12. Je špatné hledat nějakou skutečnou pravdu
Jyrki si k nám následujícího rána přisedl s mírným úsměvem a pozoroval, jak Tuivo něco vaří nad ohněm. Už dávno se přestal ptát, co to je, věděl, že Tuivo zkrátka uvaří to, co bude jíst i on. Natočila jsem se k němu a také se usmála.
„Dobře ses vyspal?“
„Tak normálně,“ pokrčil rameny a mně došlo, že v jeho úsměvu je něco nervózního. „Ale někdo nám tady něco zase tají.“ Upřel pohled na Tuiva, ale nevypadal naštvaně. Jeho přítel pozvedl obočí.
„A co podle tebe tajím?“
Jyrkiho úsměv zmizel. „Na tý cestě v tomhle období jsi trval hlavně z jednoho konkrétního důvodu, viď? Mělo mi to dojít hned.“
Tuivo s úsměvem rozhodil paže. „Odhalen.“
„O čem to mluvíte?“ nechápala jsem. Tuivův pohled zvážněl, ale než stačil něco říct, ozval se Jyrki.
„Zatmění slunce,“ usmál se. „Já si na to vzpomněl až dneska, ale popozítří asi budeme ještě v horách, ne?“ Přejel mi mráz po zádech. Vstala jsem a nebyla schopná jediného slova. Matně jsem vnímala, jak Tuivo Jyrkimu něco říká, ale nedokázala jsem vnímat jednotlivá slova. Uvnitř mě se rozzuřila bouře. Tak tak jsem dokázala dojít k nejbližšímu kameni a odhrnout vrstvu sněhu, než se mi podlomila kolena. Možná jsem omdlela, možná jsem byla při smyslech, ale hlavou mi proběhla dávno zastrčená vzpomínka.
Zatmění slunce, nebo černé světlo, jak jsme tomu říkali v kmeni, mě tehdy, před osmi lety, neskutečně děsilo. Bojím se doteď, ale tehdy jsem se, stejně jako spousta dalších lidí, rozplakala. Dobře jsem věděla, co to znamená. Bohové nám vzali světlo. Ne jako za polární noci, kdy ho brali, aby mohli rozlévat po obloze barvy, aby nám připomněli svou nesmírnou moc, ale proto, že jsme je zklamali. Nejspíš jsme se za ně málo modlili. Zavřela jsem oči a napravila to. Cítila jsem u sebe něčí přítomnost, ale nevěnovala jí pozornost. Bohové byli důležitější.
Až po modlitbě jsem otevřela oči a hleděla na svého zmateného kamaráda. Těkal pohledem všude kolem a mně ho bylo hrozně líto. „To je černé světlo,“ ukázala jsem na nebesa a hned poté pokorně sklonila hlavu.
„My tomu říkáme zatmění slunce,“ zašeptal.
„Co to znamená?“
„Slunce je ta hořící koule na obloze. Zatmění je, když se mezi nás a to slunce dostane měsíc. Nebo tak nějak. Už si to ze školy moc nepamatuju.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tuivo, o čem to mluvíš?“
Otevřel ústa, ale pak zavrtěl hlavou. „To je jedno. Proč jsou všichni tak vyděšení?“
Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Přece proto, že jsme zklamali bohy! Tuivo, musíš mít trochu úcty, jinak nám provedou něco mnohem horšího! Vezmou nám celou oblohu!“
Tuivo se ušklíbl a naklonil se ke mně. „Chceš znát pravdu o tom, jak to s černým světlem je?“
„Chceš ty znát pravdu?“
„Tak začni,“ založil si ruce na prsa.
Zhluboka jsem vydechla a ještě více ztišila hlas. Naklonil se ke mně. „Měj se na pozoru před černým světlem. Bohové nám ukryli světlo za temný závěs, aby nás upozornili, že s námi nejsou spokojení. Je pravda, že jsme se v posledním čase málo modlili, protože stále válčíme. Musíme to napravit. Prosím, nech mě naučit tě alespoň jednu motlidbu, nebo nás uvrhneš do zkázy.“
„Vezmou nám celou oblohu?“ Přišlo mi, že to zní trochu výsměšně, ale nebrala jsem na to ohled.
