7. Nepodceňuj hory
„Hele,“ začal Ylermi opatrně, když jsme mířili na závody psích spřežení. „Nezajdem za Tuivem, jestli nechtěj jít taky?“
„Pochybuju, že Jyrki půjde, když toho závodění nechal,“ pokrčil Joni rameny.
„Půjde. Teda, možná,“ vložila jsem se do toho. „Ale tohle není důvod, aby nešel. On zrovna tohle bere v pohodě, prostě jenom nechce závodit.“
„Tak jako tak,“ odvětil Ylermi. „Chci se jich zeptat.“
„Já nejsem proti,“ usmála jsem se.
„Jo, já taky ne,“ hlesl Joni a pohlédl na hodinky. „Ještě že jsem vás vykopal dřív.“
„Asi tak o hodinu,“ protočila jsem oči. „Dobrý místa mi nevynahradí, jak brzo jsem musela vstávat.“ Na důkaz svých slov jsem zívla. „A teď nebudeme mít ani ty.“
„Jejda, vy jste dneska nějací divní,“ úšklíbl se Ylermi. „Tak pesimistický vás neznám.“ Vyměnili jsme si s Jonim úšklebek. Zajímalo nás, jak to dopadlo s Jyrkim a Tuivem, ale báli jsme se odpovědi. Jyrki už klidně nemusel být na tomto světě. Zachvěla jsem se, když se mi ta myšlenka zjevila v hlavě. „Hele, o co jde?“
„V pohodě,“ zavrtěl Joni hlavou. „Někdy ti to řeknem.“ Stočili jsme směr k Tuivově domu. Joni bez zaváhání zaklepal na dveře. Otevřel nám sám Tuivo, ale něco bylo špatně. Měl na sobě oblečení, které normálně nosil do hor, a pod paží nesl spacák. Když si nás všiml, povytáhl obočí. Ten zvědavý výraz jsme mu oplatili.
„V horách začínají bouřky,“ připomněla jsem mu.
„Já vím,“ pokrčil rameny. „Co jste potřebovali?“
„Jestli s náma nepůjdete na závody,“ prohlásil Ylermi a pevně semkl rty. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. Tuivo zaváhal.
„Počkejte chvilku.“ Přivřel dveře a mně došlo, že se jde zeptat Taimi a snad i Jyrkiho. Ylermi si založil ruce na prsa.
„Nenechám ho teďka jít do hor. Hodně lidí takhle umřelo.“
„Jo, tak to hodně štěstí,“ odfrkl si Joni. „Je z toho horskýho kmene. Asi ví, co dělá.“
„Tím si právě taky nejsem jistá,“ zamračila jsem se. „Tohle je moc velký riziko.“
„Stejně mu v tom nezabráníte, víte, jakej je. A hlavně s tím souhlasili i Taimi a Jyrki, bude to v pohodě.“ Moc se mi to nezdálo, ale Joni zněl dost přesvědčivě, tak jsem to nechala být, alespoň prozatím. Když Tuivo znovu vyšel, přikývl, ale ani se neusmál.
„Jenom se převlíkneme do něčeho normálnějšího.“
„Jasně,“ kývla jsem. Když znovu vyšli, tentokrát už všichni tři, pevně jsem objala Jyrkiho. Všichni včetně něj asi byli trochu překvapení, ale objetí mi oplatil. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku. I při cestě na závody jsem se vedle něj zařadila, a ostatní nás nechali.
„Vím, co se stalo,“ hlesla jsem tiše. „S Tuivem a Taimi a tak. Asi to nechceš rozebírat, ale… prostě, jsi v pohodě?“
Zhluboka se nadechl. „Asi jo. Já nevím.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Teď asi ne. Řeknu ti to… hele, vlastně nevím. Jedeme na pár dní do hor.“
„Je to dobrej nápad?“
„Ta bouřka přišla výjimečně brzo. Než přijdou fakt ty silné, ještě to několik týdnů potrvá.“
„Tu jistotu nemáš, ale já teď myslela spíš jestli je dobrej nápad tam jít s nima.“
„Vím, jak to vypadá divně, ale je to jedinej způsob, jak to vyřešit. I v jednom domě je spousta možností, jak se sobě prostě vyhýbat.“
„Myslím, že je to přirozenej vývoj. Vyhýbat se sobě, než si to všichni srovnáte v hlavě, a neuděláte tak zbytečný blbosti. A pak to vyřešit jako dospělí lidi. Nechci ti do toho kecat, ale mám o tebe strach, víš.“
„Jsi moc hodná, Auri, ale já fakt cítím, že tohle je jedinej způsob, jak si všechno ujasnit. Ono je to komplikovanější, není to úplně podvod nebo tak něco.“
„A co to teda je?“
Pokrčil rameny. „Nevím, ale mně to asi… asi nevadí tolik, jak by mělo.“ Protřel si oči. „Jsem z toho smutnej hlavně proto, že mi to Tuivo plánoval neříct, ne proto, co se stalo. Jsem blbej, já vím.“
Skousla jsem si spodní ret, ale raději na to nic neřekla, protože jsem nechtěla působit, že ho přesvědčuju, ať se s Tuivem rozejde. Možná že byl moc naivní, možná že si ho Tuivo nezasloužil, ale na druhou stranu, byla jsem svědkem spousty chvil, kdy se k sobě chovali tak láskyplně a zamilovaně. Tuivo by mu nechtěl ublížit a rozhodně by si s ním nehrál, to by vypadalo jinak. Jyrki ho navíc znal mnohem lépe, než mi kdy Tuivo dovolí. A kromě toho jsem opravdu netušila, co všechno mezi nimi bylo. Přešla mě chuť se v tom vrtat. Šli jsme mlčky a já jsem se zaposlouchala do rozhovoru Ylermiho a Tuiva.
