14. Zažehni alespoň malou jiskru
Každou chvíli jsem hypnotizovala dveře, jestli se už Jyrki a Auri vracejí, ale sotva jsme pojedli kousek sobího masa, chléb a hrách, Tuivo mi v podstatě přikázal, ať s ním jdu do pokoje. Tentokrát jsme si vzali trojlůžkový, protože nebylo proč se sobě stranit. Zajímalo mě, co má na srdci, tak jsem ho následovala. Sotva dosedl na postel, promluvila jsem na něj, protože jsem byla nedočkavá. Zatím jsem zůstala stát.
„Co se děje? Jedná se o Jyrkiho a o Auri?“
Zavrtěl hlavou, „Co? Ne, proč? Sedni si sem.“ Poklepal vedle sebe. Nejistě jsem ho poslechla. Objal mě, ale ne kolem ramen jako obvykle, ale kolem pasu. Bylo těžké soustředit se na rozhovor, ale chtěla jsem to zvládnout.
„Takže ti nevadí, že si promluvila s ním, a ne s tebou?“ zeptala jsem se, protože mě nenapadalo nic jiného, kvůli čemu by mohl být tak rozrušený.
„To je dobrý, jezdili spolu dost často, a on jí asi pomůže víc,“ mávl nad tím volnou rukou. Zaslechla jsem v jeho hlase lítost, ale rozhodla jsem se to raději nechat být.
„Tak co se děje?“ otázala jsem se.
Tuivo se zhluboka nadechl. Připadalo mi, že se mi co nevidět svěří, ale on mě pak jen objal i druhou rukou a opřel si hlavu o mé rameno. Nechtěla jsem, aby byl smutný, ale zároveň mi bylo příjemné, že přede mnou projevil tolik emocí. Poté jsem slyšela, jak zadržuje dech. Roztřásl se. Přivinula jsem ho k sobě ještě pevněji a začala ho opatrně hladit po zádech.
„Neplač,“ zašeptala jsem. „Ať se děje cokoli, vyřešíme to. Tuivo, já jsem připravená na cokoli, co mi chceš říct, i kdyby to bylo, že mě nenávidíš.“
„Taimi, u všech zatracených bohů. Miluju tě.“ Pak se zarazil a já také. Nevím, kdo z nás byl z toho přímého prohlášení překvapenější. „Ale o to teď nejde. Já… já vám neřekl ještě jednu věc.“
„Nechceš s tím počkat na Jyrkiho?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Já… já mu to asi zatím nechci říkat.“
„Tuivo…“
„Já vím, jenže on se pak o mě zase bude bát.“
„Tuivo,“ vydechla jsem. „Ta kletba se znovu projevuje?“
Zvedl hlavu a ušklíbl se. Se slzami v očích působil hrozně zranitelně. Pohladila jsem ho po tváři a on mou ruku stiskl. „Ne tak docela, ale… Taimi, poprvý se to stalo chvilku po tom, co jsme se vrátili do Aletasa. Já… občas v hlavě slyším hlas a… a jsem přesvědčenej, že patří Lumikkimu.“
Chvíli jsem na něj jen zírala, neschopná slova. „Ty mi tady tvrdíš, že s tebou komunikuje mrtvý šaman?!“
Tuivo pokrčil rameny. „Příjemný to moc není, ale asi jo. Pořád jsme propojení.“
„Ale ten přívěsek již nemáš.“
„Já vím, ale ta moc v něm pořád je, a kletba je ve mně.“
„Tuivo, nechci to rozhodně zpochybňovat, ale zeptat se musím. Jsi si tím naprosto jistý? Víš, v poslední době jsi toho zažil hodně, co tě mohlo poznamenat.“
„Naznačuješ mi, že jsem cvok,“ usmál se.
Pokrčila jsem rameny. „Bylo by to naprosto pochopitelné. Ale ne, jen chci vědět, jestli se nemůžeš mýlit.“
„Ne, Taimi, já… já vím, že je to on.“
„A co ti vlastně říká?“
Tuivo hodnou chvíli mlčel. Pak si odkašlal a konečně promluvil. „Nic konkrétního, jen ať následuji své srdce, a ani nebudeme potřebovat jeho ochranu, kterou nám už nemůže dát. Já prostě nevím. Mám to chápat tak, že na týhle cestě bude nějaká překážka a já mám jít rovnou za nosem nebo co?“
Chvíli jsem si to přebírala v hlavě. „Za nosem ne, ale tam, kam patříš, kde je ti nejlépe. Ale nemyslím si, že je to doslovné. Myslím, že máš jít za srdcem na životní cestě, ne na skutečné.“
Tuivo sklonil hlavu. „Jenže moje srdce mlčí. Tuhle radu bych potřeboval, když jsem se rozhodoval, jestli odejdu z kmene, ne teď.“
„Tuivo, srdce nikdy nemlčí. Jen mu občas lidé neumějí naslouchat. Nebo nechtějí.“
Krátce na mě pohlédl. „Míříš tím někam?“
Zaváhala jsem, ale nakonec mi přišlo lepší zvolit upřímnost, když jsem po něm vyžadovala to samé. „Tuivo, já si myslím, že mluví o nás třech.“
Tuivo se mi vytrhl z náruče. „Přestaň s tím.“
„Tak proč neřekneš, že ne? Že to nechceš? Vždyť víš, že by to bylo v pořádku.“ Zarazil se. „Já vím, proč to neřekneš. Víš, že by to nebyla pravda. Tam uvnitř, v srdci, víš, že miluješ mě a že miluješ Jyrkiho. Je jedno, jakým způsobem, ale nebraň se mu. Jednoduché to není ani pro jednoho z nás.“
Tuivo se zamračil, ale zůstal sedět, což se dalo považovat za dobré znamení. „Proč se snažíš, když jsem ti ublížil? Klidně vás nechám být, pokud se milujete.“
„To je jednoduché,“ odvětila jsem. „Říká se tomu láska, když člověka miluješ prostě proto, že víš, že hluboko uvnitř je to někdo, kdo za to stojí. Prosím tě, pusť mě tam, pusť mě k sobě.“ Jemně jsem ho objala a on mi to krátce oplatil. „A jestli ne mě, tak tu cestu nezavírej Jyrkimu. A začni tím, že mu tohle řekneš.“
„Taimi, já nevím. Chci říct, proč by mi našeptával takovou nedůležitou blbost? Vždyť na tom, s kým budu, vůbec nezáleží, je to jenom blbý jeden život, který pomine.“
„V našem případě ne,“ vydechla jsem. „Je možné, že se ta kletba váže na celou duši a bude tady s námi navždy a…“
„Duše neexistuje, Taimi,“ odpověděl unaveně.
