4. Nevím, co dělám
Dvojice se ocitla v přístavu. Bylo by složité najít loď, která míří tam, kde potřebují, ale Alja v obchodě se suvenýry sehnala rozpis všech plaveb. Nešlo jí do hlavy, že by je měli vzít na zásobovací loď, ale místní rodina nejspíš věděla, co si může dovolit jim poradit. Nebo se jich chtěli co nejrychleji zbavit, ale musela do alespoň zkusit. Poťukala prstem na rozpis a hlavou jí probleskla myšlenka, že je dobře, že nesněží. Už by se dávno rozmočil. Podle závějí kolem nich si se ale příroda dostatečně vyřádila v noci.
„Tapio,“ oslovila svého společníka. Zřejmě ho vytrhla z myšlenek. „Do Lijny dneska ráno pluje jenom tahle loď. Asi za hodinu. Takže budeme čekat. Už máme trénink z toho letiště.“ Usmála se, aby pochopil, že vtipkuje, ale on jí to neoplatil. Ani se na ni nepodíval. „Jsi v pohodě?“
Sklopil hlavu ještě níže. „Jo, jasně.“
„Je to jenom hodina. Já věřím, že nás na tu loď vezmou. Vím, že je zásobovací, ale když jim zaplatíme, nemají důvod…“
„Já vím,“ hlesl.
Alja na něj soucitně pohlédla. Poznala, že ho něco opravdu trápí. „Copak se děje?“ zeptala se ho. „Víš, myslím, že jsme si už tak řekli hodně. Nechci tě do toho nutit, ale vlastně chci, protože se prostě trápíš a nesnaž se mi nakecat opak, nejsem slepá.“
„Kdyby ses na mě nekoukala, tak by sis toho nevšimla,“ pokusil se odvést téma vtipem.
„Ty mě provokuješ? To už je hodně zlý, když zrovna ty uděláš tohle, aby ses zbavil mého zájmu, ale nevyjde ti to. Tak už to vybal.“
Tapio si povzdechl. Nechtěl jí to říkat, ale zároveň měl pocit, že to ze sebe musí dostat. Stále jí nechtěl říct celou pravdu, a doufal, že ji z něj ani nedostane, ale s něčím by se svěřit mohl. „Stýská se mi. Hrozně se mi stýská.“
Pokračovali po břehu. Pro Tapia bylo něčím uklidňující hledět na hladinu odrážející vycházející slunce. „Stýská,“ konstatovala Alja. Na malý okamžik na ni pohlédl. Soucitně se usmívala. Rozčilovalo ho to a konejšilo zároveň. Rozčilovalo proto, že měl pocit, že by neměl toužit po lítosti, a konejšilo, protože on tu lítost potřeboval, potřeboval upřímnou lítost, přesně takovou, jakou viděl v jejích očích. „Po tom Jormovi?“
„To… svým způsobem taky, ale tam vím, že ho ještě uvidím,“ odpověděl tak tiše, že doufal, že ho přes hlasy kolemjdoucích lidí přeslechne. Ale nestalo se tak.
„Stýská se ti po někom, koho už neuvidíš,“ konstatovala, aby si to ujasnila. Ráda si sumírovala věci nahlas, lépe jim tak porozuměla. „Rozešli jste se?“
Tapio po ní vrhl vražedný pohled. „Umřela. To je právě to, proč na to teď myslím. Umřela na lodi.“
„Sakra, Tapio, to jsi měl říct. Najdeme jinou cestu.“
Odfrkl si. „To je jedno. Nějak to prostě… zvládnu. Měl jsem asi zůstat na letišti a nějak to vydržet. Jenom kdybych se tak nebál.“ Zmlkl. Už toho prozradil až moc, tohle jí vůbec neměl v plánu říkat.
„Čeho se bojíš?“ hlesla. Zavrtěl hlavou a semkl rty. „Aha, tak nic. Říkal jsi, že umřela… ona. Miloval jsi ji?“
Ušklíbl se. „Ptáš se, jestli to byla moje holka?“
„A byla?“
„Miloval jsem ji.“
Alja protočila oči. „No vidíš. Bolelo to? Chceš mi říct, co se jí vlastně stalo? Teda, pochopím, když zrovna o tomhle nebudeš chtít mluvit, ale… zajímalo by mě to.“
„Tebe z nějakýho důvodu zajímá všechno,“ protočil oči. „Hrozně tu fouká, pojď dál od vody. Snad tam bude tepleji.“ Dívka přikývla a zamířila k zasněžené lavičce kousek opodál. Smetla z ní sníh a vytáhla ze své kabelky s popruhem přes rameno nákupní tašku, kterou rozložila na volné místo na lavičce. Rozložila ji. Tapio se udiveně pousmál.
