6. Asi bych ti měla něco říct
Nestáli u silnice moc dlouho, ale oběma jim začínala být zima. Vybavili se na let letadlem, ne na stopování. Navíc začínali propadat beznaději, protože kolem nich neprojelo za hodinu jediné auto. Tapio se už polovinu z toho odhodlával udělat něco, co by jim oběma mohlo psychicky i fyzicky pomoct, ale nebyl si jistý, jestli může, hlavně po tom, co mu Alja včera naznačila. Nakonec to dívka vyřešila za něj.
„Nemohli bysme se obejmout?“ zeptala se. Tapio věděl, že v prvních chvílích, kdy se znali, by mu přišlo, že si je sebou naprosto jistá, ale teď viděl drobné známky nejistoty v její tváři.
„Můžeme,“ vyrazil ze sebe a rozpřáhl ruce. Alja se k němu natiskla a ruce po položila na hrudník. Oba se dost třásli a oběma prudce bušilo srdce. Tapio, přestože ho o dotek požádala sama, si pozorně prohlížel její tvář, jestli neuvidí známky odporu nebo paniky.
„Co když dneska nic nepřijede?“ zeptala se ho roztřeseným hlasem.
„Tak… to nestihneme,“ zašeptal Tapio. „Ale určitě se něco musí objevit.“
„Asi bysme umrzli, kdyby bylo nutné spát venku, že?“
Tapia ta otázka překvapila. Myslel si, že takovou možnost vůbec nepřipouštěla. Pokusil se ale pohotově odpovědět. „Nezůstali bychom tady. Určitě tu musí být místo, kde tolik nefouká a tak.“
Alja přikývla. „Chci jenom znát tvůj názor.“
„No, a co bys udělala ty?“
„To právě nevím. Asi tě držela ještě pevněji.“
Tapio se usmál. „Nevím, jestli by ti bylo víc teplo. Máme oba bundy a… sakra, to vyznělo fakt blbě. Aljo, já…“
„Jde o to, co jsem ti včera řekla? Kašli na to. Já vím, že tě znám dva dny, ale neublížil bys mi.“
Tapio polkl. „Chtěl bych vědět, co se stalo.“
„Proč?“ zeptala se Alja, ale pak se jí rozšířily zorničky a svého společníka odstrčila. Tapio se obrátil, zatímco dívka už divoce mávala na projíždějící auto. Přidal se k ní a nemohl uvěřit svému štěstí, když jim opravdu zastavilo. Zpoza volantu jim žena ve středním věku naznačila, že si mají nasednout dozadu. Vpředu už vezla svého psa.
„Brý den,“ prohlásila Alja, aniž by se pořádně usadila. „Krásný pes. Máte cestu do Verdany? Aspoň přibližně?“
„Nemáme moc peněz, ale benzín vám snad zaplatíme,“ dodal Tapio.
„Jezdím na naftu,“ odpověděla žena pobaveně. Tapio pochopil až po několika vteřinách, že si z něj dělá legraci. Ihned ale pokračovala. „Nemám tam cestu, ale vezmu vás na nádraží. Odtamtud jezdí do Verdany vlak. Nevím v kolik, ale určitě jede.“
„Děkujeme,“ špitla Alja a pevně sevřela Tapiovu dlaň. V autě bylo teplo, teď už se nemohli vymlouvat, ale ani jeden z nich to neměl zapotřebí. Cítili blízkost toho druhého a to teď bylo hlavní. Otázky, co to pro ně znamená, můžou přijít později. Alja živě konverzovala s řidičkou, která, jak se dozvěděli, vezla svého psa na očkování na veterinární kliniku, takže si povídaly o zvířatech. Z toho se Tapio dozvěděl, že má Alja doma kočky, které už přestěhovala ke svým rodičům, kde se chystala chvíli bydlet, než si najde něco vlastního. Překvapilo ho, že z toho vyprávění vynechala děti, ale možná to pro ni bylo bolestivé téma. Tapio by se možná alespoň lehce zapojil, ale padala na něj únava, takže jim jen naslouchal se zavřenýma očima. Aljin žaludek se zřejmě rozhodl uklidnit, protože už žádné léky nepotřebovala a nepodřimovala jako on.
Když auto zastavilo, Tapio se lekl, takže asi musel usnout tvrdě. Alja mu pořád tiskla dlaň. Něco říkala paní za volantem, ale on byl ještě napůl ve snu, takže nerozuměl slovům. Když otevřel oči, první, co ho překvapilo, bylo, že už nastala noc. Vyděšeně pohlédl na Alju. „Kolik je hodin?“
„Osm.. Osm večer, i když venku je takhle pomalu i v osm ráno. Ale pokud by něco jelo do Verdany v následujících hodinách, ještě to můžu stihnout. A teď se pohni, jinak to nestihnu určitě.“ Tapio poděkoval řidičce a rychle vystoupil z auta. Alja ho napodobila. Když vystoupili, před nimi se objevila šedivá nehezká budova.
„No, alespoň tu mají nádražní halu,“ poznamenala Alja a pospíchala dovnitř. Tapio jí sotva stačil, ale ukázalo se, že ji nespíš poháněl nějaký šestý smysl, protože hned čtyřicet minut po tom, co si koupili lístky, jim měl jet vlak. Poslední etapa cesty. Koupili si lístky a dovolili si i na kafe z automatu. Když se usadili na lavičce v relativním teple haly, Alja oslovila svého společníka. Tapio k ní zvědavě natočil hlavu.
