Antiliiny příběhy

Ráno jsme se znovu vydali do města, protože se nikomu z nás nechtělo odcházet z místa, kde se náš sen stal realitou, kde se naše světy tak viditelně spojily. Taimi se zvesela usmívala, a i když si Jyrki zase skryl tvář pod šátek a lyžařské brýle, vnímal jsem jeho uvolněnou chůzi, a navíc se zapojoval do našich rozhovorů, což u něj nebyla samozřejmost.

„Toto je možná místo, kde bych dokázala zůstat," pronesla zrovna Taimi. Předtím mě nad tím nenapadlo přemýšlet, ale ona tady byla vážně šťastná. Byl to svět, kam patřila, a který hledala. I Jyrki by tu byl spokojený, měl by to blíže do hor a mohl by dopravovat zásoby do mnohem více osad a měst. Sice by mu trvalo se dostat k chatě, a taky mi bylo jasné, že nechce ztratit Auri, ale nějak bychom to zvládli skloubit. I mně se tady líbilo. Neválely se tu odpadky jako ve Stosse, bylo to tady čisté a to město bylo jako já, nepatřilo nikam, patřilo jen horám. Navíc to bylo tak blízko místům, které jsem si pamatoval z dětství.

„Navrhuješ, abysme se přestěhovali?" mrkl jsem na ni a koutkem oka postřehl, že Jyrki naklonil hlavu na bok. Možná ho taky zajímala její odpověď.

Taimi se uculila. „Ty bys chtěl, viď?" Přikývl jsem a ona se usmála. Pak stále s úsměvem pohlédla na Jyrkiho.

„Líbí se ti tady?" zeptala se ho. Předpokládal jsem, že ho ta myšlenka nadchne stejně jako nás, takže mě překvapilo, když hodnou chvíli mlčel. I Taimi ztuhl úsměv na rtech. Jyrki se natočil mým směrem.

„Uvědomuješ si," začal naléhavě. „Že tady potrvá polární noc o několik dní dýl než v Aletasu?"

Protočil jsem oči. „To, co se stalo minule, byla kletba."

„Já vím," odpověděl Jyrki. „Ale s polární nocí jsi měl problém odmala." Zarazil jsem se. Nesnášel jsem to období, to byla pravda, ale pár dní navíc bych to vydržel.

„Jyrki má pravdu," pronesla Taimi a já jsem cítil, jak se můj sen vzdaluje. Ona však pokračovala. „Nicméně, v kmeni také byla o něco delší polární noc, nezapomeň. A Tuivo to tam zvládl."

„Nezvládl," odvětil Jyrki a pak ztuhl. Nevěřícně jsme na něj s Taimi pohlédl a on sklonil hlavu. Projednou jsem byl rád, že nevidím ten strach v jeho očích.

„Narážíš na to, že jsem usnul?" zeptal jsem se a nutil se do klidu. Nechtěl jsem mu ublížit.

„Tuivo, já jsem nechtěl…" začal, ale já jsem nad tím mávl rukou a objal ho kolem ramen. Zachytil jsem Taimiin překvapený pohled. Věděla, že se mě to, co řekl, dotklo, ale nemohl jsem Jyrkimu zrovna tohle vyčítat, když si to sám vyčítal mnohem více.

„Říkal jsi, že ses zamiloval do kluka, který tě navždy nechal odejít do hor. Já jsem se zamiloval do kluka, kterej se neptal, kdo jsem nebo co jsem zažil, kterej mě prostě bral takovýho, jaký jsem. Mohl bys mě tak znovu brát a přestat mě chránit před něčím, co rád obětuju?"

„To s tím ale nesouvisí, Tuivo," povzdechl si. „Já ti to usnutí nevyčítám, jenom vím, jak ti ta polární noc dělá zle a jak lehký je na to mimo zimu zapomenout."

Povzdechl jsem si. Najednou mě osvítilo a nechápal jsem, že mě to nenapadlo už předtím. „Tak se alespoň na týden ubytuju v nějakým hotelu na jihu. Sám, vy dva polární noc milujete." Taimi se začala usmívat. „Dáš už mi s tím pokoj, když na tu dobu odjedu?"

Jyrki pomalu kývl. „Tak jo."

