3. Všechno je jinak
Bouře naštěstí do rána ustala, takže jsme se mohli vrátit do Aletasa. Nechápala jsem, jak Jyrki v tý chatě mohl vydržet dlouhodobě, vždyť tam nic nebylo. Na přespání fajn, ale unudila bych se tam, a asi taky umrzla. Nahlas jsem to ale neřekla, bylo mi jasné, co ta chata pro Jyrkiho znamená a že je vůbec zázrak, že mě tam vzal. Bylo to jeho útočiště. Joni mi vyprávěl, že on uvnitř vůbec nebyl.
„Auri?“ vyrušil mě najednou Jyrki z úvah. Zněl hrozně nejistě, tak jsem se na něj usmála, ale on se choval, jako by ho to ještě víc znervóznilo. „Hele… chtěl jsem ti jenom říct, že jestli potřebuješ, aby Joni nezjistil, že jsme byli v noci spolu, tak tě když tak budu krýt, jenom mi musíš říct, co chceš, aby si myslel.“ Mluvil tak rychle, že jsem měla problém to vstřebat.
„Počkej, počkej, vždyť byla vánice. Joni bude rád, že jsem se měla kam schovat.“
„Jo, ale…“
Pak mi došlo, proč řeší takové věci. „Jasně, kdybych ještě byla s Astou, tak bych to od tebe na začátku asi chtěla, ale já se prostě teďka snažím být k Jonimu úplně upřímná. Sice se občas pohádáme nebo tak, ale stojí mi to za to, když vím, že on vždycky udělá to samý. Nikdy bych nevěřila, že to může fungovat, ale asi to jenom chtělo správnýho kluka.“
Jyrki ke mně konečně vzhlédl a usmál se. „Přijde mi, že tohle je jediná cesta, jak mít dlouhodobej vztah. Nemám teda žádné pořádné zkušenosti, ale z povídání okolí mi to tak prostě připadá.“
„Jo,“ kývla jsem. „Já to vlastně udělala takhle díky tomu, že vidím, že to může fungovat i s někým, jako je Tuivo.“
„Pořád naznačuješ, že Tuivo je nevhodnej člověk na vztahy nebo tak něco. Mohla bys to vysvětlit?“
Skousla jsem si spodní ret. Doufala jsem, že se na to nikdy takhle nezeptá. Ale probírali jsme spolu všechno, nebyl důvod mu to neříkat. „Já mám Tuiva fakt ráda, ale mám strach, že ti ublíží.“
Jyrki zavrtěl hlavou. „To by nikdy neudělal.“
„Od Joniho vím, že ses… že ses chtěl zabít.“
„Jo. A víš, kdo mě zachránil?“
„Já vím, že to byl Tuivo a bylo to od něj hezký a všechno, jde mi akorát o to, že jestli máš takový problémy, že sis chtěl udělat tohle, nevím, jestli je pro tebe ten vhodnej partner.“
Potřásl hlavou a trochu se pousmál. „Jsem prokletej.“
„I o tom se Joni zmínil, ale bylo to takový mezi řečí.“
„Jednoduše, kdyby nebylo Tuiva a Taimi, tak už bych dávno umrzl. Ta kletba se projevuje umrznutím zevnitř, ale může tě zachránit, když na tobě někomu záleží.“
Byla jsem si jistá, že si ze mě Jyrki utahuje, tak jsem se zasmála. On se ale z nějakýho důvodu nesmál. „To máš ze který pohádky, prosím tě?“
„Taky jsem tomu nevěřil. Ale je to tak. Někdy ti to vysvětlím, jestli budeš chtít, ale… Auri, já si fakt vážím, že máš o mě starost, ale Tuivo je ten důvod, proč jsem ještě tady. Mohl jsem to udělat, mohl jsem nechat mráz mě zabít, i když už mě Tuivo našel, ale nešlo to, ne když jsem viděl ten strach v jeho očích.“
Olízla jsem si rty a hned vzápětí toho litovala, protože mi došlo, že mi popraskají mrazem. „Já nepochybuju o tom, že ho miluješ, a on nějakým způsobem miluje tebe, ale… Tobě prostě nějaký věci na něm nevadí?“
Odfrkl si. „Jasně že jo. Promiň, ale tohle se mi moc nelíbí, Auri. Sama jsi to řekla, milujeme se, a to je to jediný, na čem záleží.“
„Omlouvám se, Jyrki,“ hlesla jsem a stiskla mu rameno. „Mám toho nechat? Budeme se bavit o něčem jiném, třeba…“
Pohlédl na mě. „Radši mi vysvětli, co jsi tímhle vším myslela.“
„Nic,“ odvětila jsem upřímně. „Já prostě jenom nechci, aby ti ublížil. Ne schválně, prostě tím, jakej je.“
„A jakej podle tebe je?“
Vydechla jsem. Nechtěla jsem v něm zbytečně vzbudit nějaké pochybnosti, pokud je sám neměl. „Vím, že je to už teď jiný, ale pořád žil dlouho v kmeni. Mně vždycky přišel dost divnej. Beru ho takovýho, jaký je, ale nedokázala bych s ním právě kvůli tomuhle nikdy chodit.“
„Mně je to asi jedno, nemám srovnání. Když nepočítám kamarády ze školy a tak, nikdy jsem se s nikým moc nebavil. Jediní dva lidi, které jsem před tebou poznal nějak líp, byl on a Taimi a asi uznáš, že z těch dvou je on ten normálnější.“ Usmál se a mně taky zacukaly koutky, i když mi bylo líto, že neměl kamarády, ale asi se stranil lidí odjakživa.
