5. Brzy ti bude líp
Alja odevzdaně zvedla kbelík a už počtvrté za poslední dvě hodiny ho šla vylít. Tapio jen doufal, že našla toaletu a nevrhá jeho obsah do průlivu. Hádal, že to by se kapitánovi moc nezamlouvalo. Když se vrátila, pobledlá a vysílená z toho všeho zvracení, zvedl se a vydal ke dveřím.
„Tapio?“ oslovila ho tiše a chraplavě.
„Jdu se zeptat, jestli někdo nemá něco proti mořský nemoci,“ vysvětlil.
„Promiň,“ šeptla dívka.
Podřepl si k ní. „Za co se omlouváš? Vždyť nemůžeš za to, že je ti špatně.“
„Snažila jsem se to skrýt, ale tělo mělo jiný názor,“ kývla bradou ke kbelíku.
„Ty jsi to věděla? Že je ti na lodi špatně?“ zeptal se starostlivě.
Alja se ušklíbla. „Mně je špatně skoro ve všech dopravních prostředcích. I v tom autobusu bylo, mimochodem.“
„I v letadle? Teda myslím normálně, při těch turbulencích, než nás zastavila bouřka, bylo špatně i mně.“
Alja se trochu usmála. „V letadle je to nejhorší.“ Tuivo kývl a chtěl se zvednout, ale Alja ho popadla za předloktí a zavrtěla hlavou. „Já ty léky nechci. Bude se mi chtít akorát spát. Mám tady pana Kbelíka.“
„Vždyť můžeš spát,“ namítl Tapio. „Můžu jít na palubu. Snad tam najdu místo, kde se jim nebudu motat pod nohama.“
„Nechci spát ani být zblblá,“ odpověděla a přitiskla si nohy k hrudníku.
Tapio to nechápal. „Ty se vážně bojíš, že bych ti něco udělal?“
„Ne,“ odpověděla. „Ty ne, ani nikdo jiný. Spíš že se prostě něco… stane.“
Bodlo ho u srdce, protože si znovu vzpomněl na svou matku. „Myslím, že jsme si už neštěstí vybrali. Ty bouřky jsou až výš v mracích, sem by žádná neměla přijít. Přiznávám, že jsou trochu větší vlny, ale…“
„Takhle to nefunguje!“ přerušila ho rázně. „Taky se říká, že neštěstí po třech. Rozvod, letadlo, a příhodně sem patří ztroskotaná loď, nemyslíš?“
Tapio o tom asi po vteřinu přemýšlel. „Je to kvůli tomu, co jsem ti řekl o mamce?“
„Připustila jsem si, že ta možnost existuje,“ přiznala. „Ale ty za to nemůžeš. Jen chci být ve střehu, kdyby se něco dělo.“
„Kdyby ti bylo špatně, tak bys taky…“
„Už se o tom nechci bavit,“ odsekla.
Tapio se roztřeseně nadechl. „Chceš jít na palubu? Nevím, jestli ti tam bude líp nebo hůř, ale je tam čerstvý vzduch.“
Alja se uchechtla. „Já si nemyslím, že můžeme. Jsme na nákladní lodi a domnívám se, že jsme tak trochu černí pasažéři.“
„Takže budeme tady v podpalubí,“ konstatoval, dosedl na zem a přemýšlel, čím by si ukrátil čekání, a také ho ukrátil Alje. „Můžu pro tebe něco udělat?“
Zmateně zamrkala. „P-proč? Totiž, ne.“
„Není zač,“ usmál se.
„Co?“
„Správná odpověď je ne, díky,“ napověděl jí. Alja se ještě více schoulila. Nemyslel si, že řekl něco zase tak hrozného. „Tobě je vážně špatně,“ konstatoval.
„Nepovídej,“ ušklíbla se. Netušil, co odpovědět, ale ani nemusel. Ozvalo se zaťukání na dveře kajuty. Tapio se podíval na svou spolucestující, která nejspíš sebrala zbytky sil, postavila se a šla otevřít. Najednou působila, že jí nic není. Otevřela a do kajuty vpadl kapitán.
