13. V srdci je dostatek místa pro všechny
Bylo mi jasné, že by bylo vhodné více se zapojit mezi rodinu, která pronajímala pokoje v tomhle domě, a taky mezi hosty, ale nějak jsem se na to necítila. Nešlo o to, že by mě tolik bolelo, co Joni řekl, nebo možná trochu jo, ale prostě jsem chtěla být sama, respektive jsem se nechtěla bavit. Raději jsem se věnovala jídlu a nechala kolem sebe proudit rozhovory.
Dveře se otevřely, tak jako už několikrát za ten večer. Otočila jsem hlavu, abych si prohlédla nově příchozího. Snažila jsem se u všech odhadnout, jak by se asi mohli jmenovat, proč skončili zrovna tady, jak dlouho se tu zdrží, a vůbec co nejvíce detailů o jejich životě. Nahlas jsem tu hru hrála jen párkrát s Ylermim, ale nejvíc jsem si to stejně užila sama. Mým favoritem byla dost mladá holka, který vypadala dost vyděšeně a otrhaně na to, aby utekla od rodičů hluboko do hor, jenže se ztratila a tohle je první město, na které natrefila po dlouhých dnech pochodu. Skutečnost jsem znát nechtěla, určitě by byla mnohem nudnější.
Jenže pak vešla do dveří trojice nových návštěvníků, u kterých jsem nemusela hádat, kdo jsou. Zůstala jsem hledět na ně a oni na mě. Taimi se ke mně rozešla jako první. Zastavila se kousek od mý židle se starostlivým výrazem, po kterým mi bylo ještě hůř, a kluci ji pomalu následovali.
„Auri, jsi v pořádku? Vypadáš smutně,“ konstatovala Taimi. Pokusila jsem se pousmát, ale odpověď jsem nevymyslela, Tuivo Taimi jemně odstrčil stranou.
„Čau, Joni a Yl jsou asi někde nahoře, co?“ vyhrkl. Zavrtěla jsem hlavou.
„To… to je složitý. Jeli jsme za Joniho tetou, ale pak se to posralo. Pohádali jsme se, ale bude to v pohodě. Hele, dneska nebudu nejlepší společnost, sedněte si radši jinam.“
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se mě Tuivo, což bylo fakt milý.
„Ani ne, ale díky.“ Tuivo se vedle mě rozpačitě posadil, stejně jako Taimi, akorát ona si sedla naproti, a začal mi vyprávět o tom, jak jim medvěd sežral zásoby. Rozptýlilo mě to a bylo mi trochu líp, ale pořád mě zevnitř něco tlačilo. Když nastala chvíle ticha, poprvý od jejich příchodu promluvil i Jyrki.
„Auri?“ oslovil mě tak opatrně, že mě píchlo u srdce. I on na mě koukal soucitně, ale u něho mi to asi nevadilo, protože to dělal skoro pořád.
„Jo?“ zareagovala jsem.
„Něco bych ti chtěl ukázat. Stejně nemám hlad a ty taky ne, jak vidím,“ kývl k mýmu jídlu, ve kterém jsem se dloubala. Pomalu se zvedl. Chystala jsem se ho napodobit, ale pak jsem si všimla, jak se Tuivo mračí.
„Vadí ti něco?“ zeptala jsem se ho možná trochu moc ostře, ale nemohla jsem si pomoct. Nechtěla jsem, aby Jyrkiho jakkoli omezoval, jako to dělával Asta.
Tuivo povytáhl obočí. „Jasně že ne. Jenom přemýšlím, co ti chce kurva ukázat, a taky že by měl jíst.“ Jyrki chtěl něco namítnout, ale Taimi Tuivovi položila dlaň na rameno.
„Nechej ho,“ špitla. Tuivo se zhluboka nadechl, ale už nic nenamítal. Jyrki ke mně natáhl ruku. Nejprv jsem si myslela, že mi chce něco dát, nebo že chce něco ode mě, ale pak mi došlo, že mě chce chytit za ruku. Nechápavě jsem na něj pohlédla, ale on se jen pousmál.
„O nic nejde. Jenom se mě chyť.“ Přestože to možná nebylo úplně vhodné, pravda byla taková, že jsem asi potřebovala fyzický kontakt. Chytila jsem se ho a při odchodu se naposledy ohlédla směrem k Tuivovi. Povzbudivě se na mě usmál.
„Cos mi chtěl ukázat?“ zeptala jsem se Jyrkiho, když jsme popadli bundy a vyšli ven.
