1. Vezmi si můj čas
Seděl na nepohodlné dřevěné židli, na kolenou měl položený tác s všelijakým nezdravým a ne moc chutným jídlem. Snažil se si u jídla číst noviny, ale zprávy ze světa ho nikdy moc nezajímaly. Pravda, možná si měl za kupón vybrat něco, co by ho bavilo, ale on nevěděl, jaký časopis by se mu mohl líbit, a hlavně nechtěl v letištní trafice strávit více času, než bylo nevyhnutelně nutné. Neměl moc rád davy. S povzdechem nakrátko stočil pohled na tabuli odletů. Čas se téměř nehýbal, od jeho poslední kontroly uběhly dvě minuty. Pouhé dvě minuty z třech hodin, které zbývaly do dalšího letu.
Proklínal se, že si nevzal mobilní telefon. Mohl alespoň napsat zprávu člověku, který na něj doma čekal. Stejně jako většina lidí ale považoval za nebezpečné s sebou na cesty tahat tak drahý přístroj. Opřel se do sedadla a zavřel oči. V tom okamžiku se ozvalo podivné zapípání. Prudce se narovnal a rozhlédl se okolo. Všichni lidé kolem něj hleděli na jediné místo. Na tabuli. Podíval se tam taky. Všechny lety byly zrušeny.
Z reproduktorů nad jeho hlavou se ozval značně zkreslený, ale přesto srozumitelný hlas. „Vážení cestující, dovolujeme si vám oznámit, že všechny lety byly zrušeny z důvodu neustávající sněhové bouře. Nelze odhadnout, kdy bude opět možné vyletět. Další kupóny na potraviny a další zboží žádejde na informacích. Opakuji, všechny lety…“ Zaťal pěsti. On se potřeboval co nejrychleji dostat domů. Už teď riskoval.
Zvedl se, protáhl ztuhlé nohy a vydal se tam, kde všichni. K informacím. Postavil se do řady a vymýšlel, jak zformulovat své požadavky. Vždy, když to šlo, tak si promýšlel věty dopředu, aby se neztrapnil. Když ale skoro došel na řadu, usoudil, že někteří lidé takový problém nemají.
„Ne, ne, ne, neříkejte mi, že se odsud nedá dostat! Já musím do Vandery, chápete?! Rozvádím se a…“
„Je mi líto, paní,“ odpověděla rozčílené černovlasé pasažérce postarší paní za přepážkou. „Jak jsem říkala, za hodinu by měl dorazit první autobus do Sinini, ale odtamtud si musíte nějaký odvoz zajistit. Nemáte tam nějaké příbuzné? Nebo byste možná mohla někoho poprosit, určitě někdo zrovna pojede směrem k Vandeře…“
„Vy mi navrhujete, abych stopovala?! Perkele!“ Když procítěně vyslovovala nadávku, vztekle rozhodila pažemi. „Tohle je fakt zapadákov!“ Tapiovi začalo být paní za přepážkou líto. Kolik takových výlevů si už musela poslechnout, a bylo potřeba při nich zůstat profesionální?
„Je nám líto, neovlivníme počasí, museli jsme nouzově přistát, jinak by…“
„Jděte to háje!“ zavrčela černovláska, obrátila se k druhé ženě zády a ukázala Tapiovi své modré zoufalé oči. Téměř proběhla kolem něj. Muž přistoupil ke přepážce a vlídně se na informační asistentku usmál.
„Musíte toho mít plný zuby,“ politoval ji. „Ale chápu teda správně, že přijede nějaký autobus do toho…Sinini?“
„Ano,“ odpověděla žena. „Nicméně, v Sinini je jen jeden hotel, a ten jistě nepobere celé letadlo. Je to spíše větší vesnice než město. A nepodařilo se nám odtamtud zajistit dopravu.“
„Určitě odtamtud něco jezdí, i kdyby s přestupem.“
„Nejezdí. Nejbližší zastávka je odtamtud deset kilometrů, a není jisté, že z ní něco pojede, sněhová bouře se blíží tím směrem. Nejbezpečnější je zůstat tady a počkat na další let.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Tapio.
