Antiliiny příběhy

„Kurva,“ slyšela jsem ode dveří Tuivův naštvaný hlas. Nechala jsem krájení zeleniny do polévky a přispěchala k němu. Nestál u vchodu, ale u okna, a hned jsem pochopila, že hledí na velký temný mrak nad námi a na vítr mocně ohýbající větve stromů.

„Vánice,“ vyslovila jsem a položila mu ruku na rameno. Kývl, ale zrak od okna neodlepil. „Tady budeme naprosto v bezpečí, když utěsníme okna a dveře a bez elektřiny jsme přežili dlouhá léta.“

„Jo,“ hlesl Tuivo. „Jenže Jyrki a Auri jsou v horách a…“

„Myslíš, že se nestihnou dostat na chatu?“

„To stihnou, jenže…“ Ztichl.

„Bojíš se, že tam budou sami?“ nadhodila jsem jediné dokončení věty, které mě napadlo. Tuivo mi věnoval krátký nevěřícný pohled.

„U bohů, Taimi. Ne, o tohle vůbec nejde, jenom nejsem rád, že nebudou tady v úplným bezpečí. A taky nevím, jestli ta bouřka nepotrvá i přes noc. Ale oni to zvládnou. Spíš se teda bojím o Joniho.“

„Není doma?“

„Je, ale sám. On se těchhle bouřek hrozně bojí. Víš co, než se to pořádně rozjede, jdu za ním. Fakt si musím koupit ten skútr. V létě na ně budou slevy.“

Pevně jsem semkla rty. „Stihneš se vrátit?“

Pokrčil rameny. „Jo, ale nemůžu ti to slíbit stoprocentně. Chceš jít se mnou?“

„Mohu?“ Protočil oči a hodil po mě bundu. O chvíli později už jsme se třásli chladem venku. Jediné štěstí bylo, že jsme měli vítr v zádech.

„Taimi, můžeš jít se mnou vždycky,“ prohlásil Tuivo. „Vím, že jsem ti řekl v horách hodně hnusnejch věcí, ale fakt jsem se prostě jenom bál. Bál jsem se o tebe. Ale teď už se nebojím.“

Znělo to hrozně hezky. „Toho si vážím, ale jsme spolu neustále. Musí ti to lézt na nervy.“

„I kdyby někdy jo, tak samotnou tě tam celou noc nenechám.“ Pak si nejspíš všiml, že na něj hledím s pootevřenými ústy. „Co je?“

„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Pořád si nemůžu zvyknout na to, jak se ke mně nyní chováš. Je to jako tehdy v kmeni, kdy jsem měla jistotu, že tu jsi pro mě.“

Zamyslel se. „Asi máš pravdu. Ono to je asi i tím, že je tu teď Jyrki celkem málo, jak doručuje, jezdí s Auri a tak.“

„Vadí ti to?“

„Ne,“ odpověděl s úsměvem. „Je šťastnej.“

„Takže je v pořádku?“

Tuivo zaváhal. „To úplně ne, pořád ho občas chytají úzkosti a strašně si nevěří, ale je to lepší. Pořád nás potřebuje, ale potřebuje i něco navíc. A to našel.“

„Chápu. Ale i já jsem si všimla, že je veselejší.“ Tuivo místo odpovědi zastavil a zaklepal na dveře domu, který teď patřil i Auri. Joni po malé chvíli opatrně otevřel dveře, jako by se bál, že mu nějaký oblak vlétne dovnitř.

„Tuivo,“ vydechl Joni. „Jé, a Taimi. Teď se mi to moc nehodí, ale…“

„Já vím,“ prohlásil Tuivo. „Pojď k nám. Nebo chceš být doma a my tu budeme s tebou?“

Joni na něj překvapeně hleděl. „Kámo, to je v pohodě. Chovám se jak malej kluk, když je vánice. Radši budu sám.“

„Joni, znám tě víc než pět let. Pojď, něco vypijem a nebudeš muset být tu, když je Auri v horách.“

Zhluboka se nadechl. „Zvládnou to tam?“

Tuivo přikývl. „Určitě, Jyrki je zkušenej. Tak co?“

„Jdu s váma,“ prohlásil Joni. „Jenom si skočím pro věci.“

Tuivo chvíli sledoval pootevřené dveře, a pak se najednou natočil ke mně s podivně provinilým výrazem. „Zase jsem to udělal, že?“

„Co přesně?“

„Rozhodl bez tebe.“

Skousla jsem si spodní ret. Sice jsem mu říkala o tom, že mi to vadí, nicméně jsem nečekala, že si z toho něco převezme. „Proč to děláš? Nezáleží ti na tom, co si druzí myslí?“

„Taimi, teď fakt není vhodná chvíle to rozvádět.“

„Jen odpověz, prosím tě.“

Povzdechl si. „Ne, jenom jsem si zvykl na lidi, kteří se ozvou kdykoli, když jim něco vadí. Ty ne, a já si pak myslím, že to nevadí. Joni má fakt strach, nechci ho tu nechávat.“

„Já to chápu. Navíc je to tvůj dům a vůbec mi to nevadí, jen se příště zeptej.“

„Fajn,“ kývl a Joni vyšel ven s velkým batohem.

