2. Nechej to na mně
„A představ si, že ten blbej řidič mě z toho busu vyhodil! Jenom kvůli tomu, že jsem mu dávala na jeho vkus moc vysokou bankovku. Myslela jsem, že ho asi zavraždím nebo co!“ rozčilovala se Alja, ale usmívala se u toho. Tapio jí úsměv nejistě oplatil. Pořád si nezvykl na její temperament. Její výraz však zvážněl. „Nic? Ani přitakání, že je to teda hrozný?“
„Promiň.“
„Nevadí. Oblíbená barva?“
Tapio pozvedl obočí. „Proč se mě ptáš na oblíbenou barvu?“
„Ach, konečně nějaká reakce!“ zvolala Alja zvesela a možná až příliš nahlas. Jako by si ani neuvědomovala pochmurnou atmosféru v autobuse jedoucím do nějakého zapadlé vesnice. Dokonce i krajina kolem nich byla jaksi šedivá a nevlídná. Nebylo divu, jak nezapomněli každých pár minut hlásit v rádiu, vánice večer dostihne místo, kam mířili. I proto nebyl autobus úplně přeplněný, jak Tapio očekával, některým lidem se něco takového nechtělo riskovat. „Odmítáš si se mnou povídat, ale já tě chci poznat. Nebo se chceš hned ve městě rozdělit?“
„Ne,“ přiznal trochu neochotně. „Ne, společně nám ta cesta půjde líp.“
„Tak teda… oblíbená barva?“
„Bílá,“ povzdechl si.
„Zaprvý, tuhle barvu mi ještě nikdo neřekl. Zadruhý, ty jsi šedý, rozhodně šedý. Suchaři musí být šedí. Musíš mít rád šedou. A zatřetí, seš cvok? Nikdo nemá rád bílou, když má kolem sebe furt sníh!“
„To je asi ta nejdivnější úvaha, co jsem kdy slyšel,“ pousmál se.
„Dá se tě vůbec urazit?“
Zamračil se. „Proč?“
„Protože se známe půl dne a už dvakrát jsem ti řekla, že jsi suchar.“
Pokrčil rameny. „Asi jsem.“
„Tvoje přítelkyně je taky takovej suchar?“
„Nemám… A do háje.“ Věda, že právě prozradil něco, co nechtěl, sklonil hlavu. Dívka se vítězně zasmála.
„Tak přítele?“ Tapio protočil oči a rozhodl se, že už s ní nepromluví ani slovo. Doteď mu rozhovor s ní nevadil, ale začala se moc starat do toho, o čem nechtěl mluvit. „Hele, na tom není nic špatnýho. Fakt ne. Je to úplně normální a já vás plně podporuju.“ Tapio zavrtěl hlavou, ale nechal ji v tom. „Jak se jmenuje? Myslím křestním, nechci po tobě jeho rodný list.“ Čekala na odpověď, která nepřišla. „Jsi v pohodě?“
Jen kývl a upřel zrak na bílou krajinu, kterou projížděli. Bílá, bílá byla tak plná klidu. Klidu, který by rád našel i sám v sobě. Proto ji miloval. Připomínala mu cíl, kterého by rád dosáhl, ale netušil, jestli se mu to ještě někdy povede, když tady nebyla. Když odešla. Matně vnímal, že mu Alja něco říká, ale nedokázal ta slova vnímat. Znovu ho to zasáhlo, ta obrovská bolest. Zavřel oči, aby se nerozplakal. Cítil, jak do něj někdo strká. Neochotně se k Alje obrátil.
„Hej, udělala jsem ti něco?“
„Ne,“ odpověděl popravdě. Ona za to nemohla.
„Fakt je to v pohodě. Promiň, že jsem to řekla nahlas, ale nevadí mi, že máš přítele. Rozhodně tě nebudu odsuzovat.“
„To je hezký,“ vydechl. Raději to nechal být.
„Jedeš za ním?“ Tapio pokrčil rameny. Netušil, jak na takhle položenou otázku odpovědět. „Fajn, tak jinak, jak se jmenuje člověk, za kterým se chceš tak rychle dostat? Chybí ti, co?“
„Proč tě zajímá, jak se jmenuje?“ povzdechl si.
„Chci o tobě vědět co nejvíc.“ Ta holka ho svým způsobem děsila, ale zároveň odváděla jeho pozornost od nechtěných myšlenek.
„Jorma,“ vydechl.
„Takže je to vážně muž?“
„Jo, nejedu za přítelkyní,“ ušklíbl se.
„To už jsi mi prozradil, i když omylem. Jak dlouho spolu jste?“
Založil si ruce na prsa. „Hele, nevadí mi si s tebou povídat, ale můžeš se přestat do tohohle plést? Není to tvoje věc.“
„Ty sis ho vymyslel, co?“ Tapio protočil oči. Nedokázal se na ni urazit, ale štvalo ho, že jí o něco poprosil, a ona to nerespektovala.
„Jasně, a ty sis vymyslela, že se rozvádíš,“ oplatil jí to. Hned mu došlo, že to neměl říkat, když se od něj odtáhla. „Tohle je fakt pitomý způsob balení.“
„Ty si myslíš, že tě balím na to, že se rozvádím?“ zeptala se podivně chladně.
