1. A dost!
Jyrki byl nervózní, ale usmíval se. To vykouzlilo úsměv na rtech i mně. Dal bych cokoli, aby to mezi ním a Venlou už bylo v pořádku, aby mu její láska pomohla se se vším vyrovnat. Naposledy se zhluboka nadechl, pustil moji dlaň, a zaklepal.
„Jsem na tebe hrdá," zašeptala Taimi, a jeho máma nám otevřela dveře. Z nějakého důvodu působila nervózně. Mně ani Taimi nevěnovala více než letmý pohled, ale Jyrkimu sevřela rameno. Udiveně k ní vzhlédl.
„Jyrki," oslovila ho a na čele se jí vytvořily hluboké vrásky. „Jenom ti chci říct, že… někoho mám. Ale neměj strach.“
Jyrki sklonil hlavu. Nebylo jisté, jak zareaguje na to, že si Venla tak rychle našla nového přítele, ale on nakonec pokrčil rameny. „Máš na to právo," vydechl, a i když bylo těžké odhadnout, co s ním ta informace udělala, působil odhodlaně, takže mi připadalo v pořádku ho nechal vejít až do obýváku ke dvojici usazené na gauči. Venla se nervózně usmívala a muž vedle ní působil dost naštvaně, ale možná se jen tak tvářil. Pozdravil jsem je a čekal, že se Venla zvedne, aby mi podala ruku, jako to dělávala obvykle, jenže ona se usmála ještě nervózněji. Matně jsem vnímal, jak se jí Taimi ptá, jestli se sem dostala bez potíží, a táta jí nabízí kávu, jenže mi stačil jediný pohled na Jyrkiho, abych věděl, že je něco zle.
Stál tam s rukama v pěst a tvář mu úplně zbledla. V jeho očích se odrážela spousta emocí a ani jedna se mi nelíbila. Strach. Vztek. Bezmoc. Chtěl jsem mu položit paži kolem ramen, ale on po mě krátce šlehl varovným pohledem. Nenapadalo mě, co to má znamenat, ale nebyl čas nad tím uvažovat, protože na něj promluva Venla.
„Jyrki, pojď si sednout mezi nás," řekla mu a muž s podivným úšklebkem přikývl. Nemohl jsem si pomoct, ale nebyl mi vůbec sympatický. „Budeme zase jako rodina."
Bylo mi jasné, že by něco takového Jyrkimu neměla říkat, ale nečekal bych u něj až tak prudkou reakci. Potřásl hlavou a do tváře se mu vepsala neskutečná bolest. „Myslel jsem," zavrčel. „Že už mě víc nezklameš. Ale tohle…" Potřásl hlavou, obrátil se ke své matce zády, prosmýkl se kolem mě a vyběhl do mrazivé noci. Pohlédl jsem na Taimi, ale ona jen pokrčila rameny. Nezbývalo mnoho, abych se rozběhl za Jyrkim, ale pak mě napadlo, co ho mohlo tak sebrat. Možná o tohle vůbec nešlo, ale jiná možnost mi nepřišla pravděpodobná.. Přistoupil jsem k tomu muži a natáhl k němu ruku.
„Tuivo, Jyrkiho kamarád." Usmál se na mě, ale mé rty jako by zmrzly.
„Jyrki ti o mě určitě napovídal spoustu věcí," řekl muž a já mě zamrazilo v zádech. „Ale víš, on prostě vždycky přeháněl." Natáhl ke mně ruku. „Já jsem jeho táta." Teď už nebylo pochyb.
„Otssi," procedil jsem skrze zuby a slyšel, jak Taimi za mými zády zatajila dech.
„Vida, znáš moje jméno." Pak se Ottsi naklonil a upřel pohled na Taimi. „A ty jsi kdo?"
„Jyrkiho kamarádka.Taimi," špitla. Díky Jyrkiho vyprávění mi bylo naprosto jasné, co teď přijde.
„Jen kamarádka?" zazubil se Otssi a mně přišla vtipná představa, že bychom mu řekli, jak to mezi námi je.
„Taimi se jen stydí," usmála se Venla a zřejmě poznala, co mě napadlo, protože na mě vrhla stejný varovný pohled jako před chvílí Jyrki. Očividně ho měli nacvičený a to byla poslední kapka. Otssi něco říkal zmatené Taimi, jenže moje sebeovládání zmizelo jako vločka na horkém povrchu.
