10. Pouto mezi námi
Nastal náš první večer v horách. Většinu cesty mluvil Tuivo. Mluvil o své práci, o kamarádech, o závodech, zkrátka o všem. Snažila jsem se mu odpovídat, ale ta témata mi nebyla příliš blízká. Jyrki kromě chvil, kdy jsme ho přímo oslovili, a povelů, zarytě mlčel. Jedna moje část mu chtěla nějak pomoct, aby se netrápil sám, ale došlo mi, že se možná netrápí, že je jen ponořený ve svých myšlenkách. Nic neřekl, ani když jsme rozložili stan, jen se usadil pod nejbližším stromem. S Tuivem jsme na sebe pohlédli a přešli k němu. Tuivo si k němu dřepl, tak jsem ho napodobila.
„Jyrki," oslovil ho tiše. „Už nemusíš furt držet hlídku, já jsem v pohodě. Běž spát." Jeho přítel jen zavrtěl hlavou.
„Myslíš si, že neusneš?" napadlo mě.
Jyrki pokrčil rameny. „S tím spánkem se to zlepšilo."
„Tak to je super," vydechl Tuivo překvapeně. „Fakt je to s tebou čím dál tím lepší. Ale chci, abys teď šel spát, jo?"
„Fakt je to v pohodě?"
„Jasně že jo," pousmál se Tuivo a položil mu dlaň na tvář. Vtiskl mu nesmělý polibek. „Dobrou noc."
„I tobě," odpověděl Jyrki a zamířil ke stanu. Tuivo se tiše zasmál.
„Je šíleně unavenej, ale nepřiznal by to."
„Myslím, že kdyby to bylo opravdu nesnesitelné, řekl by ti to."
Tuivo pokrčil rameny. „Asi jo. Taimi, už jdi."
Chystala jsem se zvednout, ale pak mi došlo, že se mi ani trochu nechce. „Chceš, abych šla, protože chceš být sám, nebo protože chceš, abych se vyspala?" zeptala jsem se ho.
„To druhý."
„Víš, že nyní mohu držet hlídku i já?"
„Ne, Taimi, to je dobrý. Už jsem se na to psychicky připravil."
Skousla jsem si spodní ret. „Mohla bych tu s tebou zůstat? Jen chvíli. Prosím."
Tuivo se zamyslel. „Až bude Liška nad tamtím stromem, půjdeš spát? Je to tak hodina."
Prohlédla jsem na zmíněné souhvězdí a přitakala. Nechala jsem oči upřené na obloze a sledovala mihotající se světla. Pak jsem ucítila letmý dotek. Pohlédla jsem na Tuiva, který měl v očích otázku. Přikývla jsem a on mě k sobě přivinul. Chvíli jsme mlčeli, ale cítila jsem na sobě jeho pohled.
„Taimi," vydechl třesoucím se hlasem. „Měla jsi mi říct rovnou, že se vrací ta kletba. Jak dlouho to je?"
Pevně jsem semkla rty. Doufala jsem, že to nepozná, ale asi jsem přece jen moc vyzařovala mráz. „Začalo to teprve před chvílí."
„Co se pokazilo?"
Zamýšlela jsem se. „Právěže asi nic. Já nevím. Mám strach, že byl toto špatný nápad, že nás to oddálí, místo toho, abychom něco vyřešili. Nemyslím vás dva, ale že se já oddálím od vás."
„Proč si to myslíš?" zajímal se a sevřel mi rameno pevněji.
„Protože… protože já jsem to mezi vámi nechtěla pokazit."
„Taimi, ty jsi ta poslední, kdo by za to mohl. Stejně tak Jyrki. Tohle jsem posral já, ale napravím to tak, abych už vám zase neublížil."
„Já… já jsem o celé této záležitosti s Jyrkim mluvila. Ono mu nevadí, co se mezi námi stalo, ale to, že jsi mu to plánoval neříct. On ti to vlastně pověděl už v té krčmě."
„No vidíš," pokrčil rameny.
„A také… také jsem se ho ptala, co vlastně cítí ke mně."
Tuivo mě přestal objímat a zkoumavě se na mě zahleděl. „Proč, doprdele?"
„Protože… říkala jsem to i jemu, ale nemusíme si vybírat."