„Pojď,“ odvětil a někam mě táhl. Prostě jsem se ho držela až do doby, kdy otevřel dveře jakésiho podivného nízkého domku. Čekala jsem všechno, ale ne že tam budou psi. Zhruba tak polovina byla Jyrkiho, a ti se na mě málem vrhli, kdyby je Jyrki nezastavil. Zmateně jsem na něj pohlédla.
„Budka pro psy. Můžeš je tu nechat, když se ubytováváš. Tam vzadu maj dvířka, takže můžou i ven a tak, ale je jim tu dobře. Asi cítíš, že je tu celkem teplo, je tu jídlo, a tamhle mají i pelíšky, který jsem jim teda nikdy nekoupil, protože kupovat pelíšky pro osm psů je trochu náročný.“ Sledovala jsem tu jiskru v jeho očích, kterou jsem tam viděla, jen když jsme jezdili.
„Chceš se projet?“ hádala jsem.
„Jestli chceš, tak klidně, ale psi jsou utahaní a já popravdě taky,“ usmál se. „Promiň, myslel jsem, že se ti to tu bude líbit.“
„Co? Ne, mně se to líbí. Díky, Jyrki.“
Posadil se na jeden z polštářků, který byl nejspíš určený psům a podle toho taky vypadal, ale nemělo smysl to řešit, takže jsem ho napodobila. Zahleděl se na mě. „Auri, vím, že jsi říkala, že o tom nechceš mluvit, ale nejsi v pohodě, to poznám. Co se stalo?“
Povzdechla jsem si. „Vlastně nic, ani jsme se přímo nepohádali.“
„Ale něco tě rozhodilo, jinak bys od nich neodešla.“
„Je mi blbý tě s tím otravovat, když jsi na tom výletě.“
„To je dobrý, Auri. Vždycky jsem tu pro tebe.“ Pořád mi svíral ruku.
Zahleděla jsem se do stropu a nepřítomně hladila Orva. Reima mi lehla na nohy. Byla trochu těžká, ale pomáhalo to. „Tak fajn,“ začala jsem a pak mu popsala to, jak Joni přiznal, že je stále zamilovaný do své první holky. Jyrki jen naslouchal.
„Já vím, že bych si měla vážit toho, že mi to vůbec řekl, určitě to pro něho bylo těžký, ale já teď prostě… nevím, budu furt přemýšlet, kdy na ni myslí, a jestli mě vůbec fakt miluje,“ dokončila jsem vyprávění.
Jyrki se zamyslel. „Auri, víš, rozhodně teď nechci převést řeč na sebe, ale jedna z věcí, co jsme si zatím na tomhle výletě řekli, byla, že Tuivo mě vlastně chtěl poznat víc, protože jsem mu připomínal Taimi. Sama jsi říkala, že jsme si podobní.“
Přikývla jsem a usmála se nad Senjou, která by Jyrkimu olízla tvář, kdyby ji pohotově neodstrčil. „A ty jsi s tím asi v pohodě, že jo?“
Jyrki se zamyslel. „Jo, ale my jsme v úplně jiný situaci než ty, Auri. Ale chtěl jsem tím říct, že mi pomohlo si uvědomit, že člověk fakt může milovat víc lidí stejně silně, jenom… jinak. Je možné, že ji bude navždy milovat, ale to neznamená, že v jeho srdci není místo pro tebe. V srdci je dostatek místa pro všechny, který tam vpustíš. Nemyslím si, že by si ji vyloženě představoval místo tebe, jenom na ni občas myslí. Ptala ses ho, jak často?“
„Přesně jak říkáš. Občas,“ pokrčila jsem rameny. „Takže jsem jenom blbá.“
„Ne, Auri,“ zavrtěl hlavou. „Chápu, že tě to mrzí, ale vzpomeň si na cestu, kterou jste spolu s Jonim ušli, abyste si uvědomili, že se máte rádi.“
Pokrčila jsem rameny. „Ještě říkal, že s hodně holkama včetně Tyyne chodil právě proto, že ji nemiloval, a byla to pro něho jistota, že v jeho srdci bude místo jenom pro jednu. Co když jsem jeho další Tyyne?“
Jyrki mě konečně pustil a usmál se na mě. „To si nemyslím. Kdybys byla, tak by se tak nesnažil, a hlavně by neobnovoval vaše kamarádství, když se tehdy kvůli Astovi a Tyyne pokazilo. Má tě rád.“
Zaváhala jsem. „Takže myslíš, že si ho zasloužím?“
„Samozřejmě,“ řekl tak přesvědčeně, že jsem ho musela obejmout. Tentokrát už se netvářil vystrašeně jako obvykle. „Chceš jít zpátky?“
„Nevadilo by ti tu ještě chvilku posedět?“ zeptala jsem se. Přikývl a upravil si polštář.