„No… jo. Hele, to je jedno, prostě na to zapomeneme a začneme znovu. Ahoj, já jsem Tapio a jsem ti moc vděčný, že jsi mi dala svůj čas a…“
„Chtěl bys, abych tě balila?“
Podepřel si bradu. „Ne, proč?“
„Tak proč se se mnou vůbec bavíš? Nic mi nedlužíš, ten hovor…“ Mávla nad tím rukou. „Fakt, ve městě se rozloučíme.“
„Ne,“ vyhrkl možná až moc hystericky. „Ne, já… pomáhá mi, když do mě pořád mluvíš a tak. Pomáhá mi to… zapomenout na jednu věc. Bojím se zůstat sám. Nevadilo by ti se mnou zůstat?“
„Jakou věc?“
„Proč se rozvádíš?“ zeptal se a upřel na ni pohled.
„Aha, tak jo, já ti to řeknu, a ty i pak povíš něco o sobě?“ nabídla. Přikývl, i když ze svých vlastních důvodů. Povzdechla si. „Potřebuju se dostat do města, protože pozítří máme soud. Jestli se tam nedostavím, tak Miho, můj manžel, dostane do péče automaticky naše děti. A to nemůžu dopustit.“
„Ubližuje jim?“
„Dá se to tak nazvat.“
„Fajn.“
„Fajn? To je všechno, co na to řekneš? Co třeba nějakej názor?“
„Nemám děti.“
„No, víš, že to jde zařídit? Pokud bys náhodou chtěl pomoct…“
„Známe se blbých pár hodin. Vážně mi tu nabízíš… To je jedno. Já je ani nechci. Neumím se pro nikoho takhle obětovat.“ To byla pravda, i když ne celá. „Proč jsi teda odešla, když tam musíš být?“
„Ty pošuku, dělám si z tebe srandu. A protože jsem spoléhala na to, že letadlo bude dělat to, co má, a poletí?“
„Fajn, ale proč jsi odlétala?“
Alja si povzdechla. „Za právníkem.“
„A kde ho máš?“
„Zjistili, že je letadlo přetížený, a on byl strašně tlustej, tak ho vyhodili někam doprostřed lesa.“
Tapio zavrtěl hlavou. „To je strašně blbý vtip.“
„Nemůžeš se aspoň pousmát, hele? Byl to dobrej vtip. Jenom ty jseš suchar.“
„Začnu ti psát čárky za to, kolikrát mi to ještě řekneš.“
„Byl moc drahej,“ pronesla.
„Co?“
„Ten právník. Chtěla jsem se s ním dohodnout, ale byl až moc drahej. Takže jsem letěla zbytečně a teď…“ Vydechla. „Teď jenom doufám, že to stihnu.“
Tapio přikývl. „Stihneme to. A díky za důvěru. Fakt si vážím, že jsi mi to řekla.“
„No, a co teda ty?“ Obrátil hlavu k okénku. „Hele, i kdybys mi řekl, že jsi někoho zavraždil, tak je mi to fuk. Slíbils to.“ Tapio se ještě víc odvrátil. „Syčáku.“ Mlčel. Nedokázal vnímat, co říká, kdykoli na to, co ho doma čeká, pomyslel, udělalo se mu zle a měl pocit, že konečně zjistí, jak pevné jsou ty sáčky připevněné na zadní straně sedadel. Byl zticha až do konce cesty a snažil se nerozplakat. Pár slz mu ale stejně uniklo. Nikdo je neviděl, ale on se za ně stejně styděl. Bál se, že bude mít napuchlé oči, ale nešlo to zadržet. Bolest v jeho nitru byla příliš velká. Když do něj strčila, chtěl jí dokonce něco odseknout, ale pak si všiml, že zastavili. Vymrštil se do stoje.
„Honem, musíme najít nějakej hotel,“ vyhrkl. Chytila ho však za paži.
„Koukni kolem sebe, na všechny ty lidi. I kdybysme někam došli mezi prvníma, tak je dost velká šance, že budeme muset spát v hale, nebo nás tam nenechaj vůbec. A hlavně koukni z okna. Kolik si asi tak myslíš, že je tu hotelů? Jeden, dva?“ Poslechl její druhou pobídku. Doufal v tyčící se panelové domy, v nějaké známky průmyslu, ale v dálce stálo jen pár malých cihlových domků a několik iglú. Ušklíbl se. Vážně to byla vesnice. Řidič otevřel dveře a Tapia do tváře udeřil mráz. Zachvěl se, a ještě více se roztřásl, když mu došlo, jak velká je venku zima.
„Nemůžeme tam spát. I kdybysme měli spacáky…“
„Klídek,“ prohlásila Alja, jako by o nic nešlo. Začínal pochybovat o jejím duševním zdraví. „Nebudeme spát venku.“
„A kde teda?“ založil si ruce na prsa.
„U někoho doma.“
Do žil se mu vlila naděje. „Ty tu někoho znáš?“
„Ne. Zatím.“
„Tak jak…“
„Nechej to na mně,“ přikázala mu. Potřásl hlavou. „A věř mi,“ dodala o něco nahněvaněji. Zamračil se nad tím. Tak dobře se neznali, aby jí mohl věřit, navíc byla na jeho vkus pěkně potrhlá. Přemýšlel, že se od ní odtrhne, ale touha nezůstat sám byla pořád silnější.