3. Nemusíš dělat cavyky
„Potřebujete s něčím pomoct?“ otázal se Tapio svých hostitelů a snažil se netřást. Byla tu příšerná zima. I když to nebyl on, kdo skoro žebral o to, aby je tady nechali přespat, stejně se cítil hloupě, že je otravovali, a postarší pár to dával jasně najevo. Ne že by k nim byli vyloženě nepřátelští, ale ten chlad, který z nich vyzařoval, byl naprosto patrný.
„Ne,“ odpověděla hostitelka úsečně. „Jděte už spát.“
„A kde…?“ chtěla se zeptal Alja. Hostitel se beze slova zvedl, otevřel jedny dveře a odhalil nám malou místnost. Tapiovi se sevřelo hrdlo, protože poznal, že uvnitř není místo na dvě postele. Chtěl něco namítnout, ale nakonec se neodvážil. Doufal, že to udělá Alja, ale ona vešla dovnitř a začala se přehrabovat několika přikrývkami. Tapio s povzdechem vlezl za ní a zavřel dveře.
„Seš si jistá, že jsme neměli jít do hotelu? I ta hala…“
„Bude tam spousta lidí. Tady jsme aspoň jenom sami.“
Neochotně pohlédl na jediné úzké lůžko. Jinak v místnosti kromě stolu, židle a skříně nic nebylo, i bílé stěny byly prázdné a trochu ho děsily. Připadalo mu, jako by se přibližovaly a dělaly tam místnost ještě menší. „Nejsem si jistej, jestli jsem nadšenej, že jsme tu sami.“
Protočila oči. „Nemusíš dělat cavyky.“ Vyhrabala spacák, sebrala jednu z dek, a hodila je na zem.
Zavrtěl hlavou. „Bude ti zima.“
„Chceš radši spát v jedný posteli?“
Ušklíbl se. „A pak kdo dělá cavyky.“
„Nemám proč je dělat. Seš gay. Jenom mi bylo jasné, že je budeš dělat ty.“
Tapio nad tím mávl rukou. „Kdyby ti byla moc zima, tak si ke mně vlez, jasný?“ Raději od něj odvrátila zrak. Za tuhle trochu trapnou situaci mohla ona. Tapio se zaúpěním dolehl.
„Upřímně mám chuť jít za tebou,“ prohlásil a zasmál se, aby pochopila, že je to vtip. „Je to tvrdý a tlačí mě do zad pružiny.“
Alja zhasla lampu. „Aspoň neumrzneš. Nebo… ne tolik.“ Zachvěla se. Spacák určitě nebyl dost hrubý, aby ji zcela ochránil před chladem, který jakoby sálal z podlahy. Poslední, co slyšela, bylo zavrzání dveří a úsečné odseknutí, že už mají hosty. Poté usnula neklidným spánkem. Tapio byl na tom podobně.
Když se tmavovláska probudila, byla ještě tma. Pohled upřela na měsíc za oknem, který se nacházel sotva za polovinou své poutě. Mohly být dvě nebo tři ráno, ještě nemůže vstávat. Jenže zima byla příliš silná, než aby dokázala znovu spát, i když se stočila do klubíčka. Neochotně se zvedla a zatřásla se svým společníkem. Když se Tapio probral, přitáhl si kolena k sobě.
„Sakra, ta zima…“
„Jo,“ kývla trochu nervózně. „Můžu… k tobě?“
Zarazil se. „Co?“
„Sám jsi mi to navrhl, že když bude moc zima…“
„Jdi spát,“ zamumlal a obrátil se na druhý bok. Alja zůstala dřepět u postele, zaražená jeho chováním.
„Je mi fakt zima.“
„Mě taky,“ zamumlal.
„Proto navrhuju…“
„Ne,“ odsekl. „Nesnaž se mě pořád balit, je to k ničemu.“
„Proč bych… sakra, jsi teplej.“
Tapio už toho měl plné zuby. Obrátil se k ní. „Myslíš?“
„Řekl jsi mi to?“
Pomalu se posadil, a hnědovláska ho napodobila. Zabalila se do spacáku. Na posteli bylo přece jen tepleji. „Neřekl. Jenom jsem ti to nevyvrátil.“
„Aha, takže… nejsi?“
„Ne. Mění to něco, třeba by sis se mnou už nelehla do jedný postele? Najednou se bojíš, že bych ti ublížil, co?“ Přisunul se k ní, spíš z legrace. Alja ho napůl pobaveně a napůl naštvaně odstrčila.