„Vlastně je můj přítel," začal jsem a Venla si složila tvář do dlaní. Taimi se mi pokoušela naznačit, ať jsem zticha, ale bylo mi to jedno. „A kdybys nebyl v domě mejch rodičů, tak mi věř, že bych tě asi zabil za to všechno, co jsi Jyrkimu udělal."
„To on udělal zle mě!" bránil se Otssi. Výsměšně jsem se na něj podíval.
„No ne, a co asi? Dovolil si existovat? Nelíbilo se ti to, co? Nemohl jsem mít Venlu úplně pod kontrolou, protože Jyrki byl na tebe moc velký sousto."
„Co si to dovoluješ?!" zahřměl a postavil se. Šel z něj strach, ale Jyrki mi vždycky opakoval, že ve skutečnosti není tak fyzicky silný, jak vypadá. Udělal jsem krok k němu.
„Tuivo, prosím tě," zazněl Venlyin unavený hlas. Zavrtěl jsem nad ní hlavou.
„A vy fakt nejste normální. Jyrki vás chtěl i po tom všem zachránit před Otssim a vy ho dovedete sem. Gratuluju, právě jste si zničila šanci mít syna."
Chvíli vypadala, že se rozpláče, ale pak trhla hlavou a vzdorovitě na mě pohlédla. „Jyrki to časem pochopí. Otssi se změnil a…"
Odfrkl jsem si. Už toho bylo tak akorát dost, a ještě víc mě naštvalo, že Taimi jim tu lež očividně spolkla, protože si k nim sedla a snažila se Otssiho uklidnit, což v praxi znamenalo, že mu podlézala. Znechuceně jsem se na ni zamračil, prošel kolem svých zmatených rodičů a vydal se na jediné místo, kde teď Jyrki mohl být. Z domu se ozýval křik a mně se podlomila kolena. Nemůžu po Jyrkim chtít, aby se sem vůbec kdy ještě vrátil.
Nohy mě zavedly k budce určené psům a sbíral síly, abych se do toho domu nevrátil a Otssiho minimálně neudeřil. Zasloužil by si to, tak hrozně by si to zasloužil. Nešlo jen o to, co se dělo kdysi, ale co se dělo právě teď. Jyrki se vždy ze všeho nejvíce bál, že se s Otssim ještě někdy setká tváří v tvář, a můj argument byl, že je to nemožné. Jenže Venla to udělala. Na Jyrkiho to muselo být příliš. Zradila ho nejhorším možným způsobem. Zvedl se mi žaludek, když mi došlo, jak moc ho to musí bolet.
Vešel jsem dovnitř v očekávání útoku smečky, ale žádný pes se ke mně nerozběhl. Byli tu jen dva cizí. Přesto jsem prošel celou budku a hledal známou postavu, snad skrčenou v rohu. Tak rád bych ho objal a utěšil, jenže tady nebyl, a nebyla tady ani jeho smečka. Roztřásly se mi ruce. Možná jen chtěl, aby ho nikdo nenašel, jenže teď nemohl být sám. Potřeboval pomoct. S rozdrceným odhodláním mi nezbylo nic jiného než se vrátit do domu. Venla a Otssi tam stále seděli a táta s nimi udržoval dost bezvýznamný rozhovor. Vyprávěl jim o nějakých slavnostech, kde se to jen hemžilo levným a dobrým alkoholem a krásnými ženami. Zachytil jsem na malý moment jeho pohled. Nebavil se. Nikdy však neměl problém konverzovat i s hosty, které tady nechtěl. Ostatně, rozhovor s nepříjemnými lidmi byl náplní jeho práce.
Jakési syčení mě vlákalo do kuchyně. Byla to máma a vařila podle vůně bylinkový čaj. Posadil jsem se ke stolu, protože i když po spoustu let nebyla dobrou mámou, byla rozhodně lepší mámou než Venla. Unikl mi tichý povzdech a ona na mě smutně pohlédla.
„Co přesně se stalo?“ otázala se s pozvednutým obočím.
„Ten chlap vedle je nevlastní otec Jyrkiho,“ hlesl jsem. Přikryla si ústa.
„Nedošlo mi to, jinak bych je sem vůbec nepustila.“
„To je dobrý, mami. Nedošlo to ani mně, ještě jsme spolu neměli tu čest. Každopádně, Jyrki někam šel a já ho nemůžu najít.“
„Možná se jenom potřebuje provětrat. Promiň, jestli se pletu, ale ten kluk mi přijde dost uzavřenej.“
„Jo, je, ale prostě… Asi máš pravdu. Vrátí se.“ Na malý moment mě napadlo, že až to udělá, neměli by tu už Venla a Otssi být, jenže máma a táta ještě nikdy neposlali pryč návštěvu.