„Ano! Umíš si představit, že zmizí všechna ta světla, i ta docela nejmenší? Když není světlo, není život.“
„Ta poslední věta je jediná, se kterou souhlasím.“
Pohlédla jsem na něj s nadějí, že dostal rozum. „Ano. Všemi živými tvory proudí světlo, které na nás září z oblohy. Když zhasne, zemřeme.“
Tuivo pokrčil rameny. „Dejme tomu, ale bohové za to rozhodně nemůžou.“
„Pst, ne tak nahlas! Neměli by tě slyšet.“
„Šamani?“
„Bohové, přece!“ Protočil oči a já jsem si povzdechla. Bylo tak těžké ho navést na správnou cestu.
„Fajn, když si to myslíš. Chceš slyšet moji pravdu?“
„Ano,“ vydechla jsem. Sice vykládal nesmysly, ale zněly vždy zajímavě a poutavě. Navíc za to nemohl, nevěděl o světě nic.
„Uh, tohle bude těžký. Prostě, Hvězda, teda slunce, světlo, nevím, jak tomu říkat, je koule hořícího plynu a my žijeme na kouli z kamene, která se kolem něj otáčí.“
„Jak?“ Podepřela jsem si rukou bradu.
Tuivo se zamyslel. „To… je teď asi jedno, dejme tomu, že je roztáčejí bohové a dbají na to, aby se nesrazili, dokud sami nechtějí. Někdy ti vysvětlím, jak je to doopravdy.“ Zamračila jsem se, ale byla ráda, že už alespoň uznává existenci bohů.
„A kolem naší koule z kamene se točí malá koule kamene, která nám svítí v noci místo Hvězdy, protože ta musí… odpočívat.“
Bohyně Sikuuninen,“ vydechla jsem.
„Jo. Správně se jí říká Luna. No, a občas se prostě stane, že se tahle… bohyně dostane přesně mezi nás a Hvězdu, a pak ji částečně přikryje. Proto je tam pak ten prstenec,“ ukázal na zářivý kruh, který zbyl z Hvězdy.
„To je přece kruh boha Jumalainena,“ namítla jsem. „On nesouhlasil s tím, aby bohové brali světlo, tak zůstal alespoň jeho kruh.“ Odmlčela jsem se. „Mám ho ráda. Je to velmi laskavý bůh.“ Pak jsem ještě tišeji vyslovila modlitbu na její počest.
„Taimi, já… prostě, tohle je věda. To, co tvrdím já, je pravda, lidi tam od nás to vypozorovali skrze přístroje, které si ani neumíš představit, za spoustu staletí.“
„My jsme také pozorovali,“ namítla jsem.
„Ale… ale špatně.“
„Nebo jste pozorovali špatně vy. Tuivo, nechej mi mou pravdu a já ti nechám tu tvou.“
„Fajn,“ pokrčil rameny. „Alespoň se nedívej přímo na to světlo, můžeš si poškodit oči.“
„Jumalainen je laskavý bůh,“ vyprskla jsem. „Nikdy by mi nezpůsobil bolest.“ Jeho slova se mě nesmírně dotkla. Vstala jsem, utekla do stanu za ostatními ženami, kam neměl chodit, a plakala jsem. Nikomu jsem neřekla, co se stalo, nechtěla jsem, aby Tuiva odsuzovali. On za to nemohl, ale nesměl urážet Jumalainena, a zvláště ne ve chvíli, kdy nám bohové ukazují, že si jich málo vážíme.
Ještě ten den, když bohové vrátili Hvězdu, se mi přišel omluvit, a dohodli jsme se, že nikdy nebudeme brát pravdu toho druhého, ale tehdy jsem pochopila, že Tuivo se nikdy nezmění, že nikdy neprozře, pokud mu nepomůžu. A já jsem mu chtěla pomoct. Udělala jsem pro to všechno, ale časem jsem si musela připustit, že i jeho pravdy dávají smysl.
„…úplně ledová,“ slyšela jsem Jyrkiho hlas, když jsem přišla k sobě. Cítila jsem jakési teplo, nejspíš z plamenů, ale bylo příliš chladné, než aby dokázalo zahnat ten mráz ve mně. „Taimi. Taimi, koukni na mě.“ S námahou jsem ho poslechla. Ta upřímná starost mě trochu uklidnila.
„Promiň, Taimi,“ ozval se Tuivo sedící na druhé straně. Až teď jsem si uvědomila, že ležím na saních a Kaleva do mě šťouchá čumákem. Stále ochablou rukou jsem ji podrbala.
„Plánoval jsi to?“ zeptala jsem se Tuiva a pevně stiskla Jyrkiho dlaň, kterou mi nabízel.
