34. Milá Auri (podruhý)
Ty za to nemůžeš. Ani v nejmenším netušíš, proč tady jsem. Jsem prostě vítězící psovodka, co si možná naposledy vyrazila s kamarády. Ale netuším, jestli dokážu celé dny předstírat, že se nic neděje.
Když jsi za mnou při pauze přišla a opřela ses o sáně, můj úsměv byl upřímný, protože byl i ten tvůj. Chvilku jsme jen tak postávaly v tichu, protože jsem pořádně nevěděla, o čem s tebou mluvit. Asi jsem ale měla začít, protože jakmile jsi začala ty, tak se mi udělalo zle.
Ty: Ahoj, Yö. Hele, pamatuješ si, jak jsem po tobě chtěla, abys mě naučila víst spřežení a ty jsi mi řekla, že na to nemám? Tak –
Já: Jo, jasně. Nechala bych to být, už se to stalo.
Ty: Stalo, ale našla jsem si někoho, kdo mě učí. Teda, ne tak, jak jsem si to představovala, ale jo, našla jsem.
Já: Tak to gratuluju.
Ty: Je to Jyrki Järvinen.
To mě zaujalo. Netvářila ses, že by sis to vymyslela, ale neuměla jsem si představit, jak by se ti to mohlo povést.
Já: Fakt? Jak jsi ho k tomu přiměla?
Ty: Platím mu za to, samozřejmě.
Já: Wow, to mu musíš dávat majlant.
Ty: Hele, taky je jeho nejlepší kamarád Tuivo Halonen, kterej je i můj kamarád.
Já: Jo, jasně, Tuivo. Tak je bezva, že tě učí.
Ty: Myslí si, že na to teoreticky mám.
Já: No… Každej to vidí jinak.
Ty: Hodně jsme se při tom i spřátelili. Je to úžasnej člověk.
Trochu mě při tom bodl osten žárlivosti, ale pokusila jsem se zasmát. Hlavně jsem ale nechápala, proč mi to všechno říkáš.
Ty: No, úžasné se mi s tebou povídalo, tak snad bude ještě příležitost.
Já: Určitě, budu se těšit.
Odběhla jsi někam za ostatními a já věděla, že bych měla jít taky, ale nějak na mě všechno spadlo a já jsem se nedokázala normálně bavit. Tolik jsem se snažila, a stejně jsem nedokázala pořádně mluvit s člověkem, kterého jsi ty jen tak přesvědčila, aby dělal něco, o čem bych přísahala, že nikdy neudělá. Navíc ti dával falešné naděje, že bys mohla být úspěšná psovodka, i když na to absolutně nemáš. Z nějakýho důvodu mi bylo hrozně smutno.
Yö
.
(L., 2. 12. 2022 13:02)