„Ahoj,“ kývl na Alju a poté i na Tapia, který se neohrabaně sbíral. „Klidně seď, jenom jsem vám donesl večeři a pití.“ Strčil Alje do ruky chléb, kousek sýra a dva jablka. Džbán postavil na skříňku. „Někoho bych poslal, ale chtěl jsem vám ještě oznámit, že cesta potrvá šest hodin, když všechno půjde dobře. Takže bych doporučil se vyspat. Potřebujete něco?“
Alja zavrtěla hlavou, ale Tapio vyhrkl: „Nemáte něco proti mořské nemoci?“
Kapitán se lítostlivě usmál. „Hned ti to donesu.“
„A ještě jsem se chtěl zeptat, kolik potom budete chtít peněz. Jen ať si rozvrhneme zbytek cesty.“ Vytvořili si plán skoro až do Verdany, ale potřebovali vědět, jestli na něj mají finance.
Kapitán se poškrábal na hlavě. „To je v pořádku. Jen nechoďte na palubu, mohlo by se vám tam něco stát.“
Tapio nemohl uvěřit jejich štěstí. Když kapitán odešel, zazubil se na svou kamarádku. „Možná chodí po třech i štěstí. Nejprv nechtěla peníze ta rodina, teď oni, takže ta plavba vyjde a… Aljo, co je? Je ti špatně?“
Slabě, neupřímně se usmála. „Má pravdu. Prospi se. Já strávím noc s panem Kbelíkem.“
Tapio zavrtěl hlavou. „Donese ti nějaké léky.“
Uchechtla se. „Říkala jsem ti, že o ně nestojím!“ Znělo to dost naštvaně.
„Tady je pitomost hrát si na hrdinku. Jestli máme dál pokračovat spolu, potřebuju, abys byla v pohodě.“
„Budu, jenom co vystoupíme z lodi, bez obav,“ odsekla.
„Tobě… tobě vadí, že se ti snažím pomoct?“ podivil se. „Nebo že jsem rozhodl za tebe?“
„Odkdy tě zajímá, jak mi je?“
„Zajímalo mě asi tak… od začátku? Nevím. Naše situace je divná.“ Zhluboka se nadechl. „Nechci se hádat, jen… má pravdu. Měli bychom spát. Je už jedno, jestli tě ty léky utlumí, spíš se ti líp usne.“
„Nechci spát. Neboj, zvládnu fungovat.“ Kývla k posteli. „Dobrou.“
„Aljo,“ začal, ale ozvalo se zaklepání na dveře. Tentokrát šel otevřít Tapio. Převzal si krabičku, prohodil s kapitánem pár zdvořilostních frází a se zaváháním položil léky na skříňku vedle džbánu s vodou. „Kdyby sis to rozmyslela, je to tady,“ rezignoval. Pak si na něco vzpomněl a vylovil z batohu baterku. „Světlo mě nebudí, takže si dělej, co chceš.“ Nebyla to pravda, ale chtěl jí zajistit pohodlí. Pokud zasvítí, bude předstírat, že nadále spí.
Alja zaváhala, ale nakonec se zvedla, došla ke krabičce a z plata vyloupla pilulku. Její obličej vytvořil znechucenou grimasu. „Nesnáším polykání léků,“ zamumlala. Vypila kvůli jedné malé pilulce skoro půl litru, než se jí konečně povedlo ji dostat do krku. Pak se rozkašlala, když jí trocha vody vnikla do dýchacích cest.
„Brzy ti bude líp,“ hlesl Tapio.
Přešla k němu a poťukala na postel. Posadil se na ni, stejně jako ona. „No teda. Tahle je ještě užší než ta minulá,“ poznamenala.