„Tuivo?“ vytrhla mě matka z přemýšlení. Neochotně jsem vzhlédl. „Chceš, aby vypadli?“
„Jak jsi to…“
„Možná jsem nebyla dobrá matka, ale poznám, na co můj syn myslí,“ laskavě se usmála a to mě přimělo usmát také.
„Mně o to nejde, ale jestli tu budou, až se Jyrki vrátí…“
„Rozumím. Běž nahoru, do svého pokoje, jestli teda chceš. A snad nevadí, že jsem tam poslala Taimi, řekla mi, že chce být sama.“ Nejspíš0 se Taimi necítila dobře, jinak by to neudělala.
„Tak jo. Půjdu za ní.“
„A já je jdu nějak vykopnout.“ Ještě jednou jsme se na sebe usmáli a vyšli z kuchyně. Upřely se na nás všechny tři pohledy, jeden unavený, druhý naštvaný, že si je dovolujeme rušit, a třetí ustrašený. Chtěl jsem zamířit nahoru, ale Otssi se najednou zvedl a upřel na mě pichlavý pohled.
„Nechci, aby byl Jyrki s klukem. Už se s ním nikdy nebudeš stýkat.“ Rozhodil jsem paže a uchechtl se. Chtěl jsem na to odseknout něco ve smyslu, že Jyrki ji dospělý a nemá mu co přikazovat, ale on zrudl vzteky i bez toho. „Ty si dovoluješ se mi vysmívat?!“
„Jo, dovoluje,“ zvedl se Juhani a přešel ke mně. Povzbudivě mi položil ruku na rameno. „Ty mu nic přikazovat nebudeš, Otssi. Je to můj syn.“
„Ale chodí s mým synem!“ Venla se skrčila na své stoličce a já jsem upřímně měl chuť udělat to samé. Ottsi ve mně strach nevzbuzoval, ale byl mi odporný. Vyhledal jsem pohledem mámu, ale ta se tvářila, že se jí ta situace vůbec netýká. „Ale chodí s mým synem!“ zopakoval Otssi o poznání nahlas a mě napadlo, že to slyší i sousedi. Jyrki s tou hlasitostí nepřeháněl.
„A to je úplně v pohodě!“ odpověděl mu táta jen o trochu tišeji a sevřel mi rameno ještě pevněji. „Teď vypadni! I ty, Venlo!“
„Chceme počkat na Jyrkiho,“ hlesla máma jmenovaného tak tiše, že jsem ji po tom křiku skoro přeslechl.
Otssi se vítězně usmál. „Slyšels. Nemáš nás jak vyhodit.“
„Myslíš?“ opáčil táta a sevřel pěsti.
„A dost!“ konečně se do toho vložila Syksy. Hluk mezitím přilákal Taimi a nenápadně se připlížila po schodech. Když se naše pohledy setkaly, seskočila hned dva poslední schody a nezúčastněně ke mně přešla a chytila mě za ruku. „Hned běžte pryč!“ Nikdy bych nevěřil, že máma překřičí i Otssiho, který se s ní začal dohadovat. Taimi mě zatahala za paži.
„Pojď nahoru,“ sykla a mně nezbylo než uznat, že to bude nejlepší, jinak někdo asi přijde k úhoně. Snažil jsem se nevnímat místnost svého dětství, jen jsem dosedl na koberec a zavřel oči. Křik k nám stále doléhal a výčitky a hádky, kdo je horším rodičem, se nedaly ignorovat, ale byla tady Taimi a zvláštní aura klidu, kterou dokázala vytvořit kolem nás jen tím, že mě hladila po zádech.
„Taimi,“ hlesl jsem, protože mi přišlo, že bych měl něco říct.
„Pšššt. Teď nic neřeš, hlavně se uklidni,“ zašeptala. Možná jen nechtěla, abych se vrátil zpátky dolů, ale ten konejšivý hlas způsobil, že mi začaly stékat slzy po tváři. Bylo to podivně uklidňující.
Komentáře
Přehled komentářů
Já s dovolením ukradnu začátek jednoho dopisu od Yö.
Milá Venlo,
Nejsi milá, jsi piča.
Jinak nemám komentáře, fakt >.>
Re: .
(Ant, 2. 12. 2022 13:44)To mě pobavilo, promiň :-) Ale jo. Prostě, oni ji poskytli zázemí a odpustili, a ona ho tam přivede...
.
(L. , 2. 12. 2022 13:43)