáře
Přehled komentářů
Já doufám, že ten její manžel není Tuivův bývalý kamarád…
Ale vzhledem k tomu, žes psala, že tady bude dost plot twistů, tak už všude budu nějaký vidět a podezírat :D
Re: .
(Ant, 10. 12. 2022 20:55)Jakože, jediné, co k tomu řeknu, je, že v tomhle příběhu se nachází postava, která se jmenuje stejně jako někdo jiný. Pak je tu taky postava, kterou jistý člověk nějak nazývá, ale není s tím jménem spojená. A pak je tu jedna, kterou čtenář zná, ale ne jménem. Není zač za zamotání hlavy. :-)
Re: Re: .
(L. , 11. 12. 2022 1:54)Tak jako zamotání hlavy to neberu, spíš to teď tam budu hledat, abych našla ty postavy, o kterých mluvíš :D
.
(L. , 10. 12. 2022 20:35)