„Doufáme, že nanejvýše do zítřejšího rána.“ Blonďákovi se zatočila hlava. Bylo teprve odpoledne. Co tady měl dělat? „Tady máte kupóny a můžu vám dát žeton na jeden dvouminutový telefonní hovor, pokud máte zájem.“ Dvě minuty. Dvě minuty na to, aby dal člověka, na kterém mu záleželo, dohromady. Sebral žeton, kupony a prudce vydechl. Komunikaci s lidmi neměl zrovna v lásce. Zamířil k telefonním budkám. Dobře po čtyřech hodinách strávených v letištní hale věděl, kde se nacházejí, a také věděl, proč je k nim tak těžké se dostat. Každý si chtěl zavolat. Odevzdaně se postavil do řady a čekal. Všiml si černovlásky, která se předtím rozčilovala, a věděl, že ona si všimla jeho. Odvrátil pohled, ale bylo pozdě. Zamířila k němu.
„Alja,“ natáhla k němu okamžitě ruku. Váhavě ji stiskl. „Si myslí, že nám dají kupóny a budem všichni spokojení? Trčíme už tu čtyři hodiny! Čtyři! A já se jako fakt potřebuju do tří dní dostat domů.“
Tapio na ni překvapeně zíral. Chovala se k němu, jako by se snad znali. „No… myslím, že dělají, co můžou,“ vyrazil ze sebe. Černovláska protočila očima.
„Jak se jmenuješ?“ Ona mu tykala?
„Virtanen?“ vyslovil opatrně.
„Ale já myslím tvoje jméno, ne příjmení, ty trubko.“
Blonďák si založil ruce na prsa. „Promiň, viděli jsme se už někde? Myslím… někdy přede dneškem.“
„To bych se tě asi neptala na jméno, ne?“
„Fajn. Hm, Tapio,“ vydechl. „Ale obávám se, že jste si nevybrala zrovna nejlepší společnost, protože…“
„Člověče, ty seš suchar,“ přerušila ho, ale překvapivě to neznělo zle, spíše pobaveně. „Zaprvý, tykej mi. Zadruhý, ráda tě poznávám, Tapio. A zatřetí, teď tě budu otravovat a ty budeš převracet oči a všechno, ale stejně mě necháš, protože nemáš nic lepšího na práci, souhlasíš?“ Vůbec netušil, co jí na to říct.
„J-já… jdu jenom zavolat. Proto tu jste i vy, ne?“ Poprvé u ní spatřil nějaké jiné emoce než pobavení, když sklonila hlavu. Pak se zase zářivě usmála a odhalila drobné zuby, ale napadlo ho, jestli má vůbec komu zavolat. Možná proto za ním přišla, cítila se osamělá. A možná zase jen moc přemýšlel, protože proč by si jinak ten žeton brala?
„Jdi přede mě,“ prohlásila najednou. Netrpělivě sledovala, jak ji blonďák váhavě obchází. Vyvedla ho z míry, tím si byla jistá, ale vlastně se tomu ani nedivila. Dopadlo to tak pokaždé, když byla zkrátka sama sebou. Tady to ale nevadilo. Už ty lidi nikdy neuvidí, a Tapio navíc neudělal to, co většina. Nepředstíral, že ji ignoruje, ani jí neodsekl nic hnusného. Pochybovala o tom, že vůbec uměl být zlý.
Pohlédla na něj, jak telefonuje. Rysy v jeho tváři se napjaly. Vypadal tak smutně. Jistěže, nejspíš měl někoho milovaného, někoho, komu na něm opravdu záleželo, kdo se na něj těšil, a na koho se těšil on. Určitě nečekal na popozítřejší rozvodové řízení jako ona. Hořce se pousmála. Musel toho člověka na druhém konci mít opravdu rád. V tom okamžiku ji něco napadlo. Bylo to zbytečné gesto, tušila, že to stejně nepřijme a nic kromě dobrého pocitu jí to nedá, ale ten dobrý pocit byl pro ni důležitý.
