4. Moc by to pro mě znamenalo
Bylo to zvláštní, ale ani na chvíli jsme neztichli. Tuivovi se povedlo rozdělat oheň v krbu, a z kuchyně se ozývalo hluboké oddechování. Něco mi ta situace připomínala, ale nedokázala jsem si ji zařadit. Věděla jsem jen, že se cítím dobře. Možná až příliš dobře, možná to kouzlo pomine, až se uklidní vítr, až vysvitne slunce, až nastane den. Možná to byla jen magie této zasněžené noci, a možná to byly blízké plameny, které rozzařovaly naše oči, ale přišlo mi, že v tom momentě jsme si s Tuivem podivně blízko, a to nejen fyzicky. Stále se nám nechtělo spát a během noci jsme se nějak přisunuli k sobě, podvědomě, možná jsme se chtěli zahřát, možná jsme se sebe chtěli dotýkat, ale každopádně se naše boky a ramena setkaly. Seděli jsme opření o zeď a hleděli střídavě do plamenů, do tmy a na sebe.
„Víš, co mi to připomíná?“ usmál se Tuivo.
„Co?“ zajímala jsem se.
„Ty noci v kmeni, když jsme spolu drželi hlídku.“ Jistě. To bylo ono. „Akorát teďka nepřijde nikdo, kdo by nás potrestal za to, že usneme. Kéž bysme usnuli. Bohové, budeme zítra jak mrtvoly.“
„Když nejspíš nepůjdeme do práce, prospíme se.“
„Jo,“ kývl. „Víš, bude to znít divně, ale kdyby nebyla vánice, asi bych šel ven a koukal na hvězdy. Nějak… nějak mi chybí hory.“
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Myslíš hory jako místo, nebo náš kmen?“
„Hory,“ hlesl. „Ale možná obojí. Já jsem v kmeni nebyl šťastný, ale byl to můj domov.“
„Nyní máš domov tady,“ odvětila jsem a přitáhla k sobě peřinu, abych se chránila před poryvy větru. Tuivo mě s jasným zaváháním objal kolem ramen.
„To… to je složitý. Kdyby bylo všechno jinak, střídal bych to jako práci. Víš, Taimi, opravdovej důvod, proč pořád měním práci a nikde nechci být dlouho, je ten, že… že prostě necítím, že tam patřím.“
„Ale proč jsi mi to neřekl už dávno? Celá ta léta jsem si myslela, že chceš svobodu,“ namítla jsem.
Sklopil hlavu. „Protože jsem blbej a samotnýmu mi to došlo, až když jsem o tom asi před týdnem přemýšlel. Hodně teď přemýšlím.“ Kývla jsem.
„Říkal jsi, že kdyby všechno bylo jinak, tak bys v Aletasu nezůstal. Co přesně?“
„Kdybych nepotkal Jyrkiho,“ vydechl.
„Ale Jyrki sám ti přece nabízel, že půjdete na jih.“
„Jo,“ odfrkl si. „Kvůli tý kletbě. Ale já ji chci prostě porazit, vy dva jste dobrým příkladem, že to jde.“
„Ano, já vím,“ přitakala jsem. „Nicméně je ochotný se kvůli tobě někam odstěhovat.“
„Ale ne,“ mávl nad tím rukou. „Oběma nám tu je celkem fajn, a pro tebe je to místo, které alespoň trochu znáš. Říkám jen, že kdybych ho nepoznal, tak už bych tu nebyl. Neberu to jako domov.“
„Na mě se nedívej. Stejně odsud budu muset odejít. Myslím z tohoto domu.“
Protočil oči. „Taimi, to je v pohodě, fakt. Není dobrej nápad, abys šla někam jinam, jsme na sebe moc zvyklí. Někdy, když jsi nesehnala přespání, jsi tady chodila, i když jsem tě občas vykopl, a já… já byl za to rád, protože jsi mi chyběla, pořád jsi mi chyběla. Já prostě… chci říct, že vím, že se beze mě trápíš.“
„Je to zle, viď?“
„Pamatuješ si, co říkal šaman? Je v pohodě někoho potřebovat, dokud to tomu člověku nevadí. A mně to nevadí a Jyrkimu taky ne. Mluvil jsem o tom s ním, a říkal, že si neumí představit po těch horách být dlouhodobě někde, kde my dva nejsme. Zvykli jsme si na sebe a… je nám tak fajn, ne?“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Každopádně, mrzí mě, že máš pocit, že jsi ztratil domov.“
„Mám pocit, že v horách s váma jsem byl doma. Vlastně se vás chci už delší dobu zeptat, jestli tam nepůjdeme. Prostě jen tak, beze strachu, bez ohrožení života, prostě jenom jezdit, možná se někam procházet, spát ve stanu…“
„Tohle by pro mě moc znamenalo, ale nejsem si jistá, jestli mě tví kamarádi…“
„Bohové, ne. Nepůjdeme tam s partou. Jenom my tři, já, ty a Jyrki.“
„Nebudete mít soukromí,“ varovala jsem ho.
