Antiliiny příběhy

Ze všech sil jsem se snažil soustředit na to, co píšu, ale pohled mi pořád sjížděl k Jonimu. Bylo nad slunce jasný, že ho nemůžu nechat v jeho domě, zbláznil by se tam a možná by udělal nějakou pitomost, třeba by se ožral tak, že by nebyl ani schopnej se zvednout, nebo dokonce ještě něco horšího. Ale seděl tu jak kupka neštěstí a já se na to nemohl koukat. Jenže jsem musel.

Za normálních okolností bych se ho snažil nějak rozptýlit, možná ho vzít ven, možná si s ním prostě pokecat, protože Joni nebyl ten typ, kterýmu by pomohlo nad problémem hluboce a dlouho přemýšlet, jenže to nešlo. On měl pořád pocit, že se mezi náma něco změnilo, že jsme si nějak bližší, a od toho, kdy málem spadl do propasti, už úplně, jenže nic takovýho se nedělo, a já nechtěl, aby měl pocit, že si myslím to samý, co on. Takže jsem se s ním snažil mluvit co nejmíň, ale to bylo těžký, když jsem ho tu nechal dočasně bydlet.

Bylo mi ale jasný, že on na mě čas od času taky koukne, protože koukal po celý místnosti a asi hledal něco, co by na chvilku zastavilo tok jeho myšlenek. Takže nevyhnutelně musel přijít moment, kdy se naše pohledy setkaly, a on se na mě usmál. Člověk by řekl, že si na ten vděčnej a dojatej výraz, který poslední dny tak často nasazoval, zvyknu, ale štval mě minutu od minuty víc a víc. Protočil jsem oči, napůl nad Jonim, napůl sám nad sebou, a vynadal si, že jsem fakt slaboch.

„Nechceš do hospody?“ navrhl jsem, ale bylo mi jasné, že je to spíš konstatování. Tohle Joni nikdy neodmítl. O to víc mě překvapilo, když zavrtěl hlavou. „No tak. Za jedno nebo dva piva můžeš prachy určitě postrádat.“

„O to nejde,“ hlesl a sklonil hlavu. Teď už to bylo jedno, převážila touha mu pomoct. Pořád to byl dobrej kámoš. Přisunul jsem k němu svoji židli a opřel se lokty o kolena.

„A o co teda jde?“ vyzval jsem ho.

Znovu ke mně vzhlédl. „Asi to vyzní trochu divně,“ varoval mě. Mávl jsem nad tím rukou a jemu se v očích zablýsklo něco, co jsem neuměl identifikovat. Jako by nad něčím přemýšlel a výsledek, ke kterýmu došel, ho potěšil. Ale možná jsem byl v tom odhadu úplně vedle. Joni si povzdechl a tím znovu upoutal moji pozornost. „Ale prostě… nemůžu tam jít. Mám to moc spojený s Auri, jenže to je těžký, protože mám všechno spojený s Auri, i tenhle dům. Jenže tamto mám spojený i s Tyyne.“

„A ta s tím souvisí jak? Myslel jsem, žes s ní byl jenom kvůli tomu, žes už nechtěl znovu zažít to, co s Jalmi.“ Když jsem to dořekl, začalo mi docházet, proč Joni nechce jít do hospody, a následujícíma slovama mi to i potvrdil.

„No právě. Ale s Auri to tak nebylo, a přesně proto, že jsem ji měl fakt rád, tak se stalo… tohle.“ Ke konci se mu trochu zlomil hlas, ale rychle rozmrkal slzy.

„Joni, to s tím nesouvisí,“ vydechl jsem. „Nemůžeš si zakazovat něco cítit jenom proto, že to může dopadnout zle, protože taky nemusí.“

„Ne každýho baví se jenom zklamávat, Yle.“ Měl jsem pocit, že nějak znovu naráží na můj vztah s Palem, takže jsem se zamračil.

„Píšu pro něho dopis,“ bránil jsem se, i když mi to samotnýmu přišlo trapný.

Joni pokrčil rameny. „Koukni, je mi to jedno, ale musíš počítat s tím, že ti ani neodpoví.“

„Řešíme tebe nebo mě?“

„Já se ti snažím jenom pomoct,“ pousmál se. Vypadalo to upřímně, ale o to víc mě to naštvalo.