Když vyšel ven, skleslý a zřejmě i naštvaný, postavila se před něj a natáhla k němu ruku s žetonem. Zamračil se a uhnul. Ona udělala krok stejným směrem.
„Vezmi si můj čas,“ řekla mu a doprovodila to trochu hraným úsměvem.
„Vy nemáte…“ Zarazil se, nechtěl vyzvídat.
„Ne, fakt nemám komu zavolat. Tu máš dvě minuty, fakt.“ Tapio zaváhal, ale pravda byla, že ty dvě minuty potřeboval. Než si to mohl rozmyslet, vzal žeton a chystal se vhodit ho do přihrádky. Alja k němu přešla. Nedal najevo, že si vůbec všiml, že stojí vedle něj.
„Tvoje přítelkyně? Nebo manželka?“ Tapio se ušklíbl.
„Někdo takový.“
„Fajn, fajn, svůj status mi prozrazovat nemusíš,“ zasmála se. Tapiovi bylo líto, že předstírá, že se nic neděje, že se netrápí tím, že nikoho nezajímá. Nebo se tím možná doopravdy netrápila, možná jen on by se tím trápil. Raději se nad tím už nezamýšlel, vhodil žeton do přihrádky a získal další dvě minuty. Alja se odvrátila od budek a ztratila se v davu.
Když Tapio vyšel ven, nějak předpokládal, že tam stále bude, ale hned si za to vynadal. Jistěže se s ním zapovídala, potřebovala se zabavit při nekonečném čekání. A vůbec, on o ni nestál, nestál teď vůbec o nikoho. Tedy, stál o jedinou osobu, nebo spíše ona stála o něj, ale ta osoba teď byla doma, pryč od tohoto šílenství, pryč od všech sněhových bouří, ale ne pryč od sebe samotného, ne pryč od vší té bolesti. Potřásl hlavou. Nesměl na to myslet, ale co dělat?
Pak si vzpomněl na autobus, který měl odjíždět do města či vesnice, nebo co to vlastně bylo. Netušil, co bude dělat tam, ale tady už nechtěl zůstat ani jedinou sekundu. Zamířil znovu k informacím, ale ani tam nemusel dojít. Kde autobus stojí a kolik lidí převeze, začali hlásit. Zatímco ostatní cestující se dohadovali a rozmýšleli, on už měl jasno. Popadl svůj kufr a následoval šipky, které ho měly vyvést ven z haly. Když se mu povedlo dostat se na mrazivý vzduch, začal obcházet budovu. Na její straně už měl být připravený dopravní prostředek. Když odevzdal kufr, nastoupil do autobusu a protáhl obličej. Bylo tu dusno a někdo se zjevně navoněl až příliš výrazným sladkým parfémem. Do Sinini měli dojet až za tři hodiny. Málem si to rozmyslel, ale alespoň se snad dostane z té nudy.
Volných míst bylo stále více než dost, ale bylo mu jasné, že odsud hodně lidí chtělo vypadnout, a brzy dojdou. Stejně nebude sedět sám. Z,ahlédl povědomou tvář. S výdechem zamířil k oné černovlásce.
„Díky za ten žeton,“ řekl jí. „Pomohlo to.“
„Tak to jsem ráda,“ usmála se. Teprve teď si všiml, jak se usmívá nuceně. Chtěl obejít její sedadlo a usadit se někam dozadu, ale ona najednou poklepala vedle sebe. „Sedneš si? Klídek, nebalím tě, akorát bych radši seděla vedle někoho, s kým jsem aspoň promluvila.“ Pokrčil rameny. Bylo mu to docela jedno. Naskládal se vedle ní. „Jak tetris, co?“ ukázala na jeho nohy, které se mu konečně povedlo vecpat mezi batoh a sedadlo.
„Horší,“ odpověděl jí a uvědomil si, že se v její přítomnosti začíná cítit docela uvolněně. Ne že by se přestal bát, ale bude to s ní rozhodně lepší, než kdyby musel cestovat sám.