1. Bude mě ještě vůbec chtít vidět?
Taimi nám šla koupit svačinu na asi kilometr vzdálenou čerpací stanici, takže jsme při čekání na pozdně večerní odlet seděli na konci ranveje na základně sloupu sami. Toto letiště bylo dopravní, proto tady nestála žádná letištní hala, jen hangár. Na druhou stranu, tato dráha byla čistě naše, nehrozilo tedy, že by nás tady něco srazilo. Více jsem se obávala trapného ticha. S Taimi jsem se tak necítila, ne proto, že by ona obstarávala konverzaci, ale čistě proto, že jsem ji měla po svém boku.
„Ještě jednou díky za pomoc. Nechtěla bych to po tobě, kdybych neměla své povinnosti v kmeni. Náčelník by sice pochopil, že musím uzavřít svou minulost, ale… no, asi chápeš, že nějaká pravidla dodržovat musím.“
Niilo se pousmál. „V pořádku.“
„Můžu se tě zeptat na něco osobního?“
„Nejspíš neodpovím, ale zeptat se můžeš.“
Ušklíbla jsem se. „Proč to děláš? Chápu, proč jsi tehdy přepravil Jyrkiho, ale já ani nejsem úplně jeho kamarádka. Proč ti to za to stálo?“
Niilo na mě upřel pronikavý šedomodrý pohled. „Nikdy jsem nechtěl být pilot letadla s pasažéry. Občas to dělávám, ale moje hlavní náplň práce je přepravovat zásoby. Mezi městy, ne do kmenů, díky Jyrkimu a Taimi ne. Nejde mi o to samotný přepravování, ale o… tohle,“ máchl rukama kolem sebe. „O to, že je to cesta, jak poznat nové lidi.“
„Kolegové nejsou dobří?“
Niilo se uchechtl. „Nějak… je vlastně ani neznám. S výjimkou Veriho, samozřejmě. Veri tam pro mě vždycky byl, i když jsem si myslel, že jsem na všechno sám. Ale jinak… víš, moc dlouho jsem se jich stranil, než abych zapadl.“
„Takže tobě to za to stojí, protože z toho máš taky užitek?“
Protočil oči. „Nejsem nesobecký a nemíním si na to hrát.“
„Ne, tak jsem to nemyslela. Jen se snažím pochopit tvoji motivaci.“ Napadlo mě, jestli jsem to nepokazila, protože se viditelně stáhl do sebe, ale naštěstí to netrvalo dlouho.
„Než jsem se sblížil s Mirjou a pak i dětmi a předtím s Verim, neuvědomoval jsem si, jak jsem osamělý,“ prohlásil. „Asi si ten pocit nedokážeš představit, něco uvnitř tebe bolí, ale neuvědomuješ si proč.“
„Proč myslíš, že si to nedokážu představit?“
„Odpusť. Já jen… máš přátelé. Máš svůj kmen. A teď míříš za tím starým a předpokládám, že ti nejde o místo, ale o lidi odtamtud.“
„Myslela jsem si, že můj manžel zemřel.“ Niilo mě vyzval pohledem k pokračování. Nemusela jsem mu to vyprávět, ale ta atmosféra vybízela ke sdílení. Snad to bylo tou tmou přerušovanou jen jasnými světly řídící věže, snad tím, že jsem věděla, že tento pilot je dobrý člověk, nebo jsem to zkrátka jen chtěla někomu říct. „N-ne ten náčelník,“ zakoktala jsem se. „Můj právní manžel. Zachránil mi život. Zranil se a náš kmen ho ošetřil. Zrovna v té době jsem umírala kvůli Tem… zápalu plic,“ opravila jsem se. Stále jsem tu nemoc pro sebe nazývala jako Temnotu. „Vzal mě do Pieni. Nikoho kromě něj jsem tam pořádně neměla. A pak se jednoho dne nevrátil. Vím, jaké to je, být osamělá.“
Niilo potřásl hlavou. „Netušil jsem to. Takže… se tam teď nevracíš kvůli lásce. Myslím té romantické.“
Vzpomněla jsem si na Naali a bodlo mě u srdce. Přestože už jsem teď viděla, jak sebestředná byla, stále ve mně to, co jsem k ní cítila, hlodalo, stále mi něco namlouvalo, že se jistě změnila a teď by mě dokázala milovat, ale to byla hloupost. Nejspíš mi jen chyběl Risto. Navíc na tom nezáleželo. Naali už nikdy znovu neuvidím. „Ne,“ špitla jsem.
„Dobře, nebudu se ptát, vím z vlastní zkušenosti, jak je to nepříjemné.“
„Ptát na co?“ podivila jsem se.
„Zaváhala jsi.“
Mávla jsem nad tím rukou. „Žije tam člověk, kterého jsem kdysi dávno milovala, než jsem si uvědomila, že to bylo jednostranné. Ale s tím se nesetkám.“
„Proč ne?“ zajímal se. „Za něco jsi jej ráda měla.“
„Protože by se to nikdo neměl dozvědět, že jsem tam vůbec byla. Odešla jsem s mým manželem dobrovolně, jsem pro ně zatracená.“
„Ah,“ vydechl.