„Víš,“ hlesl. „Mohla jsi to klidně říct Tuivovi. Víš, že by tě vyslechl.“
„Vyslechl,“ kývla jsem. „Ale to je těžký, Jyrki. Sice se kamarádíme dlouho, ale nějak jsme se po tom, co se Tuivo začlenil do tohohle světa, přestali svěřovat, nebo aspoň tolik jako s tebou.“
„Ale řekl vám o těch jizvách.“
„Jo, to bylo dost divný.“
„Možná se chce zase svěřovat. Vlastně jsem si tím dost jistej. Jsi pro něj důležitá, Auri, i když ti to nedá moc najevo.“
„To právě nevím. Mám tak nějak pocit, že nejlepší na našem kamarádství vyprchalo. Jestli fakt není namyšlenej a panovačnej, tak jsem poslední dobou jinou stránku stejně moc neviděla, a taky jsme s Jonim od začátku udělali všechno blbě.“
„Co tím myslíš?“ otázal se.
Povzdechla jsem si. „Snažili jsme se ho předělat, aby zapadl.“
Jyrki se usmál. „On je vám za to fakt vděčnej. Asi to tehdy potřeboval, jinak by se možná zkusil vrátit do kmene a nebyl by tam šťastnej.“
„Myslíš?“
„Jo. Stojí o tebe a o důvěru. Časem ti ukáže, jak moc se stal lepším člověkem.“
„Jsi na něho hrdej, že?“
Jyrki se zazubil. „Ani nevíš jak. Hrozně se posunul. Vím, jak je to pro něho těžký, ale fakt na sobě pracuje.“
„Tak jo,“ pousmála jsem se. „Já to s ním zkusím. A fakt mu nevadí, žes šel se mnou?“
„Kdyby mu to vadilo, tak tě nechytám za ruku,“ protočil oči a já jsem musela uznat, že má pravdu.
„No, a jak vlastně probíhá ten výlet. Už jste spolu měli trojku?“
Jyrki nade mnou pobaveně zavrtěl hlavou. Byla jsem ráda, že chápe, kdy si z něj jen dělám legraci. „Hele, nechceme spěchat. Nebylo v plánu nakoupit tu ve Stosse, ale když už tady jsme, tak si můžeme dopřát i víc času. Prostě budeme v horách a ono se to nějak vyrýsuje. Ale… Taimi říkala, že by jí nevadilo chodit s náma oběma, a čím víc nad tím přemýšlím, tím míň mi to přijde jako zase tak zlý nápad, teda z mý strany.“
„Wow,“ hlesla jsem. „A… ty je teda oba miluješ?“
Pokrčil rameny. „Asi jo. Celkem paradoxně Taimi tak nějak příměji než Tuiva. Prostě je hezká, milá a je mi s ní fakt dobře, a hlavně ji obdivuju. Ona má dost zajímavý pohled na svět, ale nebrání se ani jiným.“
„Aha, a ona to cítí jak?“ zajímala jsem se.
Jyrki se zamyslel. „Někdy se až divím, jak je její láska k Tuivovi hluboká. On jí několikrát dost ublížil, ale ona se přes to vždycky přenesla, ale zároveň ho dost usměrňuje, aby se nechoval jako blbec, a jde jí to asi i líp než mě. A pokud jde o mě, myslím, že je jí se mnou prostě taky dobře.“
„Asi víš, na co se chci zeptat dál.“
„Tuivo?“ uhodl. Přikývla jsem a on se zašklebil. „Těžko říct. Na něm to vlastně celý stojí, myslím to, jak se náš vztah vyvine. Nesmíme na něho ale tlačit, nebo se sekne, nebo ještě hůř, začne nějaký city předstírat.“
„Myslíš, že se jednou k něčemu rozhoupe.“
„Jo, jenom… Tuivo je prostě zranitelnej, i když to tak nevypadá. Bude to možná trvat, ale on za to stojí.“
„To je hezký. Díky za všechno, Jyrki,“ usmála jsem se a začala se zvedat. Snažila jsem se ze sebe sundat psí chlupy, ale bylo to marné. Jyrki se o to ani nepokoušel. Společně jsme se vrátili zpátky do jídelny, kde už nikdo nebyl, ale jídlo na nás stále čekalo.
.
(L. , 22. 6. 2022 12:46)