Začali si povídat o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměla, nejspíš to bylo o nějakých mně neznámých lidech, takže jsem je přestala poslouchat, ale nebylo mi nepříjemně, naopak. Přišlo mi, že Tuivo je zase tím Tuivem, kterého jsem znávala a milovala. Možná tu laskavost a starost jen hrál, aby se znovu nerozběhla ta kletba, ale neznamenalo i to, že mu na mě stále záleží? A navíc, nemusel to dělat. Byl tady Jyrki a o jeho citech ani chování ke mně jsem nepochybovala. Měl mě rád a já jeho, a to na odvrácení kletby muselo stačit, a Tuivo si to nejspíš uvědomoval. Nemusel to dělat, ale dělal. Existovala šance, že je to upřímné. Ponořená v podobných myšlenkách jsem s oběma muži vešla dovnitř do Tuivova domu.

„Hele,“ prohlásil Tuivo, když jsme se usadili na gauč. „Než vypne elektřina, nechcete se kouknout na nějaký film?“

„V horských kmenech máte filmy?“ Trhla jsem sebou. Stále jsem si nezvykla na to, že si Joni utahuje z našeho původu.

„No jasně, šamani vysílají do plamene pohyblivé obrázky v perfektní kvalitě,“ odsekl mu Tuivo. Pomlčela jsem o tom, že by to až na tu perfektní kvalitu nejspíš dokázali. „Ale moc se netěš, mám tu tak pět filmů.“

Joni protočil oči. „Něco tam dej.“

Moc jsem nevnímala, co Tuivo pustil na staré televizi, kterou mu nedávno někdo daroval s tím, že si pořídil novou. Snažil se mi vysvětlit kouzlo filmů, ale stále jsem to moc nechápala. Zpočátku mě fascinovaly pohybující se obrázky, ale ty se časem omrzely, a jejích střídání na mě bylo příliš rychlé, než abych zvládla vnímat, co se tam děje. Tuivo mě uklidňoval, že má doma hlavně akční filmy a ty bývají rychlé, a pokusil se pustit mi údajně něco, čemu se má smát a říkal tomu komedie, ale nesmáli jsme se ani jeden, a stejně to pro mě bylo matoucí. Tohle navíc vypadalo jako akční film.

Zdálo se však, že ho nevnímají ani ti dva, protože hodnotili vzhled místních dívek. Bylo to pro mě matoucí, protože přece chodil s Jyrkim, ale Tuivo mi vysvětloval, že Jyrkimu by nevadilo, že povrchně hodnotí někoho jiného, a že umí ocenit krásu u žen i mužů, jen Jyrkiho doopravdy miloval. Když jsem se ho ptala, jestli někdy doopravdy miloval i mě, zavrtěl hlavou, ale dodal, že se jsem krásná, což mě zmátlo ještě více. Líbila jsem se mu, měl mě rád, tak proč mě nikdy nemiloval? Z myšlenek mě vytrhlo až lupnutí. Vypadl proud. Zvenčí se ozvalo hučení meluzíny. Tuivo si povzdechl a vytáhl připravenou baterku.

„Upřímně, chcete ještě něco dělat, nebo půjdem spát?“

„Spát,“ hlesla jsem, protože se mi nechtělo dostat se do myšlenek tak hluboko jako obvykle.

„Hej, slíbils pití. A co karty?“ zasmál se Joni. Tuivo se k němu přidal a poté už to neřešili. Nepochopila jsem to, ale Joni se začal sbírat, takže nejspíš platilo to spaní.

„Nikam nechoď. V kuchyni je jedna postel pro Taimi, tam se dneska vyspím já,“ prohlásil Tuivo a pohlédl na mě. Nevadilo mi to, tak jsem pokrčila rameny. „Vy tu zůstaňte a rozmyslete si, kdo z vás zmrzne na zemi.“

„To je v pohodě,“ mávl nad tím Joni rukou. „Buďte tu vy, já… tohle nějak chci zvládnout sám. Rušil bych Taimi. Pomůže mi, když budete vedle.“

„Tak tu pojď spát se mnou,“ navrhl Tuivo. „Mně nevadí, že mě budeš budit.“

„Ne, zeptej se klidně Auri, že se i tak zavírám do jiný místnosti. Je mi tak líp,“ prohlásil Joni.