„O tvoji pomoc v tomhle fakt nestojím.“

„A to je možná tvůj problém, Yle. Nestojíš nikdy o ničí pomoc.“

„Co?“ nechápal jsem, ale odpovědi jsem se už nedočkal, protože se ozvalo zaklepání na dveře. „Dořešíme to pak,“ prohlásil jsem, protože jsem stejně neměl náladu na Joniho rady. Chtěl jsem řešit jeho problémy, ne ty moje, který ani neexistovaly. Přešel jsem ke vchodu a otevřel. Venku stála Leena s nějakou krabičkou, zřejmě s koláčem. Těžko říct, jak věděla, kde bydlím.

„Promiň,“ kývla na mě. „Ptala jsem se pár kámošů a nakonec zjistila tvoji adresu. Psovodi mají fakt neskutečný kontakty. Přišla jsem hlavně za Jonim, myslela jsem, že bude tu.“ Vyděsilo mě, kolik toho o mně ví, aniž bych já cokoli věděl o ní, ale asi se zkrátka o mně něco doslechla. Jednak od psovodů, jednak ještě kdysi od Joniho, a možná i od Auri nebo Tuiva. Nahlédla přes moje rameno dovnitř a pak mě prostě obešla. Lidi, který jsem znal, měli většinou nepříjemnou vlastnost, že frázi chovej se u mě jako doma zaprvý ani nepotřebovali slyšet, a zadruhý se jí řídili možná až moc. Vešel jsem za ní.

„Ahoj,“ prohlásila s širokým úsměvem, který na mě působil možná trochu křečovitě, a položila před Joniho koláč. „Doufám, že ti pořád chutná čokoladovej.“

Joni jí úsměv chabě oplatil. „Sedni si a přejdi k věci.“ Leena ho poslechla, alespoň co se týkalo tý první části. Pořád se neměla ke slovům, a abych nemusel být součástí toho trapnýho ticha, vzal jsem misku s koláčem a nakrájel ho na tři zhruba stejně velký díly. Usoudil jsem, že když se ke mně sama pozvala, nebude jí vadit, když si sám nabídnu její jídlo. Když jsem se k nim vrátil, pořád mlčeli a oba dva upírali pohled do stolu. Položil jsem před ně talíře s koláčem.

„A jo, chápu,“ pronesl jsem do ticha a oba sebou trhli. V tu chvíli si svými výrazy a gesty byli až neskutečně podobní. „Mám vypadnout.“

„Ne,“ vzpamatovala se Leena a popadla mě za předloktí. „Ne, sedni si. Já jenom nevím, jak začít.“ Pokrčil jsem rameny a posadil se na poslední židli. Kdysi jsem tady míval dvě, ale Joni a Auri tu spolu po tom, co se dali dohromady, chodili tak často, že jsem si raději sehnal třetí, abysme se měli kde pohodlně najíst.

„Dozvěděla ses něco novýho?“ pokusil jsem se pomoct Leeně. Joni vypadal, že nás ani nevnímá, ale já věděl, že nás vnímá až moc dobře.

„Kéž by,“ ušklíbla se dívka a dál zkoumala nesčetné rýhy ve dřevě stolu. Prkýnko na krájení mi přišlo celkem k ničemu.

„Takžes přišla, abys nebyla sama po tom, co Yö…“ Leena ke mně konečně vzhlédla se smutkem v očích a já si uvědomil, že jsem jí to možná neměl připomínat, a taky by těžko šla za bývalým kamarádem a klukem, kterýho skoro nezná, když má na výběr skoro celý Aletaso.

„Ne, já jsem to říkala už v horách. Já jsem vždycky počítala s tím, že se stylem života, jaký Yö vedla, se může něco stát.“ Poprvý kousla do koláče, nejspíš aby získala čas na formulaci dalších vět. Opatrně jsem ochutnal taky. Byl nechutně sladký a lepkavý, přesně jak to Joni měl rád. Některý věci očividně roky nezměnily. „Ale nebrala jsem to takhle vždycky, Joni.“ Oslovení zdůraznila a já jsem si založil ruce na prsa. Začínalo mi docházet, že ho chce utěšit, ale takhle se jí to nemůže povést.

