40. Milý neznámý (podruhý)
Nemám chuť tohle věnovat Auri ani nikomu jinýmu, protože teď nechci nikoho vidět. Takže budeš prostě neznámý. Takže… Už mě přecházel ten pocit, že chci být daleko od ostatních psovodů. Vzdám to a budu zase jedna z nich, protože to je to, co mě doopravdy naplňuje. Najdu si normální práci. Minimálně nějakou dobu nebudu závodit, ale můžu s nima jezdit a třeba i trénovat, pokud nebudou jako Auri. Tím si vlastně taky něco vydělám. Asi ztratím Keväta, protože bez závodění pro něj nebudu znamenat nic, ale na druhou stranu, je třeba mít ve svým životě někoho, pro koho nejsem nic, když nedělám, co chce? Nebudu jeho loutka.
Strávíme víc času s Leenou, konečně budu dobrá přítelkyně. Utužím vztahy s psovody a kdo ví, možná se mi povede skamarádit se i s Jyrkim, když mezi náma nebude ta propast úspěchu, a když se do toho možná vloží Auri. Budu investovat víc energie i do Tuiva, protože navzdory tomu, co se mezi náma stalo, pořád to je dobrej kamarád. A zkusím ještě dat šanci Auri, koneckonců, zachránila mě.
I když teď mě fakt naštvala. Já vím, že v týhle díře není signál, já to kurva vím, ale co mám jako dělat? Jít po tajemných šipkách a čekat, že nás zavedou k zázraku? Co když je vyryli, co já vím, lidojedi žijící v jeskyni? Jo, je to nepravděpodobný, ale s naší smůlou bych se tomu nedivila. Ale víc než ten fakt, že mi řekla, že tu nemám hledat signál a jít po šipkách, mě naštval ten způsob, jakým to podala.
Auri: Přestaň tu lítat jako splašenej kůň. Nemá to smysl.
Natáhla jsem ruku k puklině na skalním stropě v naději, že tamtudy doputovalo alespoň pár elektrovln či čeho, ale znovu to bylo marné.
Já: Aspoň něco dělám. Ty tu jenom sleduješ šipky.
Auri: Tohle alespoň má smysl.
Já: Jo? A co když prostě nikam nevedou? Co když si ten člověk kreslil šipky, aby trefil zpátky, ale už nikdy netrefil?
Auri: Máš snad… Yö. Počkej. Ten mobil.
Já: Co?
Auri: Nouzový volání by mělo jít i bez signálu, ne?
Já: A jo, vidíš.
Snažila se mi vzít mobil, ale zavolat jsem musela já. Ona by stejně nevěděla, co říct.
Dispečerka: Dobrý den, co pro vás můžu udělat?
Já: Dobrý. Ehm… Já a moje kamarádka jsme uvízli v jeskyni a nevíme, jak se dostat ven.
Dispečerka: A kde se nacházíte?
Já: Já vlastně nevím. Někde u Pieni. Ale byly jsme tu s ostatními psovody a pak se oddělily, protože –
Dispečerka: Kde jsou ti ostatní?
Já: Někde u lesa rozložili tábor.
Dispečerka: Jeskynní systém je rozsáhlý. Ale uděláme, co bude v našich silách. Posílám k vám jednotku, nepanikařte, snažte se –
Položila jsem to. Byly jsme v háji. I hloupá ženská na dispečinku nám naznačila, že nás nenajdou. Už jsem neměla sílu chytat signál a bezradně následovala Auri, která hledala další šipky. Bylo jich tu zoufale málo, až nakonec už dlouhý minuty nemohla najít žádnou další.
Já: Vidíš? Končí tu.
Auri: Ne. Jenom mi posviť támhle –
Já: Auri, to nemá smysl. Ven se nedostaneme. Ta dispečerka říkala, že je to tu obrovský. Můžeme se tu motat týdny a –
Auri: Pomoz mi najít tu blbou šipku.
Já: Nikam. Nevedou. Nevěřím jim. Kdo ví, kdo je tu nechal.
Auri: Tak vymysli něco lepšího.
Já: Umřeme.
Auri (o poznání laskavějším hlasem): Víš co? Utáboříme se tady. Já ještě zkusím hledat tu šipku a ty si odpočiň. Je toho na tebe moc.
Se zavrčením jsem ji poslechla. Neměly jsme přikrývky, nic, a začínala mě dost trápit žízeň a hlad. Ale především jsem nechtěla, aby do mě Auri dál hučela ty svý nesmysly, tak jsem po kamenech sešla o kus níž a usídlila se daleko od ní. Sledovala jsem její siluetu, která hledala šipky, až mě to skoro ukolébalo ke spánku.
Chovala jsem se hloupě. Ona dělala to jediný logicky v daný situaci a starala se o mě, i když jsem jí to ztěžovala. Měla bych jít za ní a omluvit se. Pokouším se vstát, ale motá se mi hlava. To asi bude z nedostatku tekutin. Tak fajn. Prostě to zaspím a zítra všechno vyřešíme. I omluva počká. Zítra bude líp.
Yö
.
(L. , 2. 12. 2022 13:32)