„Fajn, tohle beru. Bod dva, ta jeho tvrdohlavost. Všechno musí být po jeho.“
Jyrki si dal s odpovědí načas. „To není tak, že by muselo být všechno po jeho, ale on chce všechno zvládnout sám, i když nemusí. Ještě v horách udělal pár blbostí jenom proto, že si nechtěl přiznat, že je taky prokletý, a že se tomu musí přizpůsobit.“
„Počkej, něco takovýho jsi mi vyprávěl. To s tou únavou?“
Přikývl. „Jo, přesně to. Já vím, že to tak nevypadá, ale on je prostě hrozně zraněnej a snaží se to zamaskovat tím, že se snaží působit drsně a panovačně. Schválně, kolikrát jsi ho viděla rozhozenýho?“
Zamyslela jsem se nad tím. „Mockrát ne. Jenom když jsme se z něho snažili tahat jeho minulost.“
„Jo. A to je ono. On se prostě pořád nějak nedokáže srovnat s tím, že byl svým rodičům totálně ukradenej, a pak mu vlastně vzali kus života v kmeni, protože mu ten život ovládali. A kompenzuje si to takhle, ale já jsem ho poznal trochu jinak než vy.“
„Jak jsi ho poznal? Myslela jsem, že to bylo, když se zranila Titta,“ pohlédla jsem na fenku pobíhající vedle nás.
„Jo. Akorát, vím, že vám ty jizvy na zádech ukázal, až když jste spolu přespávali.“
„A jo, počkej,“ svitlo mi. „On zmiňoval, že ty jsi je omylem viděl hned ten první den.“
„Přesně tak. A on se tehdy snažil působit, že ho to vlastně vůbec nerozhodilo, a začal se vyptávat na moje problémy, ale já jsem v něm viděl to, co vám ukázal až teď, toho kluka, který jenom zakrývá nejistotu a strach.“
„To je hezký,“ usoudila jsem.
„Takže mi prostě nemá jak ublížit, protože si to jeho chování neberu osobně, ono osobní není. Je naštvanej na celej svět a pořád se s tím vyrovnává. Ale je na dobrý cestě.“
„Takhle jsem se na Tuiva nikdy nedívala,“ přiznala jsem.
„On tě nenechal,“ zavrtěl hlavou. „Chtěl, abyste věřili, že je prostě takový vyrovnaný a možná i chladný, ale není. Když jsme se dali dohromady, říkal mi, že jenom se mnou může být doopravdy sám sebou, a ty víš, že Tuivo neříká tyhlety fráze pro nic za nic.“
„Fajn,“ vydechla jsem. „Promiň, že jsem se ptala.“
„To nic. Záleží ti na mě a nemáš ani tušení, co to pro mě znamená.“ Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. „Tuivo je člověk, kterej je schopnej se nechat probudit uprostřed noci a uklidňovat mě, protože jsem měl noční můru. Vlastně mě uklidňoval vždycky, a ono to nějak fungovalo. Nesnažil se mě litovat nebo rozveselit nebo tak, prostě tam pro mě jenom byl. Dá se s ním víst i hluboký debaty o existenci a o vesmíru, když na to má náladu, a vždycky do nich dokáže vložit optimismus a naději, že je všechno v pořádku právě tak, jak je. Vždycky jsem se při něm cítil v klidu a v bezpečí před celým světem.“
Pozorně jsem ho poslouchala. „To je hrozně hezký. Jsem ráda, že má zrovna tebe. Myslím, že tě potřeboval.“
„Prosím tě,“ ušklíbl se.
„Ne, fakt, Jyrki. Dochází ti, že ten klid našel jenom díky tobě?“
Zamračil se, ale neprotestoval. Ve skrytu duše musel vědět, že Tuivo tohle všechno, co popisoval, v sobě nalezl jen díky němu a tomu, že ho nechal to najít. Asi vážně nebylo úplně vhodné, že jsme se Tuiva snažili naučit žít našim způsobem, možná proto se nám neotevřel dřív. Jyrki od té doby mlčel a já jsem zbytek jízdy strávila ponořená v myšlenkách na kamaráda, o kterém jsem si myslela, že ho konečně znám, ale celou dobu jsem o něm uvažovala špatně, uvažovala jsem o něm jako všichni ti lidi, proti kterým si vystavěl ty kilometry a kilometry zdí. Všechno je jinak, než jak jsem si to vykládala. Teď už se s tím asi nedalo nic dělat, ale slíbila jsem si, že budu lepší kamarádka.
Když jsme dojeli na místo na úpatí hor, odkud jsme vždy vyráželi a kam jsme se vraceli, nenapadalo mě, co vhodného říct, tak jsem ho jen objala na rozloučenou. Respektive to chtěla udělat, ale přerušil nás nějaký známý hlas.
„Jyrki,“ zvolala Taimi a přispěchala k nám. Co tady dělala? Domluvil se s ní na něčem? Proč ho nečekala doma, když stále ještě všichni žili u Tuiva? „Tuivo by nebyl rád, že to dělám, ale musím si s tebou promluvit. Omlouvám se, a omlouvám se i tobě, Auri.“
„To je v pohodě,“ hlesla jsem a konečně Jyrkiho objala. Bylo to krátké rozloučení a celou cestu domů mi vrtalo hlavou, o čem tak naléhavém s ním chtěla Taimi mluvit. Nic mi do toho nebylo, ale vážně jsem se o Jyrkiho bála, protože pořád nebyl v pořádku.
.
(L. , 18. 6. 2022 0:39)