„Žádný nechci, tohle je pro mě cennější než soukromí, pár dní to vydržíme. Ale musím ho teda přemluvit.“
„Myslíš si, že bude proti?“
„Bude vystrašenej. A jo, může se nám něco v horách stát, ale za to riziko mi to stojí.“
„A co kdybychom byli na jeho chatě? Tam nás naše kroky také zavedly, a on se tam cítí v bezpečí.“
Tuivo zaváhal. „Já nevím. Chci, aby to bylo jako na začátku. Fakt by to pro mě moc znamenalo.“
„Pokud souhlasí Jyrki, mně se ten nápad zamlouvá,“ usmála jsem se.
„Fajn. Ale bez něho nikam nejdu, já vás tam potřebuju oba dva.“ Přikývla jsem. Když o tom tak mluvil, jiná možnost mě ani nenapadla. „Ale abych řekl pravdu, teď jsem rád, že jsem tu jenom s tebou.“
„Vážně?“ podivila jsem se.
„Jo. Je to prostě naše noc, naše hlídka. Po tom, co jsme utekli z kmene, už jsme nikdy takhle nezůstali vzhůru, a asi mi to trochu chybělo.“ Upřel pohled na strop, jako by i tam zářily nějaké hvězdy. „Takhle v noci s tebou jsem vždycky ztratil zábrany a dokázal mluvit o čemkoli. S Jyrkim to jde pořád, ale je to jiný, není to takhle vzácný.“
Jen jsem přikývla a chvíli jsme mlčeli. „Když o čemkoli,“ pronesla jsem. „Stále šamanům vyčítáš, co ti provedli?“
Zmateně zamrkal. „Za to nemohli šamani. Oni jenom dělali to, co jako jediný znají. Já tam prostě akorát nepatřil.“
„Myslela jsem to bičování,“ objasnila jsem a přejela mu dlaní po zádech. Chtěla jsem se ho sotva dotknout, ale on se ke mně otočil zády. Pochopila jsem, že chce, abych ho hladila. Asi ho to uklidňovalo, a také se na mě nemusel dívat.
„Já jsem vždycky věděl, že tohle jsme si zasloužili,“ zamumlal. „Ale jo, zlobil jsem se dlouho.“
„Já vím. Přišlo mi, že se to v tobě zlomilo, když to udělali. Předtím jsi až tolik nespokojený v kmeni nebyl.“
„Je to možný. Teď na to už koukám jinak, ale tehdy jsem to asi takhle vnímal,“ uznal.