„Ne, ty pitomče. Je mi to jedno. Takže žádný Jorma není?“
„Je.“
„Ale není to přítel.“
„Ne.“
„Tak někdo z rodiny?“
„Pořád nechápu, proč tě to tak zajímá.“
„A já nechápu, proč mi to nechceš říct.“
„Protože do některých věcí ti sakra nic není!“ vyprskl. „Byl jsem rád za tvoji společnost, ale fakt už mě nebaví, jak vyzvídáš.“
„Tobě to nedošlo? Já… já se prostě hrozně bojím ticha. Probouzí spoustu myšlenek. Proto se snažím pořád mluvit. Jenže o tobě sakra nic nevím, a blbě se mluví o ničem! Už to úplně vidím…“
„Počkej, musíme se ztišit,“ napomenul ji. „Jestli nechceš spát venku.“
„Už to úplně vidím,“ opakovala, naštěstí šeptem. „Tapio, dneska je ale hezký sníh! Nezdá se ti o odstín bělejší než včera?“
Proti jeho vůli ho to pobavilo, ale pak zase zvážněl. „Tak… proč se se mnou zahazuješ, když ti to tak strašně vadím? Proč nejdeš otravovat někoho jinýho?“
„Neboj se, po tomhle to mám v plánu. Už tě nebudu obtěžovat.“ Zachvátil ho strach. Snažil se to nedat najevo, takže se odtáhl, aby jí udělal dostatek místa na spaní. Ona si k němu ale nelehla.
„Co si vůbec myslíš?“ vyprskla. Zarazil se. Ona se vážně naštvala? Myslel si, že tenhle rozhovor není míněn úplně vážně, až tedy na větu, že odejde, která ho tolik děsila. „Je fér, abys šel na zem ty. Je tam fakt zima.“
Část něj chtěla znovu navrhnout, aby si lehli vedle sebe, ale druhá část, ta hlasitější, na to byla příliš hrdá. Ulehl na podlahu, a i když byly spacák i deka ještě vyhřáté, pochopil, co myslela tou zimou. Chlad se mu zařezával do těla jako střepy a on měl pocit, že tam snad leží nahý. Zavřel oči. Měl se vykašlat na to, jestli ho balí nebo ne, ostatně jí večer sám slíbil, že si může lehnout. Ale dostal strach. Ne strach z toho, že by se jí vážně líbil, ani strach z fyzické blízkosti, ale strach z toho, že ji začne mít až moc rád, a ona ho pak opustí.
Nakonec přece jen usnul. Znovu ho probudil až hluk vedle jeho hlavy. Neochotně otevřel oči a pootočil se za zdrojem toho zvuku. Alja si očividně balila věci. Když se jejich pohledy setkaly, zamračila se na něj. Vzpomínal si na tu větu, že odejde za někým jiným, ale doufal, že to přece jen nemyslela vážně a balí jim oběma.
„Aljo?“ oslovil ji opatrně.
„Jo?“ zareagovala. Mluvila s ním, snad to bylo dobré znamení.
„Promiň, že jsem ti v noci řekl, že můžeš přijít, a pak tě poslal do háje. Já byl unavenej a… vystrašenej.“
„Vystrašenej?“
„Jo.“
„Z čeho?“ Mlčel. Nedokázal to vyslovit. „Prostě mi to řekni a uvidíme,“ povzdechla si a přisedla si k němu na spacák.