„Tak jo," zopakoval jsem po něm a pohled mi padl na jednu vývěsku. Dneska při mě asi stáli všichni bohové, protože jsem dostával samé dobré spontánní nápady. „Co kdybychom se jednou najedli u stolu?"

Taimi si povzdechla. „Toto vypadá jako slušný podnik a my po takové době v horách zřejmě nejsme úplně správně ustrojení. Navíc bychom neměli utrácet.."

Potřásl jsem hlavou. „Je to jenom dneska. Koukni, hned zítra tu začnu shánět práci."

Taimi pozvedla obočí. „Jdeš na to zhurta "

„Není na co čekat," odpověděl jsem, protože mě ten nápad nadchl. „Jyrki, najíme se tu?" zeptal jsem se pro jistotu svého přítele.

Tentokrát odpověděl skoro ihned. „Ty seš tímhle jistej, že?" Přikývl jsem. „Budeme tu šťastní," vydechl nakonec a já jsem mu dal za pravdu. Vstoupili jsme do hospody, a já jsem se zahleděl na nabídku pití, abychom měli čím svlažit hrdla, než nám uvaří jídlo.

Zabral jsem se do přemýšlení, jestli si dám čaj nebo mám chuť na sladký teplý punč, kvůli Taimi bez alkoholu, ale najednou do mě plavovláska šťouchla a ukázala Jyrkiho směrem.

Všechno se pokazilo. Až teď jsem si uvědomil, že tady mají televizi. Na Jyrkiho byla moc hlasitá a zářivá, většinou u něj spouštěla úzkostné stavy. Vnímal jsem, jak se mě někdo ptá, co si chceme objednat, ale já jsem ho ignoroval. Přešel jsem k Jyrkimu a položil mu zezadu ruce na ramena.

„Půjdeme jinde. Nebo budeme zase jíst venku. Rozděláme oheň a bude to jako vždycky? Chtěl bys, aby…" Zarazil jsem se, protože i Taimi se zahleděla na obrazovku. Nejprve mě napadlo, že ji viděla jen párkrát a je to pro ni stále fascinující, ale pak jsem si všiml obsahu.

„… kam šly a proč, ale pak už se nevrátily. Jestli spadly do těch jeskyní, není moc velká šance, že je najdou. Velká škoda, Yö měla slušně našlápnuto a byla to fajn kamarádka," promlouval psovod, kterého jsem znal od vidění. Zamračil jsem se. Yö? Jeskyně? Malá šance na záchranu?

„Podle dívčiného trenéra Keväta Sininena existuje možnost," pronesla postarší hlasatelka. „Že nadějná závodnice neunesla nátlak a rozhodla se ukončit svůj život. Čekal ji nejdůležitější závod v jejím životě, který měl rozhodnout o tom, jestli mladá Yö Mäki postoupí v kariéře na národní úroveň. Co se však přihodilo druhé dívce, zůstává záhadou."

„Auri," prohlásil Jyrki s očima upřenýma na obrazovku, i když běžela jiná reportáž. „Ta druhá holka je Auri. Před chvilkou ukazovali její fotku."

Chtěl jsem se zeptat, jestli si je jistý, ale Taimi zamumlala souhlasné ano. Skousl jsem si spodní ret tak silně, až jsem cítil železitou chuť. Zavřel jsem oči a snažil se rozumně přemýšlet. Jenže Auri byla moje kamarádka. Co když se jí něco stalo? Co když už není na tomhle světě? Nemohl jsem ji ztratit. Nemohl. Ujala se mě, když jsem přišel do Aletasa, celou dobu mě podporovala a nikdy se na mě nevykašlala, i když jsem se vykašlal já na ni. A nakonec otevřela Jyrkiho srdce. Vděčil jsem jí za více, než jsem kdy mohl splatit. Navíc to zdrtí Joniho, který už jednou přišel o milovanou osobu, a další se s ním rozešla. A pokud šlo o Yö, tak Aletaso nemohlo ztratit místní hrdinku, to zkrátka nešlo. Jestli si hory vezmou ji, tak lidé hory začnou nenávidět, a zvětší to propast mezi oběma světy.