„Přemýšlela jsem,“ přiznala jsem. Napůl jsem čekala nějaký jízlivý komentář, ale zřejmě k tomu neměl důvod. Nadále jsem ho hladila, abych udržela tu atmosféru. „Hlavně proč tě zbičovali o dost více než mě, i když jsme za to mohli úplně stejně, a já možná i více, protože ty jsi měl ten problém s polární nocí. A myslím, že jsem na to přišla.“
„Jo?“
„Ano. Pamatuješ si, jak jsi mi říkal, že šamané jsou moudří, protože nám říkají, že takoví jsou? Bičoval nás Joki. Myslím, že mě prostě potrestal, ale nikdy se netajil tím, že tě zrovna neměl v lásce, a dával ti najevo, že tam nepatříš. Myslím, že to, co ti udělal, bylo osobní, ale nikoho to tak nenapadlo brát. Nejspíš nad tím rozdílem ani nepřemýšleli.“
Tuivo se napjal. „Napadlo mě to, ale myslel jsem, že je to blbost, když takhle osobní věci neřešíte.“
„Také jsem si to myslela, ale jedině takhle to dává smysl. Joki není zlý člověk, a možná mu pak došlo, že to přehnal, ale mohl tě zabít.“
„Já se na něho nezlobím. Prostě udělal, co mu řekli, akorát měl moc a využil toho. Jenom kdyby se mi to pořád nepřipomínalo pokaždý, když vidím svoje záda, když mě Jyrki hladí nebo když bolí ty jizvy, a jedno z toho se stane skoro každou chvilku.“
Chápavě jsem přikývla, přestože to nemohl vidět. „Ty jsi byl hrozně statečný, když se to dělo. Já jsem to odnesla mnohem méně, a stejně jsem křičela. Ty ne, nebo alespoň ne tolik.“
„Bál jsem se dát najevo bolest nebo strach, aby to nebylo ještě horší. Víš… v jedný chvíli se ke mně Joki naklonil, a pošeptal mi, že on už by to nezvládl. A já se hrozně bál mu říct, že ani já to nezvládám, protože mě tehdy nenapadlo, že by to fakt myslel upřímně. Bál jsem se, co by udělal, kdybych na to odpověděl.“
„Tuivo,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou. „On ti dal najevo, že může přestat, pokud se cítíš dost potrestaný.“
„Já vím,“ rozhodil paže. „Jenom mi to došlo až později.“ Pomalu se obrátil zpátky ke mně. „Hele, nezdá se ti, že je tu trochu víc světla?“
„Buď ten oheň více hoří, nebo svítá, nebo se ta bouře uklidňuje. Nebo všechno dohromady,“ usmála jsem se a on mi ten úsměv oplatil. Nebylo v něm ale jen pobavení. Viděla jsem v něm něco, co jsem si tolik přála, ale teď to přišlo tak nečekaně, že jsem netušila, pak se s tím vyrovnat. Viděla jsem v něm něhu.
„Myslíš na Jyrkiho?“ napadlo mě o chvíli později zdůvodnění.
„Teď zrovna ani ne, i když mě teda zajímá, kde je a jak to s Auri zvládli. Proč?“
„Je krásné, jak to jde poznat. Tvářil ses jinak. Tak láskyplně.“
„Jo,“ prohrábl si vlasy, které teď měl podlouhlé a nemluvil o tom, že by si je nechal ostříhat. Možná mu delší vlasy už tolik nepřipomínaly kmen, nebo ho to možná už netrápilo. Ale patřilo to k němu, nechtěla jsem, aby si je stříhal. „To není tím. Prostě jsem jenom rád, že jsem si s tebou mohl promluvit o tamtom. Pořád mi to leželo v hlavě, a Jyrki se snaží, ale tomuhle světu asi nemůže porozumět.“
„Můžeme si promluvit kdykoli,“ prohlásila jsem a on přikývl. Pak se ke mně nahnul a vtiskl mi rychlý polibek. Přímo na ústa. V první chvíli mnou projela euforie, protože přesně to jsem si celé ty roky přála, ale pak mi došlo, že je to nejspíš špatně.
„Co to děláš?“ zašeptala jsem. „Na to už je pozdě. Je to zle. Toto se nedělá, nemám pravdu?“ Místo odpovědi mě znovu políbil. Oplatila jsem mu to, ale pak se mi sevřel žaludek. „Neblázni. Vzpomeň si, jakou cestu sis vybral, Tuivo. Na toto už je pozdě.“ Zaraženě na mě pohlédl.