„Jo,“ vydechl. „Předtím jsem to udělal s Jyrkim a Vánocemi, a myslel jsem, že se to aspoň do nějaký míry povede i teď s tebou a s tím zatměním. Taimi, uděláš to pro mě? Zkusíš to?“
„Měl jsi mi to říct před odchodem.“
„Myslel jsem, že to víš.“
„Ještě pořád mám problém vnímat data, dny v týdnu a tak podobně. Vím, že to bylo někdy na jaře, ale vážně jsem si to neuvědomila.“
„Já na to taky zapomněl,“ pousmál se Jyrki. „Měla bys teď myslet na něco hřejivýho, ale pokud někdy budeš chtít, můžeš mi říct, proč nemáš ráda zatmění.“
Povzdechla jsem si. „Mohu ti to říct i nyní.“
„Není to dobrý nápad. Můžeš se znovu dostat do stavu, kdy tě nic nezahřeje,“ odvětil.
„Prosím. Chci ti to říct teď hned.“ Jyrki pohlédl na Tuiva. Já jsem se na něj nedívala, nechtěla jsem vědět, co si o tom myslí. Zůstal ale sedět při nás a hladil mě po stehně. Přes vrstvy oblečení jsem ten dotek příliš necítila, ale vědomí, že to dělá, stačilo na to, abych se skoro nedokázala soustředit na to, co jsem chtěla říct. Zároveň mě to však konejšilo.
„Jyrki, já nevím, čemu věřit. V kmeni jsme si mysleli, že je to pomsta bohů za to, že jim neprojevujeme dost úcty, ale vy věříte, že tam venku je nějaký černý svět plný koulí, které se kolem sebe otáčejí díky nějaké tajemné síle.“ Jyrki trochu zmateně přikývl. „A já nevím, co z toho je skutečná pravda. Proto mě zatmění vyvádí z míry. Ale to i například aurora nebo jiné přírodní jevy. Nicméně, zároveň jsme se jednou kvůli tomu s Tuivem pohádali a tehdy mi došlo, že nikdy nebude jako my. A i když teď vedeme jiný život, stále mě to bolí.“
Jyrki pohlédl na svého přítele a pak na mě. „Víš, Taimi, já si myslím, že je špatně hledat nějakou skutečnou pravdu. I naše věda je jenom víra. Jo, máme pro to důkazy, ale to vy taky. Já ve vědu naprosto věřím, ale umím si představit, že kdybych vyrůstal jinde, tak by to bylo jiný.“ Odmlčel se. „V osadách mají zase trochu jinou víru, na jihu zase jinou. Je to hrozně komplikovaný a pro tebe obzvlášť, ale prostě si myslím, že je celkem jedno, čemu věříš a jestli je to jenom jedna víra, nebo si to nějak smícháš. A teď mě omluv, musím si odskočit.“ Vstal a vydal se pryč. Podezřívala jsem ho, že si potřebuje urovnat myšlenky. Opatrně jsem se posadila a podívala se na Tuiva. Působil zamyšleně.
„Můžeš dochystat tu snídani,“ prohlásila jsem. Tuivo mi položil dlaň na rameno.
„Nikdy jsem takhle nepřemýšlel, myslím nad spojením toho, v co člověk věří, i kdyby to byla směs víc vír nebo náboženství.“
„Jyrki často pronáší moudré věci,“ pousmála jsem se. „Možná bys ho měl pozorně poslouchat.“
Upřel oči k modré obloze bez jediného oblaku. Dobré znamení, bohové jsou nám nakloněni. „Ve vědu nikdy věřit nepřestanu,“ prohlásil. „Ale možná by stálo za to věřit, že tu je i něco dalšího, že na tenhle svět nejsme sami.“
„Nikdy nebudeš sám, když doopravdy uvěříš,“ odvětila jsem a on přikývl. Opřela jsem se mu hlavou o hrudník a vnímala ustupující mráz.
Komentáře
Přehled komentářů
Ten pocit, když nechceš vysvětlovat Big Bang a
fyziku, tak to vysvětlíš bohy :D
Nicméně asi rozumím tomu, že je to pro ni těžké.
Also je dost děsivé, že se ta kletba zase projevuje :S
Re: .
(Ant, 22. 6. 2022 16:25)No, kdyby jí vysvětloval Velký třesk, asi by to nedopadlo dobře. Jo, je to děsivé.
.
(L. , 22. 6. 2022 7:11)