Propast. Moje divoká mysl se toho slova ujala a vytvořila obraz, jak Auri s výkřikem padá do hlubin a na rozdíl ode mě se nezastaví, dokud jí ta ohromná rychlost nevytrhne orgány z těla a ona už mrtvá tvrdě dopadne na kamennou zemi a její kosti se roztříští na… Sám pro sebe jsem zavrtěl hlavou. Otevřel jsem oči a s úlekem si uvědomil, že brečím. Taimi na mě starostlivě hleděla a držela mě za ruku, kterou jsem jí drtil.

„Jyrki…" zašeptal jsem jméno svého přítele, protože jsem ho potřeboval.

„Ten šel ven. Víš, že mu čerstvý vzduch…"

„Doprdele, teď ne!" zavrčel jsem a všiml si, že na mě několik hostů překvapeně hledí. Bylo mi to ale jedno. Vyběhl jsem před vchod a naštěstí stál jen malý kousek od něj a zatínal pěsti. Přihnal jsem se k němu a natiskl ho na zeď, aby neodešel. Uvědomoval jsem si, že to není dobrý nápad, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

„Kam jsi kurva chtěl jít?!" zakřičel jsem na něj a přitiskl ho ještě silněji. Jyrki byl vyděšený, což mě naštvalo ještě více. „Myslíš si, že mi pomůže, když si něco uděláš?! Nemůžu ti teď pomáhat, chápeš?! Mám dost vlastních starostí!"

„Tuivo!" zakřičela na mě Taimi a s velkou razancí mě od Jyrkiho odtrhla. „Co to děláš? Říkala jsem ti, že jen potřebuje čerstvý vzduch." Provinile jsem pohlédl na Jyrkiho, ale on se ode mě odvrátil. „Chápu, co cítíš, ale můžeme jim přece pomoct. Není všemu konec."

„Hledají je záchranáři, Taimi," pronesl Jyrki. „Co zmůžeme?"

V ten moment mi ale něco došlo. „Jsou to Vesinenské jeskyně, že jo?" optal jsem se pro jistotu.

„Ano, tak jim ve zpravodajství říkali," kývla Taimi. „Proč se ptáš?"

„Protože," začal jsem a dovolil si lehký úsměv. „Ty jeskyně ústí kousek od Liščí rokle. Když jsem tam spadl, nebylo to proto, že bysme si chtěli od začátku hrát u propasti, vylezli jsme z těch jeskyní. Oficiálně se tvrdí, že má východy nebo spíš propadlý části jenom mezi Aletasem a Stossou, v tom lese, kterýmu jsme se v zimě při cestě za šamany vyhnuli, ale málokdo ví, že se dá vyjít i u propasti. A nedivím se, ono to vypadá spíš jak další propast, ale je to jenom zamlžený. Když tam člověk skočí, tak spadne asi z pěti metrů do studenýho, ale přežitelnýho jezera. A nahoru se dá vyšplhat po skále, pokud nejsi já a nepotřebuješ nutně kurz horolezectví." Podíval jsem se na Jyrkiho. Doufal jsem, že pochopí narážku na naše hledání zatoulané Kalevy, ale on odpověděl tím, že si založil ruce na prsa. Pokazil jsem to, ale můj vyděšený mozek se tím nedokázal zabývat. „Tehdy mě kluci vytáhli na laně," dodal jsem. „Takže… ty jeskyně do určitý části znám."

Taimi na mě pohlédla. „Chceš se tam vypravit?"

„Záchranáři jdou z druhý strany. Takhle je možná najdeme, to by musely hodně zabloudit, aby ne."

Taimi si povzdechla. „Nelíbí se mi to, ale zní to více neż rozumně. Přijmeš na této cestě společnost?" Natáhla ke mně ruku. S úsměvem jsem ji chytil, a pak natáhl druhou k Jyrkimu.

„Hodil by ses," prohlásil jsem.

„No, psy se mi půjčovat nechce," odvětil tiše a pevně chytil moji ruku.

„Promiň," zašeptal jsem a snažil se, aby z toho šlo poznat, jak mě mrzí, co jsem udělal.

Jyrki si povzdechl. „Hrozně jsi mě vyděsil." Chtěl jsem se znovu omluvit a zkusit to vysvětlit, ale on ke mně přešel a objal mě. Pevně jsem ho k sobě přitiskl. „Musíme je zachránit," prohlásil pevně a jeho odhodlání mi dodalo sílu.