Fénix ztracena: Cesta rodiny (3. díl)
Příspěvky
1. Bude mě ještě vůbec chtít vidět?
1. 12. 2024
„Než jsem se sblížil s Mirjou a pak i dětmi a předtím s Verim, neuvědomoval jsem si, jak jsem osamělý,“ prohlásil. „Asi si ten pocit nedokážeš představit, něco uvnitř tebe bolí, ale neuvědomuješ si proč.“
„Proč myslíš, že si to nedokážu představit?“
„Odpusť. Já jen… máš přátelé. Máš svůj kmen. A teď míříš za tím starým a předpokládám, že ti nejde o místo, ale o lidi odtamtud.“
„Myslela jsem si, že můj manžel zemřel.“ Niilo mě vyzval pohledem k pokračování. Nemusela jsem mu to vyprávět, ale ta atmosféra vybízela ke sdílení. Snad to bylo tou tmou přerušovanou jen jasnými světly řídící věže, snad tím, že jsem věděla, že tento pilot je dobrý člověk, nebo jsem to zkrátka jen chtěla někomu říct. „N-ne ten náčelník,“ zakoktala jsem se. „Můj právní manžel. Zachránil mi život. Zranil se a náš kmen ho ošetřil. Zrovna v té době jsem umírala kvůli Tem… zápalu plic,“ opravila jsem se. Stále jsem tu nemoc pro sebe nazývala jako Temnotu. „Vzal mě do Pieni. Nikoho kromě něj jsem tam pořádně neměla. A pak se jednoho dne nevrátil. Vím, jaké to je, být osamělá.“
Niilo potřásl hlavou. „Netušil jsem to. Takže… se tam teď nevracíš kvůli lásce. Myslím té romantické.“
Vzpomněla jsem si na Naali a bodlo mě u srdce. Přestože už jsem teď viděla, jak sebestředná byla, stále ve mně to, co jsem k ní cítila, hlodalo, stále mi něco namlouvalo, že se jistě změnila a teď by mě dokázala milovat, ale to byla hloupost. Nejspíš mi jen chyběl Risto. Navíc na tom nezáleželo. Naali už nikdy znovu neuvidím. „Ne,“ špitla jsem.
„Dobře, nebudu se ptát, vím z vlastní zkušenosti, jak je to nepříjemné.“
„Ptát na co?“ podivila jsem se.
„Zaváhala jsi.“