„Ale není tu až taková zima. Budeme se zase střídat v tom, kdo spí na zemi, nebo si střihneme nebo…“
„Máme na to necelých šest hodin. Kašli na to, pojďme prostě spát spolu v posteli.“
Tapio zaváhal. „Určitě?“
Alja rozhodně kývla. „Ale musíš spát u stěny, abych tě nepozvracela, kdyby náhodou.“
„Skvělý,“ usmál se a soukal se tam, kde mu řekla.
„Máš pravdu,“ poznamenala náhle a lehla si vedle něj. Museli být dost natisknutí, ale když se k sobě otočili zády, dalo se to přežít. „Měla jsem tě nechat donést ty léky rovnou.“
„V pohodě. Asi to trochu chápu,“ zamumlal. Pak už neříkali nic, ale dlouho vnímali teplo toho druhého, které sdíleli pod jednou přikrývkou.
Když se Tapio ráno probudil, třásl se zimou a deka někam záhadně odcestovala. Když chtěl vstát a ucítil dívku vedle sebe, nejprve se trochu lekl, dokonce sebou škubl, ale pak si vzpomněl, že se včera na společném spaní domluvili. Podíval se na hodinky. Spali pět hodin, ale cítil se docela odpočatý. Dívka vedle něj se zavrtěla.
„Promiň. Vzbudil jsem tě?“
„To je v pořádku,“ zívla. „Kolik je hodin?“
„Čtyři.“
„Sakra,“ zasyčela. „Chci spát.“
„Teoreticky nás ještě nikdo nepřišel probudit, tak…“ Najednou se lodí ozval táhlý a nepříjemný zvuk, nejspíš nějaká siréna. Dívka pozvedla obočí. „Dobře,“ uznal Tapio. „Jsem rád, že nás nevzbudilo tohle. Říkal šest hodin, mizera.“
Pomalu si balili věci a připravovali se na dlouhé a mrazivé čekání u silnice, jestli jim někdo zastaví a nebude to sériový vrah. Pokud šlo o Alju, myšlenka, že bude stopovat s Tapiem a ne sama, ji uklidňovala. On sám však věděl, že kdyby si přece jen sedli do auta k sériovému vrahovi, zrovna on jí moc nepomůže.
„Nechceš požádat kapitána, aby ti dal pana Kbelíka? Abys nám nepozvracela auto, ve kterém pojedeme,“ zažertoval Tapio.
„Jo, přesně takhle mu to řeknu. Že chci pana Kbelíka,“ odtušila dívka.
„Řekni, že sis k němu vytvořila citové pouto.“
Alja předstírala, že zmíněnou věc po Tapiovi vrhá. Ten se instinktivně přikrčil. „Blbečku,“ usmála se na něj. „Neboj. Mám nějaké ubrousky a asi požádám, jestli si můžu vzít pár těch pilulek. Stejně většinou cestujeme, takže můžu být trochu oblblá.“ Pohlédla na blonďáka. „Promiň za ten včerejšek. Nechtěla jsem tě urazit, ale… no, necítila jsem se bezpečně. Přece jenom se známe druhý den a hodně mužů by využilo, že se mnou sdílí postel. Chtěla jsem být v plné síle, kdybych se musela bránit.“
Tapiovi její slova sebrala vítr z plachet. „Stalo se ti to už někdy?“
Alja sotva znatelně kývla. „Řeknu ti to pak, až budeme stopovat. Je to na delší vyprávění.“ Začala znovu balit, ale Tapio ještě dlouho hleděl na její záda.
„Co tě nakonec přesvědčilo, aby sis ke mně lehla?“ zeptal se nakonec.
„Tvůj klid,“ otočila se a usmála se na něj. „Vím, že občas… že dost často bývám impulzivní a výbušná. Ale ty to zvládáš. A pak taky to, že jsi nakonec nechal na mě, jestli si ten prášek vezmu nebo ne. Bez tebe bych to neudělala a pan Kbelík by dostal pořádně zabrat.“
„Tak jo,“ usmál se Tapio nazpět. Věděl, že zítra tohle dobrodružství skončí, ale líbilo se mu mít při něm po svém boku zrovna Alju.