„Kurva,“ sykl a svěsil hlavu. Pohladila jsem ho po rameni.
„Co se stalo?“
„Já… já vlastně nevím, ale líbilo se mi to a tobě taky. Hlavně mi pořád leží v hlavě to, co říkal Joni, že mezi náma nejsou ty ostrý hranice mezi láskou a kamarádstvím.“ Přišlo mi, že mluví trochu z cesty, ale nebyl překvapený tím, co udělal. On to chtěl udělat, viděla jsem to na něm. Ale proč?
„Ale bylo to špatně.“
„Jo. Asi jo. Jenom… si nedělej naděje. Nechci si vybírat, mám rád Jyrkiho, a to, co k němu cítím, je jiný než to, co cítím k tobě. Jenom… nevím, nedokážu tý pusy litovat.“
„Ale vždyť…“ Umlčel mě dalším polibkem. Slíbila jsem si, že příště ho odstrčím, ale žádné příště už nepřišlo.
„Mrzí mě, že jsem našemu vztahu ani nikdy nedal šanci, protože jsem si myslel, že musíme být spolu.“
„Snažil ses, ale nefungovalo to. Tak mě nelíbej. Jsi si jistý, že ses vážně nenapil alkoholu?“
„Nefungovalo to proto, že jsem nechtěl, aby to fungovalo,“ povzdechl si. „Nechtěl jsem, aby šamani měli pravdu, když nás spolu nechávali. Prostě promiň za všechno, Taimi. Chtěl jsem ti to nějak vrátit, já nevím…“
„Ale takto se to nedělá!“ namítla jsem zmateně. „Nyní akorát ublížíš Jyrkimu.“
„Ne. Ten se to nedozví. Tohle by nepochopil.“
„A co ta vaše upřímnost, Tuivo? A co vůbec na tom nejde nechápat? Prostě jsi strávil jednu noc se svou kamarádkou a očividně to stačilo, abys zahodil vaši důvěru.“
Propletl si prsty. „Ne, Taimi, tohle je jinak. Já to udělal proto, že oba dva víme, že se pusa dá brát i jenom přátelsky. Ale Jyrki to neví.“
„Ani jeden z nás to nebral přátelsky a ty to víš.“
„To je jedno.“
„Tuivo, u všech bohů, nedělej hlouposti. Jestli to Jyrkimu neřekneš ty, tak já jo.“
„Taimi, ne, prosím.“ Znovu se ke mně nahnul, nejspíš, aby mě přesvědčil dalším polibkem, ale i když jsem chtěla, už jsem ho nenechala.
„Ne, rozumíš! Prostě ne a…“
„Očividně tě moc nechce,“ ozval se ode dveří pobavený hlas. Oba jsme vyděšeně pohlédli na Joniho, který se navzdory strachu vyspal nejlépe z nás.
„Ne, takhle to není,“ vydechl Tuivo, ale oba jsme věděli, že je to zbytečné, protože to tak bylo, ať si Tuivo tvrdil cokoli. „To je jedno. To, co se stalo dneska v noci, tam zůstane. Tohle nic neznamenalo, jasný?“
„Jyrki by to měl vědět,“ namítla jsem.
„Blbneš?“ zeptal se mě Joni. „Jestli o nic nešlo, tak to tak nechte.“
Nevěřícně jsem na něj pohlédla. „Jste oba stejní.“ Pak jsem dříve, než mě kdokoli mohl zastavit, téměř vyběhla ven, kde už sněžilo jen lehce. Musela jsem napravit tuhle situaci.
Komentáře
Přehled komentářů
Hele, vztah ve třech :D teda cože :D
Ale ne, tohle mě docela vyděsilo... Doufám, že si to mezi
sebou urovnají...
Re: .
(Ant, 18. 6. 2022 8:30)Ono se pak ukáže, proč to vlastně Tuivo udělal (kromě toho, co už zmínil). Ale... Řeknu to takhle, kdyby mezi sebou neměli tak divné vztahy, tak tohle by Jyrkiho úplně odrovnalo.
.
(L. , 18. 6. 2022 0:50)