12. Milá Leeno (potřetí)
Jsem zmatená. Tolik bych si přála, aby to byla pravda, ale udělala jsi to, abys mě vysvobodila z nepohodlí. Na druhou stranu, nedokazuje to, že ti na mě záleží? Že mě máš ráda? Jo, chovám se jako zamilovaná blbka, ale asi prostě zamilovaná blbka jsem. Ale od začátku. To jsem si tak psala v knihovně nasranej e-mail pro Sima, když mě musela nasrat i Noora. Jo, přišla tam a jsem si jistá, že věděla, že tam jsem, protože si ke mně okamžitě přisedla a zadívala se mi do monitoru. Hned jsem to vypnula, ale ona neodešla. Naopak, nasadila úsměv a začala rozhovor.
Ona: Ahoj, Yö? Co to píšeš? E-mail?
Měla jsem chuť odseknout, že jí do toho nic není, ale nakonec jsem to neudělala. Nic mi neudělala, neměly bych na ni být zlá. Být za všech okolností milá, tak mě to učili.
Já: Jo. Píšu maily o tom, co se mi stalo. Adresuju to lidem, který s tím souvisejí, ale nemám v plánu jim to odeslat.
Ona: Aha. A k čemu ti to je?
Já: Je to něco jako deník.
Ona: A proč si nepíšeš deník?
Já: Nevím. Tohle je pro mě lepší forma.
Ona: Asi to zkusím taky. Dáš mi nějaký mail přečíst, ať se můžu inspirovat? Máš tam třeba něco o mně?
Pobavila mě představa, že bych jí to vážně dala přečíst a celkem by mě i zajímala její reakce, ale nakonec jsem to samozřejmě neudělala.
Já: Promiň. Je to soukromý.
Ona: Ach, omlouvám se. Ale můžeš mi věřit.
Asi chtěla ještě něco dodat, ale pak jsi do místnosti vešla ty. Chtěla jsi kolem mě jen projít ke knihám, ale sykla jsem na tebe a posunkem tě přizvala k nám. Všimla jsem si, jak se Noora zamračila, ale to, co následovalo, jsem ani v nejmenším nečekala.
Já: Ahoj, Leeno. Pro co jdeš tentokrát?
Ty: Si to představ. Musím sehnat knihy s klíčovým slovem -
Ona: Tak jdi shánět. My si s Yöikou povídáme, viď?
Yöika? Tvůj výraz prozrazoval, že se snažíš přemáhat smích.
Já: Vždyť si můžeme povídat dohromady. Leeno, tohle je Noora. Nooro, tohle je -
Ona: Jsi pěkně falešná kamarádka, Yö. Povídáš si se mnou, ale jenom co se zjeví někdo další, najednou je důležitější!
Já: Vždyť nejsme kamarádky…
Ona: Ale řekla jsem ti tajemství!
Já: Jo, a taky ho udržím, ale to z nás nedělá kamarádky.
Ona: Ale dělá.
Chtěla jsem se s ní hádat, ale ty jsi mi položila ruku na rameno. Nejprve jsem si myslela, že mluvíme moc nahlas, ale ty ses spiklenecky usmála a pak udělala něco, co mi na pár okamžiků vzalo dech.
Ty: Možná jste kamarádky, ale já s Yö chodím. To je víc. Pojď, potřebuju pomoct s tím hledám knihy.
Nasměrovala jsi mě směrem k regálům, ale já jsem se po chvilce zastavila a pohlédla na tebe, do těch úžasných zelených očí. Už jsem ti říkala, že miluju zelenou barvu?
Já: Proč jsi jí řekla zrovna tohle?
Ty: Jinak by tě nenechala být.
Já: Ale jak tě to sakra vůbec napadlo?
Ty: Myslíš, že jsem si nevšimla, jak na mě koukáš?
Já: A-aha…
Ty: To je v pohodě. Pojď, jdu najít ty knihy.
Vždycky, když jsem se k tomu pokusila vrátit, tak jsi to zamluvila, ale kurva, co pro tebe znamenám, Leeno?
(Tvoje) Yö
.
(L. , 11. 9. 2022 0:40)