„Tak fajn,“ vydechl Tuivo. „Ale kdyby něco, tak mě vzbuď.“

„Jasně, díky,“ hlesl Joni trochu roztřeseným hlasem a zmizel v kuchyni. Pohlédla jsem na Tuiva.

„Bude v pořádku?“

Pokrčil rameny. „Jo, ale asi se to zhoršuje. Kdysi sám být nechtěl.“

„Nebo se možná chce naučit svému strachu čelit.“

Tuivo zaváhal. „Je to jeho rozhodnutí, ať už z jakýhokoliv důvodu.“ Popadl cíp spacáku, jako každý večer.

„Tuivo, nechceš se vyměnit? Já jsem na chlad zvyklá,“ navrhla jsem mu. „Nebo vedle sebe můžeme spát na gauči.“ Přestože jsem to navrhla z věcných důvodů, zachvěla jsem se, když mi došlo, jak blízko u něj bych mohla být, kdyby souhlasil.

„To je v pohodě, já toho asi stejně moc nenaspím.“ Zaposlouchala jsem se do sílícího hučení větru. Přestože jsme ucpali okna, sklo se děsivě třáslo.

„Zní to jako přicházející konec světa,“ pousmála jsem se a lehla si na gauč.

Tuivo něco neslyšně zamumlal a zhasl baterku. Uložil se ke spánku a já jsem chvíli hleděla do stropu. Snažila jsem se ignorovat všechny dotěrné myšlenky, ale pořád se mi vracely a divoce se točily v kruzích. Začínala mi být zima a já jsem jen doufala, že se tady opravdu ochlazuje. Zrovna když jsem přemýšlela, jak si ověřit, jestli to není kletba, ucítila jsem to. Ten letmý dotek na předloktí. Shlédla jsem na Tuiva.

„Jsi také příliš probuzený?“

„Jo,“ povzdechl si.

„Chceš si povídat?“

„Nevadí?“

„Jistěže to nevadí. Pojď nahoru.“ Obmotala jsem kolem sebe peřinu a posadila se, abych mu udělala místo. Dosedl vedle mě, stále zabalený ve spacím pytli, a stiskl mi ruku. Třásl se. „Říkala jsem, že ti bude zima.“

„Tenhle dům je na přežívání vánic hroznej. Měli jsme zůstat u Joniho,“ hlesl a položil mezi nás svítící baterku. „Fajn je, že jestli to bude trvat dost dlouho, tak se zítra nemám jak dostat do práce.“

„A to je dobře?“ nechápala jsem.

„Jo. Po probděný noci se blbě pracuje.“

„To ano. I já nejspíš zůstanu doma,“ prohlásila jsem a vybavila si stánek se suvenýry, kde jsem si přivydělávala. Stejně by si je těsně po bouři nikdo nekoupil. „Musíš mě mít akorát tak dost, já vím, ale…“

„Taimi,“ přerušil mě. „Nezačínej s tím zase. Mám tě rád, a jestli mám být upřímný, nevadí mi tady s tebou trávit tolik času, i když je to po tom všem divný. Asi ten čas spolu potřebujem, když jsme se navždycky rozloučili.“

„Doufám, že jsi spokojený, když pro sebe máme celou noc,“ usmála jsem se.

„Jo, štěstím bez sebe. Ale ne, fakt je to v pohodě, jasný? Neshazuj se.“ Položil mi paži okolo ramen. Zavřela jsem oči, protože jsem se bála, že ten dotek zmizí, než si ho budu moct vychutnat.

„Možná usneme takto,“ zamumlala jsem, aby řeč nestála.

„To by bylo fajn.“ Cítila jsem, jak se pohnul, tak jsem otevřela oči. Naklonil se ke mně a pevně mě sevřel do náruče. Položil si hlavu na mé rameno. I když jsem byla zmatená, pevně jsem ho objala.

„Co se děje, Tuivo?“

„Je mi někdy hrozně smutno z toho, jak jsem ti ublížil.“ To přiznání mi vyrazilo dech.

„To nemusí. Chápu, proč ses choval tak, jak ses choval.“

„Ale stejně to bylo zle.“

„Vážně se nic neděje.“

„A vrchol všeho bylo to s Launem,“ zaťal pěsti. Bodlo mě u srdce, ale na tom nesešlo. Tuivo mě potřeboval.

„Nemohl jsi za to, ne úplně. Prosím, netrap se tím.“ Vzhlédl ke mně. Pohladila jsem ho po tváři, ale asi to bylo příliš, protože se odtáhl. Nicméně jsem se cítila podivně spokojeně.