„A já myslel, že to, že ženský mají kabelkách všechno, je mýtus.“
„Není. Jsme prostě praktické,“ pokrčila rameny a posadila se. Tapio ji napodobil. Museli se sebe dotýkat boky. Naposledy zaváhal, jestli jí chce po jednom dni prozradit něco tak důvěrného, ale stejně by na něj naléhala.
„Byla to moje matka,“ zašeptal. Alja se naklonila dopředu a podepřela si bradu. Byla připravená mu naslouchat. To pro něj bylo docela nové. Jeho rodiče mu naslouchali, ale to už bylo dávno. „Zemřela před rokem. Loď, na který se plavila, najela na skálu a než se k ní dostala pomoc, umrzla v ledový vodě.“ Tapio se zachvěl. „Já se z toho ještě nedostal a neumím si představit, že se dostanu.“
Dívka se na něj smutně usmála a on váhavě naklonil hlavu na bok. Opřel se o její rameno a vyčkal, jestli ho neodstrčí. Ona ho však místo toho objala. „Navštěvuješ psychologa?“ Byl rád, že se nesnažila říkat, jak ji to mrzí, ale položila věcnou a praktickou otázku.
„Jo,“ hlesl.
„Ale?“ vycítila z jeho tónu, že za tím je ještě něco dalšího.
„Ale moc mi nepomáhá. Každý sezení mi akorát opakuje, že nechápe, že jsem se z toho ještě nedostal, že takový případ ještě neměl, a že jsem asi jenom nějaký přecitlivělý.“
„Vole, hned jdi k jinýmu,“ vyhrkla.
„Jo, to bych rád, jenže jsou ve Verdaně všichni obsazený, nebo jsou soukromí, a já nemám tolik peněz. Pochop, jsem jenom prodavač.“
„V nějakým supermarketu?“ zajímala se dívka.
Tapio zvedl hlavu a pohlédl na ni. „Naštěstí ne. V jednom obchůdku se suvenýry.“
Alja se usmála. „Tak to mi budeš muset říct, ve kterým. Někdy se za tebou stavím.“
„Budu první člověk, kterýho vyhodí z práce kvůli tomu, že má otravnou kamarádku,“ povzdechl si a uvědomil, že se také usmívá. „Ale ne, kdybys fakt chtěla, ten obchůdek je přímo naproti přístavu. Je tam kupodivu jediný tohohle typu.“
„Tam jsem naposled byla jako malá,“ prohlásila a pohodila vlasy. „Přijdu.“ Tapio tomu nevěřil, ale na chvíli to bylo příjemné slyšet. „Ale ne, a co si najít psychologa mimo Verdanu? Já vím, že nejbližší města jsou daleko, ale do hodiny bys možná…“
„Už tak jsem z těch sezení vystresovanej. Nechci na ně ještě cestovat.“
„Jseš vystresovanej, protože to není dobrej doktor,“ řekla, a pak udělala něco, co ani v nejmenším nečekal. Sevřela jeho ruku. Vzápětí si to uvědomila a polekaně ucukla. „Promiň, to bylo automaticky. Fakt promiň.“
Tapio zavrtěl hlavou. „V pohodě.“ Ruku od ní ale pro jistotu odtáhl. „Prostě se na to necítím.“
„Jasně, jenom…“ Pak nad tím pokrčila rameny. „Je to tvoje věc.“
„Přesně tak,“ odvětil.
Alja na něj znovu upřela své oči. „A tvůj táta…?“
„No,“ ušklíbl se Tapio. „To je další věc. On je na tom vlastně ještě hůř než já. Bere velký dávky antidepresiv a oblbováků a v podstatě je taková chodící mrtvola. Vím, že jinak by se asi zbláznil, ale moc mě netěší ho vidět takhle. Ne že bych měl něco proti lékům, ale zrovna z něho to udělalo zeleninu.“
„Takže hádám, že moc nefunguje.“
Tapio si povzdechl. „Nevadí mi, že musím víc pracovat nebo bydlet s ním, ale fakt to bolí, když vím, jakej byl kdysi veselej a plnej energie.“
Alja se nevesele usmála. „To s ním jsi volal, co? On je Jorma?“ Tapio se zmohl jen na přikývnutí. „Promiň, že jsem si z tebe utahovala. Fakt mě nenapadlo, že je to takhle.“
„Ne, to je fakt dobrý. Já svým způsobem asi potřeboval někoho jako ty, vytrhlo mě to z tý melancholie.“
„Tak to jsem ráda.“ Aljin úsměv se změnil v upřímný. „Kdyby ses ještě chtěl vykecat, tak jsem tu pro tebe.“
Tentokrát Tapio spojil jejich ruce. „Fakt díky.“
Alja mu konečky prstů jemně přejela po hřbetě. „Máš celkem hezký oči, když je neodvracíš. Skoro čistě šedý jsou vzácný.“
„Tak… asi díky?“ povytáhl obočí. Chvíli tak seděli mlčky, než Alja svou ruku odtáhla.