„Předpokládám, že tou vlastní zkušeností jsi myslel Mirju.“
Niilo se ušklíbl. „Já vím, jak to vypadá. Bydlíme spolu, staráme se spolu o domácnost, vychováváme spolu děti a psa, ale kdyby mezi námi něco bylo, tak to prostě netajíme, nemáme důvod.“
„Chápu.“
Niilo si odfrkl. „Jo. Všichni to chápou.“
„Neměl bys lidi soudit, než je poznáš. Myslíš si, že jsem si vzala náčelníka z lásky?“
Pohlédl na mě trochu s odporem. „Takže jsi chtěla moc.“
„A vidíš? Tohle je přesně to, o čem mluvím,“ usmála jsem se. Na někoho jiného bych se za to možná zlobila, ale jestli byl tak dlouho sám, možná nevěděl, jak se k druhým chovat. „Ne. To rozhodnutí bylo praktické pro nás oba. Mám v kmeni dítě. Nechtěla jsem, aby na něj hleděli skrz prsty. A pro něj… to má taky výhody.“ Niilo povytáhl obočí v němé otázce, zároveň jsem nicméně cítila, že nemusím odpovídat, pokud nechci. „Je gay,“ vysvětlila jsem jednoduše. „To se asi v kmenech obecně moc nenosí.“
„Jasně,“ kývl.
„A já asi částečně taky,“ usmála jsem se. „Ta má první láska byla dívka.“ Už jsem přestala přemýšlet nad tím, jestli mu neříkám příliš, byl mi sympatický, i přes tu jeho neomalenost. I kdybychom se už nikdy neviděli, čas strávený společně mě bavil.
„Hádám, že nebylo lehké to přijmout. Ani pro jednoho z vás.“
Uchechtla jsem se. „To rozhodně ne. Ty jsi…“ Ztichla jsem, protože mi ta otázka přišla až příliš intimní, i na to, co už jsme si řekli. Podíval se na mě a já jsem věděla, že v mých očích tu otázku stejně vyčetl.
„Ne, neměl,“ odpověděl. Hlas se mu trochu zatřásl. „Byl bych špatná volba pro kohokoli.“
„Nikdo není špatná volba. Chápu, že s Mirjou to tak necítíte, ale jsou tady další lidé.“
Niilo se hořce zasmál. „A kdo? Veri? Nikdo jiný tam už totiž není.“
„A ty snad o něj máš zájem?“
„Jasně, když už mě neštvou lidi s Mirjou, tak začnou s Verim,“ protočil oči. „Což je ještě víc od cesty, mimochodem.“ Pak se ale zasmál doopravdy. Přidala jsem se k němu.
„Dobře. Já jen… nezníš, že jsi sám spokojený.“
„Někteří lidé by neměli mít vztah. Ne, nedívej se tak na mě. Je mi skoro třicet a mám nulové zkušenosti. Vážně si myslíš, že by o to někdo stál?“
„Je v pořádku, jestli sis vybral být sám. Myslím partnersky. Protože sám nejsi.“
„Já vím,“ blýskl po mě úsměvem, který mi nepřišel stoprocentně upřímný.
Nevadilo by mi pokračovat v hovoru s ním, ale přišla Taimi. Ne, že by mi vadilo konverzovat s ní před ním, ale měli jsme ústa zaměstnaná kousáním baget. Na to, že byly z benzínky, byla alespoň ta moje se sledí pomazánkou chutná. Pak byl čas vydat se na cestu. Štěstí, že už jsem párkrát letěla v rámci roznášení zásilek, takže to pro mě nebylo tak děsivé jako poprvé ve vzduchu. Taimi skoro hned po vzletu usnula a já jsem se ponořila do myšlenek.
Niilovo stranění se romantických vztahů mi připomnělo Jokiho, i když jsem silně pochybovala, že by pro to Niilo měl podobný důvod. To, co Joki udělal a způsobil, bylo neomluvitelné, ale nemusel tím trpět až do konce života, hlavně když mu Tuivo odpustil. Připadalo mi, že vůbec nešlo o jeho orientaci. Věděla jsem, jaké to je, milovat někoho nesprávného ve společenství, které podobné vztahy nevnímalo jako možnou variantu. Prošla jsem si tím, že jsem svou nemoc považovala za trest za takovou lásku. Ale nevzdala jsem se jí. Připadalo mi, že se tím trestal a přála bych si mu pomoct. Jen to nebylo tak jednoduché, protože jsem mu nemohla s čistým svědomím říct, že to, co udělal, je v pořádku. Vlastně pro to měl paradoxně největší pochopení sám Tuivo, ne já.
Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Měla jsem vlastních myšlenek k řešení dost, nemusím se odklánět k cizímu problému. Navíc jsem si technicky vzato také vybrala život bez romantického vztahu, a ačkoli to zřejmě ani jeden z nás nebyl, někteří lidé tak jistě dokázali být úplní. Jen jsem nikoho takového neznala. Každopádně jsem se však přinutila myslet na setkání s Vahvou, protože mě čekalo ve velmi blízké budoucnosti. Bude mě vůbec ještě chtít