10. Milý Jyrki
Pamatuju si, když jsi přišel do Aletasa a připojil ses k psovodům. Už je to pár měsíců. Myslela jsem si, že jsi prostě jenom hrozně ztracenej. Ty tvoje vyděšený pohledy, vyhýbání se lidem… Jenže ty jsi asi ztracenej víc, než jen v novém městě. Spíš jsi ztracenej sám v sobě. Nikdy se mi nepovedlo z tebe dostat víc než plachej pozdrav, ale dneska jsi mi celkem neplánovaně vlezl do života, i když zprostředkovaně.
Na dráze jsem si tě držela v dohledu. Normálně bych tě zřejmě předehnala, ale nechtěla jsem na zledovatělý ploše riskovat. Doufala jsem, že v kritický části se budeš bát víc než já, protože jseš míň zkušený. Já jsem věděla, co mí psi zvládnou, a tahle smečka navíc měla, jak už jsem při tréninku s nima zjistila, hodně rychlý instinkty. Tys nedávno nějakým způsobem přišel k vlastní smečce. Jak, to nevím, ale poznala jsem na nich, že jestli někdy závodili, tak to bylo hodně dávno. Kromě toho, tys vůbec nesoutěžil. Prostě jsi jen jel svým tempem. Nebo to aspoň do určitý chvíle tak působilo.
Pak jsi mě ale vyvedl z míry. Na nejrizikovějším úseku jsi zrychlil. Zrychlil. Jseš cvok. Tvým psům podkluzovaly tlapky, ale ty jsi uháněl dál. Chtěla jsem na tebe zakřičet, co provádíš, ale jestli ztratí tempo, tak tě aspoň líp předeženu. A pak se to stalo.
Ještě teď se mi to těžko popisuje, ale jeden z tvejch psů upadl a ostatní ho táhli dál. Protáhli ho i kolem ostrýho kamene a na sněhu se zjevily rudý kapky. Smečka zastavila a ty ses hned rozběhl k psovi a něco jsi mu říkal a kontroloval jeho stav. I na dálku jsem viděla, jak se třeseš. Proč jsi tak pitomě riskoval?
Otevřela jsem pusu a málem vydala povel k zastavení, ale pak se na kopci zjevila další siluleta. Jel na lyžích, a když přijel níž, rozpoznala jsem ho. Tuivo. Jasně, pomáhal u závodů a tohle teď dělal. Zachraňoval ty, kterým se při závodě něco přihodilo. Jako tehdy mě. Sledovala jsem, jak přichází k tobě, jak se tě na něco ptá, a přemýšlela, jestli vám nemám pomoct. Pak mi ale došlo, že od toho je tu Tuivo a jela dál. Musím skončit na dobrým místě. Plánovala jsem si, že tě odchytím dole a zeptám se, co se stalo.
Pro zbytek závodu jsem myšlenky na tebe opustila a plně se soustředila na jízdu. Dole jsem po tobě ale začala pátrat, ptát se ostatních psovodů, ale jediný, co jsem se dozvěděla, bylo, že tě Tuivo někam odvedl. Nedávalo mi to smysl, měl tě dostat z trasy, ale tím to vždycky končilo. Znáte se nějak víc nebo co?
Ten den jsem dojela čtvrtá, a byl to celkem úspěch. I trenér uznal, že to byl dobrej výkon. Tak proč z toho nedokážu mít radost a pořád přemýšlím, co se stalo tomu psovi a jak na tom jsi?
Yö
Komentáře
Přehled komentářů
Oh ňo, Titta
Re: .
(L. , 9. 9. 2022 1:46)
(Chrom asi nemá rád smajlík očíček, kvůli tomu
se mi neodeslaly dvě třetiny komentáře :( :D)
Každopádně jsem tam měla to, že si tu scénu
pamatuju a že byla hrozně dobře napsaná, ale že
si nepamatuju, proč si Jyrki řekl, že je dobrej nápad zrychlit :očíčka:
Re: Re: .
(Ant, 9. 9. 2022 9:40)Ach bože. :-) No, on v podstatě cítil hrozně silnou úzkost a chtěl být pryč, ale nedokázal opustit závodní dráhu.
.
(L. , 9. 9. 2022 1:43)