„Já vlastně nevím, kde mám svoje rodiče,“ pokrčila rameny. Snažila se znít, že je jí to jedno, ale Tapio poznal, že není. Věnoval jí soucitný pohled. „Fyzicky teda jo, ale duší jsou vždycky někde daleko. Možná proto jsem pak skočila po prvním chlapovi, kterej mě chtěl.“
„Proč se rozvádíte?“ vypadlo z Tapia dříve, než se stihl zarazit.
Alja potřásla hlavou. „Pojď k vodě, nebo nám ujede ta loď.“ Tapio zanadával sám sobě. Nechtěl, aby se na něj naštvala a opustila ho. Tiše ji následoval. „Nevím teda,“ mluvila možná k sobě, možná k němu, a možná ani sama nevěděla. „Jak se máme zrovna my dostat na nákladní loď, ale neva.“ Se vztyčenou hlavou našla dok, kde už jejich cesta odsud zakotvila, a Tapio ji bezmyšlenkovitě následoval. Cestu jí zatarasil hromotluk, který očividně patřil k posádce, ale ona nedala najevo žádný strach.
„Zavolej mi kapitána,“ požádala ho, nebo mu to možná rozkázala. Muž pokrčil rameny a někam odešel. Alja svěsila ramena.
„Nevím, co dělám.“
„Ale zatím to funguje,“ pokusil se ji povzbudit Tapio. Černovlásku za to, jak si to nakráčela na loď, na které neměla co dělat, a jak se postavila tomu muži o hlavu a půl většímu, než byl on, a o hlavu od Alji, obdivoval. Otevřel ústa, aby jí to i řekl, ale pak se jakoby odnikud vynořil prošedivělý kapitán. Upravil si čepici s kotvou a vykročil k nim.
„Samu Tummainen, kapitán lodi Paivä,“ představil se. „Paivä je moje manželka, víte?.“ Pak zavrtěl hlavou. Alja pochopila, že tento muž je rozhodně přátelský. Měli naději. „Co ode mě potřebujete?“
Alja se usmála. „Víme, že je to nákladní loď, a taky vám nemůžeme moc zaplatit, ale… včera nás zavřeli na letišti a…“
„Ach,“ vydechl kapitán. „O tom jsem slyšel. Zrušili všechny lety a doteď je neobnovili. Bouřka tu měla být včera, ale hlavní vlna nakonec dorazí asi až za hodinu. Naštěstí má pokračovat mimo trasu lodi“
Alja důrazně kývla. „Potřebujeme se rychle dostat domů. Teda, s váma do Ljiny. Jste jediná loď, která dneska vyplouvá.“
„No, ne že by to nebylo riskantní. Zrovna mám volnou kajutu, mýho muže před pár minutama sežrala kosatka.“ Pak se rozesmál, když viděl jejich vyděšené výrazy. „Sranduju, má volno.“ Odmlčel se a Alja s Tapiem nemohli uvěřit svému štěstí. „Taky spěchám,“ dodal ještě kapitán. „Za dcerkou. Pilvi!“ zakřičel na hromotluka tak hlasitě, že sebou Tapio trhl. „Vezmi ty dva do Väriho kajuty.“ Tapio postřehl, že muži říkal jménem a tykal mu. Zřejmě tady vládla uvolněná atmosféra. Pak mu také došlo, že Pilvi je zjevně němý, protože jim jen pokynul, ať ho následují, a celou cestu jim nic neřekl, odpovídal všetečné Alje jen gesty.
V podpalubí se držel dusný a těžký vzduch, ale také teplo. Pilvi je dovedl k malé místnosti, opět s jedním lůžkem, ale ukázal na starou roztrhanou matraci v druhém rohu. Alja mu poděkovala a pak se s úsměvem otočila ke svému společníkovi. „No, to by bylo. Teď jenom doufám, že netrpíš mořskou nemocí.“ Pilvi s úšklebkem odešel a Tapio jen omámeně zavrtěl hlavou, překvapený rychlým sledem událostí.