Zavřel oči. „Potřebuju vědět, na čem jsem. Líbím se ti?“
„Tapio, já tohle… nevím. Chápeš, rozvádím se, jsem ve stresu a na takové myšlenky nemám energii. Přál by sis to?“
Sklonil hlavu. „Ne, to ne. Já mám prostě jenom pořád pocit, že mě balíš. Jinak moc nechápu, proč jsi mi dala ty svoje dvě minuty a proč tu jsme pořád spolu a všechno. A znervózňuje mě to.“
Naklonila hlavu na bok. „A máš někoho?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Tak ti to vlastně nemá proč vadit, ne?“
„Jako… nemělo by. Ale… já nevím. Ty přitom ani neděláš nic, co by… chápeš.“
„Prostě jsem si tě asi oblíbila. Pojď, slyšela jsem je dělat snídani.“
Skepticky na ni pohlédl. „Myslíš, že nám dají?“
„Ne, ale chci se jich na něco zeptat. Jo, a včera ses zasmál mýmu vtipu.“
„Co?“
„Když jsem ti řekla, že se blbě mluví o ničem. Tapio, nezdá se ti ten sníh o odstín bělejší?“ Zazubil se. „Nesměj se. Kazíš si pověst suchara. A pojď už.“ Popadla jeho ruku a prakticky ho dotáhla do kuchyně. Zaklepala sice na její dveře, ale vstoupila bez vyzvání. Tapio se jen modlil ke všem entitám, ve které ani nevěřil, aby je hostitelé nezavraždili pohledem.
„Dobré ráno,“ prohlásila Alja zvesela. „Děkujeme za nocleh. Rádi bychom vám zaplatili, ale…“
„Budete ty peníze potřebovat,“ mávla nad tím žena rukou. Tapio na ni překvapeně pohlédl. Dobře se vyspala? Ne, to nebylo tím. Stále měla ve tváři vepsaný ten chladný výraz. Zřejmě byli hodní, jen ne moc přátelští.
„Děkujeme,“ přikývla Alja. „Můžu se zeptat…“ Zhluboka se nadechla.
„Připravujeme snídani i pro vás. Doufám, že máte rádi chleba a máslo. A kávu,“ prohlásil muž.
„Děkujeme,“ vydechla dívka a vyměnila si s Tapiem překvapený pohled. Bez okolků usedla ke stolu. Její společník se trochu zdráhal, ale nakonec se rozhodl nekomplikovat situaci. Jejich hostitelé se tak rozhodli sami. Když před ně postavili jídlo, musel se hodně ovládat, aby ho nehltal. Alja očividně takové zábrany neměla, a tak snědla všechno, zatímco ostatní v sobě měli sotva půlku krajíce.
„Výborné,“ pravila a pořádně si lokla možná trochu přeslazené černé kávy. „Já jenom… nevíte, jak se odsud co nejlíp dostat do Verdany?“
Hostitelé na sebe pohlédli. „Nejlehčí asi bude,“ začala žena a Alja zatajila dech. „Když půjdete k řece. Někdo se zásobovací lodí, teda samozřejmě na zpáteční cestě s ní, chápete, vás určitě hodí do Ljiny. To máte asi v půlce cesty do Verdany.“
„Díky,“ vydechla Alja. Tapio netušil, kde přesně leží ono město a jestli se odtamtud bez problémů dostanou, ale Alja vypadala sebevědomě. Možná by na ni neměl tak spoléhat, ale možná to ani jinak neuměl. Vždy na někoho spoléhal, a pak ho to vyšlo draho. Nejvíce zaplatil naposledy, nejvíce zaplatil za svou neschopnost událostí, ze které se nejspíš nikdy nevzpamatuje. Rozloučili se s hostiteli, Alja se jich přeptala, kde se řeka nachází, a vyšli do mrazivého rána.
„Za jak dlouho tam asi dojdeme?“ odvážil se zeptat Tapio.
„Copak jsi neposlouchal? Říkali do hodiny, ale chci se ještě stavit v obchodě, prej tam mají i mapy.“
„Promiň. Ztratil jsem se v myšlenkách.“ Protočila oči. „Jsem ti celkem k ničemu, co?“
„Děláš mi společnost. To je víc než dost.“ Odmlčela se. „A to jsem měla chuť tě tam nechat, ale když ses omluvil, tak to nešlo.“
„Jo,“ pousmál se. Pak ho něco napadlo. „Taky se bojíš být sama?“
Zahleděla se na něj. „Jo. Jo, bojím. Bojím se svejch myšlenek,“ odvětila a na poslední chvíli se vyhnula pouliční lampě, do které málem vrazila. Tapio se na ni usmál. Věděl, proč se jí držet, i když on se do lampy vrážet nechystal.