„Kámo,“ ozval se zrovna Ylermi a ani se nesnažil mluvit potichu. „Tobě fakt hrabe. Žils v těch horách tak dlouho, musíš vědět, že jsou zrádný.“ Pohlédla jsem na Jyrkiho. Taky je poslouchal. Trochu jsme se k nim přiblížili.
„I kdyby nás zastihla bouřka, zvládneme to,“ prohlásil Tuivo.
„A když ne? Prosím tě, nepodceňuj hory.“
„Hele, bojíš se jenom proto, žes tam sám málem zůstal, kdyby tě Auri a Joni nezachránili.“
Ylermi rozhodil rukama. „To… to s tím ale vůbec nesouvisí. Prostě nechci, aby se ti něco stalo.“
„Furt seš zamilovanej, co?“ ušklíbl se Tuivo. Znělo to tak pohrdavě. On se Ylermimu vážně vysmíval za to, že spolu kdysi chodili?
„Do tebe?“ odfrkl si Ylermi. „To určitě. Prostě jenom nechci, abys byl mrtvej, ok? Že já se vůbec snažím.“ Slyšela jsem ale v jeho hlase bolest, a Tuivo ji musel slyšet taky. Nešlo o to, že by k němu ještě něco cítil, možná nic necítil nikdy, ale vztahy byly pro Ylermiho hodně citlivé téma. Tuivo chtěl něco odpovědět, ale nedalo mi to a zasáhla jsem.
„Soráč, že jsem vás odposlouchávala, ale nedali jste se přeslechnout,“ prohlásila jsem a vtísnila se mezi ně. Jyrki mě napodobil, ale působil, že se tam ocitl omylem, nic neříkal a na nikoho se ani nepodíval. „Kašli na to, Tuivo. Já vím, proč tam chcete, ale je to moc riskantní.“
„A proč jako přesvědčujete mě?“ ušklíbl se. „Není to nějaké moje rozhodnutí, Jyrki a Taimi to chtějí taky. Že jo?“ Pohlédl na Jyrkiho, který nejistě přikývl a pak znovu sklopil zrak.
„Fajn,“ odvětila jsem, i když to rozhodně fajn nebylo. „Plánujete být v nějakých městech?“
„Nestarej se,“ zavrčel Tuivo. Jyrki mu však položil ruku na rameno, aby ho uklidnil, a přišlo mi, že to i zabralo.
„Chceme hlavně pod stan, žít v souznění s přírodou,“ odvětil Jyrki. Ylermi na něj zkoumavě pohlédl. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ale pokračovala jsem ve svých slovech.
„Fajn, ale signál někde bude, že jo?“ Tuivo se podíval na Jyrkiho, který se zamyslel.
„Chceš, abysme ti občas zavolali, že jsme v pořádku?“ odhadl můj plán. Přkývla jsem. „Dobře, ale nemůžu ti slíbit, v jakých intervalech to bude.“
„Ok. Neozvete se týden a voláme horskou službu,“ semkla jsem rty, abych dala najevo, že to myslím vážně.
„Auri, to fakt… ne. Prostě ne,“ odsekl Tuivo.
„Ne, má pravdu. Bude to tak lepší,“ pousmál se Jyrki a já jsem měla chuť ho znovu obejmout.
„Tak dlouho tam možná ani nebudeme,“ protočil Tuivo oči.
„Ale kdyby, tak chci o vás alespoň každý týden slyšet, Tuivo.“
„Týden je málo,“ pronesl Ylermi a blýskl po Tuivovi pohledem. „Jestli vás třeba smete nějaká lavina…“
„Hele, už jsme tam spolu byli. Klid, jasný? Ozveme se, co nejčastěji to půjde. A už dejte pokoj a pojďte koukat na zahájení.“ Ani jsem si nevšimla, že už dobrých pár minut stojíme kousek od davu, který čeká na začátek závodů.
„A co vím, málem jste všichni umřeli. Tuivo,“ zavrčela jsem. „Dokážeš pochopit, že nám na tobě fakt záleží a nechcem, abys dělal blbosti? Jsi náš kámoš a moc pro nás znamenáš.“ Popadla jsem ho za ramena a zatřásla s ním. Ledabyle se po mě ohnal. „Vím, že pro tebe ten výlet hodně znamená, ale aspoň na sebe zkus dávat pozor.“
Tuivův úsměv se trochu rozšířil. „Budu se snažit. Hele, kdo myslíš, že tentokrát vyhraje?“
„Pro mě už vyhrál Jyrki,“ odpověděla jsem a atmosféra se najednou neskutečně odlehčila. „Je to ten nejlepší psovod, kterýho jsem kdy poznala.“
„Jo jasně,“ ušklíbl se jmenovaný. Tuivo ho vzal kolem ramen a přitáhl ho k sobě.
„No, v určitým smyslu má pravdu. Dostal jsi nás tehdy domů.“ Jyrki jen pokrčil rameny a upřel pohled do země. Já a Tuivo jsme se zasmáli jeho rozpakům, ale pak mě smích přešel, když jsem postřehla, že na něj hledí i Ylermi a zdá se, že nad něčím přemýšlí. Nad čím tak uvažoval?
Komentáře
Přehled komentářů
Yle, neee, pls don’t >.> Budu doufat, že nás chceš jen
postrašit a není to tak, jak to vypadá.
Also Auri tady zní jak mí rodiče :D a jak já někdy :D
.
(L. , 19. 6. 2022 8:53)