Tuivo nad mými slovy chvíli přemýšlel. „Tohle jsi mu neměla říkat. Fakt, už tak se mu těžko srovnává s tím, že jsem taky kluk, a že vůbec někoho miluje."
„Já vím. On to i sám prozradil." Odmlčela jsem se. „A ty? Je pro tebe také těžké, že někoho miluješ? Teď myslím jeho, samozřejmě."
Tuivo se zarazil. „Jo. Jo, je. Taimi, já… já si myslel, že problém u tebe byl, že jsem tě prostě tímhle způsobem nemiloval, ale to asi není pravda. Já s tebou akorát nemluvil."
„V jakém smyslu?"
Povzdechl si. „Třeba ty doteky. Nechápal jsem, proč to s Jyrkim najednou celkem funguje, ale nedávno mi došlo, co jsem udělal jinak. Rovnou jsem mu řekl, že na to musíme jít hodně pomalu. Před tebou jsem hrál, že je to úplně v pohodě, ale nebylo."
„Já jsem si vážně myslela, že chceš mnohem více. Že chceš hned všechno, a netušila, co jsem udělala zle, když ses stáhnul."
„No právě. Ale teď už to víš."
„Ano," přikývla jsem. „Stále ti s Jyrkim opakujeme, ať nám říkáš všechno. Máme tě rádi a měl bys nás nechat ti pomoct, tak jako ty pomáháš nám."
Obrátil oči k obloze. „To je těžký. Nechci vám nijak ublížit."
„Mnohem více nám ubližuješ, když vše tajíš,“ povzdechla jsem si a chytila jeho dlaň. „Myslíš, že by to fungovalo i s těmi lidmi, se kterými jsi chodil před Jyrkim, kdybys jim řekl vše?"
Tuivo zaváhal. „Asi ne. Nemyslím si, že by to pochopili, a já jim to asi ani říkat nechtěl. U vás dvou jsem vždycky doufal, že na to nějak přijdete, u nich jsem se toho bál."
Kývla jsem a odhodlala se k další otázce. „Je pravda, že tě Jyrki více zaujal proto, že ti připomínal mně?"
Tuivo se pousmál. „Připomínal mi nejprv tak nějak mě samotnýho. Ale jo, kdyby mi nezačal připomínat tebe, asi by to mezi náma celkem rychle skončilo. Ale to bylo na začátku, teďka už ho mám rád pro to, jaký je sám o sobě. Proč?"
Usmála jsem se. „Já vlastně nemám tušení. Jen se mi líbí to, jak mezi námi ostatní včetně tebe vidí tu podobnost. Vyzní to hrozně hloupě, ale mám na něm přesně ty stránky, ve kterých jsme si podobní, nejraději."
„Já upřímně vlastně taky," zazubil se, ale pak zvážněl, pustil mi dlaň a zadíval se mi do očí. Oplácela jsem mu to. „Ty si fakt myslíš, že když budeš chodit s náma oběma, tak tu kletbu zlomíš?" Zarazila jsem se. Do hlasu se mu vkradl výsměch. Nechtěla jsem dát najevo, jak moc mě tím ranil, ale do očí se mi tlačily slzy.
„O zlomení kletby tady nejde. Myslím, že se neprojeví naplno, hlavně ne když teď vím, že mě máte opravdu rádi." Tuivo mě pohledem vybízel k pokračování. „Bolí mě, že si myslíš, že jsem vypočítavá, ale já si uvědomuji, že kdybych byla, tak by mi to stejně nepomohlo. Ta láska musí být čistá." Zvedla jsem se a v duchu sama nad sebou vrtěla hlavou. Proč jsem si myslela, že na to Tuivo zareaguje jinak? Mířila jsem ke stanu, kde Jyrki snad už spal, ale Tuivo mě dohnal.
„Počkej," prohlásil s povzdechem. „To není kvůli tý kletbě?"
Už jsem slzy nedokázala zadržet. „Je tak těžké pochopit, že jsem schopná si připustit možnost, že… Že mezi námi už není jiná cesta, že je to, co k sobě cítíme, příliš intenzivní? A já vím, že to stejně vidíte i vy dva, ale máte strach." Zavrtěla jsem hlavou. „Šťastnou hlídku,Tuivo." Vypadal, že by ještě něco rád řekl, ale nakonec to neudělal. Naštěstí jsem usnula dost rychle, i když mi stále byla trochu zima.