„Zkrátka a dobře,“ nedohadovala jsem se s ním. „Naše kletby jsou silné a jen společně je zvládneme, a pro to je důležité neodmítat lásku, která je klíčem k životu.“
Tuivo zaváhal. „Myslíš si, že mu to za to stojí? Něco mi našeptávat, jen abychom přežili? Já vím, že nás ve svý podstatě má rád, ale až takhle?“
V ten moment mě něco napadlo. „Pamatuješ si, jak jsme se bavili o tom, že to bičování možná bylo trochu osobní?“ Tuivo přikývl a setřel si zbytky slz. „Možná to ani Lumikki nedělá jen pro nás. Možná... možná se něco stane i s ním, když nás kletba porazí. Když jsi mu začal důvěřovat, to spojení se jistě dost posílilo.“
„To by dávalo smysl,“ kývl Tuivo. „Tak… asi díky, že jsi mě vyslechla. Nějak jsem to nezvládal sám.“
„Protože to nemáš zvládat sám,“ pousmála jsem se. „Řekni to Jyrkimu, prosím. Když už nic, víš, že má často dobré myšlenky a že přijde i na něco, na co my dva ne. A také mu to dlužíš, Tuivo. Za všechny ty lži.“
„Chci ho ochránit,“ namítl.
„Víš, co si myslím, Tuivo?“ Pozvedl obočí. „Že i když ho do jisté míry opravdu chceš chránit, tak se za to hlavně schováváš. Doopravdy chráníš svoje nitro, ale vážně bys ho neměl chránit před někým, kdo ho potřebuje vidět, aby neumrzl.“ Odmlčela jsem se. „Nemusíš všechny zdi spálit rovnou, ale zažehni alespoň malou jiskru, prosím.“
Tuivo vydechl. „Tak dobře. Počkám na Jyrkiho a řeknu mu to.“
Zeširoka jsem se usmála. „Jsi úžasný, Tuivo.“
„Taimi?“ oslovil mě. Kývla jsem a vybídla ho tím k pokračování. „Já jenom… budeš u toho se mnou? Já tě tu potřebuju.“
„Samozřejmě,“ odvětila jsem a znovu ho objala.
„A Taimi?“ oslovil mě znovu.
„Ano?“ zasmála jsem se a trochu se od něj vzdálila, abych se mu mohla podívat do očí. Překvapila mě nesmírná vřelost v nich.
„Máš pravdu. Miluju tě. Vždycky jsem miloval, jenom jsem se snažil…“
„Já vím. Nechtěl jsi, aby můj odchod bolel.“
„Ale…“
„Tuivo, to je v pořádku, vážně. Nechme minulost hluboko pod ledem.“ Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a trochu mě při tom pohladil po tváři. Vzala jsem jeho ruku, abych ji strhla a nezašlo to moc daleko, ale on se ke mně naklonil. A v ten moment se začaly otevírat dveře. Chtěla jsem rychle uhnout, ale Tuivo mě přidržel. Pohlédla jsem na Jyrkiho a chystala se omluvit, ale on promluvil první.
„Musím se naučit klepat,“ pousmál se.
Tuivo mě konečně pustil. „Kdybys nepřišel, dal bych jí pusu. Jenom abys věděl.“
Jyrki udělal několik váhavých kroků směrem k nám. „Já vím. To je fakt v pohodě.“
Tuivo protočil oči. „Počkej, já… nechci o tebe přijít. Já mám rád vás oba, myslím… teda…“
Jyrki se zasmál a rozcuchal mu vlasy. „Ty jsi fakt idiot, Tuivo. To je v pohodě, jasné? Dej jí tu pusu.“
„Já ji nechci líbat před teb…“ Nenechala jsem Tuiva dopovědět slovo, zamumlal mi ho do rtů. Tuivo se hned odtáhl, ale Jyrki se mu jen smál.
„Bolelo to?“ popíchl ho.
„Jyrki,“ oslovil ho jeho přítel. „Něco ti musím říct.“
„Nepočká to?“ namítl Jyrki.
„Ne, ono se to toho týká.“ Tuivo na mě pohlédl a pokusila jsem se povzbudivě usmát. Řekl mu o starci. Jyrkiho pobavený výraz se měnil v údiv.
„No,“ promluvil nakonec. „Pořád tvoje srdce mlčí?“
Tuivo se na něj ušklíbl. „Odpověz si sám, blbečku.“ Pak ho v podstatě povalil na postel a začal ho prudce líbat. Znovu se mi potvrdilo, že Jyrki mu musí naprosto důvěřovat, jinak by ho nenechal to udělat, a rozhodně by při tom nebyl tak klidný a uvolněný.
.
(L. , 22. 6. 2022 22:56)