On k ní ale vzhlédl a přišlo mi, že v jejích slovech vidí naději. Chytal se posledního stébla, to mi bylo jasný. „Auri je v pořádku.“

„Taky v to doufám,“ kývla Leena. „Ale musíš počítat i s tím, že...“ Leena nechala tu větu schválně nedokončenou a já viděl, jak to Joniho zasáhlo. On si připouštěl rozhodně i ty horší varianty, jen jim zatím nechtěl uvěřit. To, že o tom Leena teď zase mluvila, že formulovala jeho myšlenky, mu rozhodně nemohlo pomoct. „Jet do hor nikdy není bezpečný, o tom už ses přesvědčil. Ani nejzkušenější psovodi ti nezaručí, že se vrátíš domů. Auri to věděla, když tam jela.“ Joni pokrčil rameny.

„On to ví,“ odvážil jsem se špitnout, ale Leena mě zpražila tak vražedným pohledem, že jsem raději jen poslouchal, co dalšího z ní vyleze.

„Ti zachranáři už tam beztak dávno nejsou, a jenom těžko se z toho dostanou samy dvě. Jenom ti chci říct, abys radši nevěřil. Možná je ještě naživu, ale asi ji spíš nikdy neuvidíš. Věř mi, takhle se ti s tím srovná líp.“

Joni konečně otevřel ústa. „Už jsi někoho ztratila? Myslím doopravdy?“

Leena zavrtěla hlavou. „Ne, ale rozhodně nemám všechno naservírovaný na zlatým podnose jako ty. Já můžu na rozdíl od tebe Yö ztratit pokaždý, tak se seber a prostě se s tím smiř!“ Joni se stáhl sám do sebe, bylo to hrozně patrný. Já jsem se snažil uklidnit. Leena to nevěděla, nevěděla nic o Jalmari ani o tom, co všechno Auri pro Joniho znamenala, i když si myslela, že to ví. Jenže právě teď mu nevědomky neskutečně ublížila.

„Díky za koláč,“ promluvil jsem a doufal, že nezním moc vyděšeně. „Jestli je to všechno, můžeš jít.“

Leena si odfrkla. „Přestaň věřit, že se vrátí, Joni, a ještě mi poděkuješ,“ neodpustila si, a pak se zvedla a vážně odešla. Joni na první pohled nevypadal, že ho to vzalo, nebrečel, nenadával, jenom tam tiše seděl s kamenným výrazem. Jediná známka po emocích byla to, že zbledl, ale já jsem věděl, že se jen snaží působit silně.

Mohl jsem za to. Snažil se působit silně, protože jsem si od něho držel odstup, a on si toho musel všimnout. Jenže to asi byla chyba. On mě teďka potřeboval, protože jsem byl jediný, koho k sobě pustil. Řešit odstup mezi náma jsme mohli potom, nechtěl jsem, aby to všechno držel v sobě, protože jsem konečně vnímal, kolik bolesti ho to stálo. Odsunul jsem židli, přešel k němu a nemotorně ho poplácal po zádech. Sice byl skoro o čtvrt metru vyšší než já, ale seděl, takže ho nebylo zase tak těžký objemout.

„Hele, nevšímej si toho, co říká. Něco vymyslíme a Auri se vrátí. Je odvážná a zvládne to, fakt.“

Joni se zhluboka nadechl. „To zní, jako bys měl plán.“

„Nemám, ale…“ Najednou to ke mně přišla. Ta myšlenka byla jako blesk z čistýho nebe. „Tuivo!“

„Co?“ nechápal.

„Tuivo. On zná hory, aspoň do jistý míry. A ti dva, myslím Jyrkiho a Taimi, taky. Budou vědět, jestli je nějaká šance, aby se odtamtud dostala, a jestli jo, můžem tam vyrazit.“

„Yle, jednou jsme se už pokusili ji zachránit…“

„Nebo tam navedeme záchranáře! Nebo poprosíme psovody, aby tam s náma šli!“ chrlil jsem jednu myšlenku za druhou. „Leena je zná dost dobře na to, aby je přesvědčila. Prosím, Joni, nevzdávej to, protože já to ještě nevzdám.“ Když se trochu pousmál, bylo to pro mě víc než miliony slov. Chtěl pokračovat, chtěl to ještě zkusit. Sám jsem nevěřil tomu, že by se nám mohlo podařit Auri zachránit, ale chtěl jsem, aby si Joni myslel, že jsem o tom přesvědčenej.