Když jsem ráno vylézala ze stanu, zhluboka jsem se nadechla čerstvého ledového vzduchu v naději, že cítím vůní snídaně. Tuivo ale nic nevařil, seděl u skomírajícího ohně a šťouchal do něj klacíkem. Až teď mi došlo, že byl vzhůru celou noc. To rozhodně neměl. S Jyrkim jsme na sebe překvapeně pohlédli a došli k němu.„Hele," začal Jyrki. „Neber to tak, že to musíš dělat, ale nějak jsme počítali s tím, že zase uděláš snídani. A taky... Kurva, nemůžeš celou noc hlídkovat sám."
Tuivo si povzdechl. „Čekal jsem, až se proberete, abych mohl vlézt pro jídlo. Už tam jdu." Zvedl se a druhou poznámku úplně ignoroval.
„Ale většina jídla je přece na sáních,“ prohlásila jsem a prohlédla na dopravní prostředek. Zarazila jsem se. Jídlo bylo rozházené všude kolem a moc z něj nezbylo. „Bohové.“
Medvěd?"napadlo Jyrkiho.
„Jo," kývl Tuivo. Asi jsme i pro první noc měli vybrat odlehlejší místo. Nic se neděje, ale budeme muset zkrátit náš výlet. Zítra se vrátíme domů."
„A nemůžeme zase něco nakoupit ve Stosse?" navrhl jeho přítel a já jsem přikývla.
„Promiň, Jyrki," odvětil. „Fakt teď nemám peníze, práci budu mít až za týden."
„Taky to nemusíš platit ty," ušklíbl se. „Já a Taimi vyděláváme."
„Jenže já to po vás nechci. Měl jsem… já nevím."
„Nechat se pro trochu jídla nechat sníst?" usmála jsem se. „Dovol mi připomenout, že být medvědí svačinkou už sis zkusil."
„No dovol, já jsem rozhodně alespoň oběd," namítl. Pohlédla jsem na jeho docela drobnou postavu a zavrtěla nad ním hlavou.
„Ty seš idiot," usmál se na něj Jyrki. „Fakt to zaplatíme, je to i náš výlet, že jo?" Přitakala jsem. „Nic se ti nestalo?"
„Ne, stihl jsem se schovat dost daleko," odvětil Tuivo. „Jdu se podívat, co za jídlo nám zbylo, a něco z toho vymyslím." Kývla jsem a nechala ho odejít.
„Kdyby se stalo toto mě, tak klidná bych nebyla," pousmála jsem se a přiložila připravenou větev do ohně, který se po ní začal lačně plazit.
„On není klidnej, jenom chce, abysme si to mysleli."
Přikývla jsem, ale už se mi nechtělo rozebírat, a také jsem Jyrkimu chtěla povědět ještě něco jiného. „Mluvila jsem s ním o nás." Jyrki protočil oči, ale pak se zeptal, jak to dopadlo. „Má strach, stejně jako ty," odvětila jsem.
„A ty? Ty se nebojíš?"
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela. „Zřejmě ne, vím, že tak budeme šťastní, i když to nebude jednoduché. Kromě toho, my už nemáme kam jinam jít, Jyrki. To pouto mezi námi je příliš intenzivní," zopakovala jsem to, co jsem říkala i Tuivovi. Sklopil zrak, ale viděla jsem, jak se jeho oči na malý okamžik rozzářily.
Komentáře
Přehled komentářů
Jedna technická: chybí tady pár uvozovek. (U toho medvěda)
Also Tuivo se musí naučit komunikovat. Mám pocit,
že jediný člověk, komu to z těch tří +- jde, je Taimi.
Takže i když jsou věci, které dělá, pro mě občas...
ááá a nesouhlasím s tím, tak za to, že vše probírá,
má u mě respekt :D
Re: .
(Ant, 21. 6. 2022 18:20)
Jejda, promiň. Kouknu na to v nejbližší době.
Jo, to o Taimi je pravda, a Jyrki se minimálně snaží, no. :-)
.
(L. , 20. 6. 2022 23:37)