„Asi bych ti měla něco říct.“ Oslovený mlčel a čekal. „Žádné děti nejsou. Nemůžu mít děti. Když… když se mi stala jedna ošklivá věc, tak jsem šla na potrat. Akorát to nějak nedopadlo a jsem neplodná. Nezeptal ses nikdy, jak se jmenují ani na nic podobnýho, tak to bylo jednoduchý předstírat.“
Tapio polkl knedlík v krku. „Nechtěl jsem ti tím ublížit.“
„Jo, já vím. Asi ti dlužím vysvětlení.“
„Znásilnil tě někdo?“ zeptal se přímo. Dívka s kamennou tváří kývla. „Tvůj manžel?“
Odfrkla si. „To by asi byla ta lepší varianta. Jeho kamarád, ale on o tom věděl a dovolil to. Byli opilí, ale to je neomlouvá.“
Tapiovi se zhoupl žaludek. „To… to mě strašně mrzí.“
Alja se smutně usmála. „Takový věci se stávají. Jenom to udělal hodně drsně a bez ochrany. Ale pokud jde o manžela, ono tam toho bylo víc. Neustále urážky, posměšky, kritika, předstírání, že se nestalo něco, co si dobře pamatuju. Já jsem ho vlastně ani nechtěla. On mě tak nějak uhnal, očaroval, a než jsem stihla otevřít oči, byli jsme manželé.“
„Uhnal?“ zajímalo Tapia.
„Neustále se mnou vyhledával kontakt, nosil mi dárečky, říkal, jak mě má rád… vím, že jsem blbá, že jsem mu na to skočila.“
Tapio zavrtěl hlavou. „Nemyslím si to. Prostě jsi chtěla lásku.“
„Asi jo. Tehdy jsem se cítila blbě, že je mi sedmnáct a ještě jsem nikoho neměla. Teď vím, že mi ukradl celý čtyři roky života.“
„Takže je ti dvacet jedna,“ konstatoval.
„Umíš počítat, to se asi hodí,“ ušklíbla se.
„Ne, jen… jsem nedokázal poznat, kolik ti je.“
„A kolik je vlastně tobě?“
„Taky dvacet jedna,“ odpověděl. „Ale Aljo… nevylož si to tak, že tě nějak obviňuju, ale proč sis vymyslela děti? Já bych tě neodsoudil, když mám sám máslo na hlavě.“
Alja se zamračila. „Jak to myslíš?“
„No, že jsem odletěl od táty. Nemělo to žádný vážný důvod, byl jsem na dovolené. Potřeboval jsem si od něj a toho dusivého smutku, co z něj vycházel, odpočinout.“
„Ale pak jsi mu volal. Kdybys mu chtěl jen říct, že se zpozdíš, nevyužil bys můj čas,“ podivila se dívka.
Tapio pokrčil rameny. „Trochu se sesypal. On je teď citlivý na jakoukoli změnu. A taky se bál, že se mi něco stane, až se počasí uklidní a poletím. Ale abych ho utěšil, chtělo by to tak čtyři hodiny, ne minuty.“
Alja smutně kývla. „Já jsem si ty děti úplně nevymyslela. Myslela jsem tím moje kočky. Tady v Joisseenu musí být na někoho napsané a bohům žel jsou napsané na něj. On mi je nenechá, přestože ho nezajímají, to je radši třeba nechá umřít hlady, jen aby mi ublížil. Jenže kdybych ti řekla, že potřebuju stihnout soud kvůli kočkám… nevím, asi by ses mi vysmál.“ Ke konci se jí zlomil hlas.
Tapio o tom chvíli přemýšlel. „Ne,“ vydechl nakonec. „Nevysmál. Ani kdybych tě neznal. Chápu, že ti na nich záleží. Jenom mi přijde vtipná představa, že jsi pro kočky sháněla právníka," cukly mu koutky úst.
„Už chápeš, proč jsme se s ním nedohodli?“ zasmála se dívka a on se k ní přidal. Oba se bez dohody zvedli a zamířili na nástupiště, protože hlásili jejich vlak. „Jmenují se Valo, Lumi a Kukka,“ navázala během cesty Alja. „Všichni tři bílí, jen Kukka má na sobě takové roztomilé fleky, co vypadají jako kytky, proto se jmenuje, jak se jmenuje. A ty? Máš doma nějaké zvíře?“ S touto otázkou došli na perón. Do příjezdu zbývaly asi tři minuty.
„Psa. Jmenuje se Beni,“ odvětil.
Alja se mu zadívala do očí. „Jak vychází s kočkama?“
Tapio sklopil oči. „Hraje si s nima, je to ještě takové blbé štěně. Proč?“
Alja natáhla ruku a dotkla se hrany jeho čelisti. Opatrně se na ni podíval. „Protože by se třeba mohli potkat. Tvůj pes a moje… děti.“
Tapio trochu stáhl její ruku, ale nepustil ji. „Myslíš si, že můžeme… Že tohle neskončí, až se vrátíme do Verdany?“
Pokrčila rameny. „Nevím. Ale jsem ochotná to zkusit.“
Tapio se zamyslel. „Dobře, ale jen pokud mi řekneš, jak nás vidíš. Jsme… kamarádi?“
Alja dobře chápala, na co se jí ptá. Jestli je připravená na něco víc. „Zatím kamarádi. A uvidíme.“ Jejich další rozhovor přerušilo pískání vlaku. Alja si od Tapia převzala prázdný kelímek od kávy a zamířila ke koši. Když ji Tapio nemohl slyšet, zamumlala si pod nos něco, co se bála přiznat i sama sobě. „Uvidíme, jestli mě taky miluješ.“